Sem k mýmu piánu, Hipsteři!

hipster_4Harry ‚The Hipster‘ Gibson 1915–1991
Před čtvrtstoletím odešel do pekla či nebe, anebo se potlouká někde v meziprostoru a šéfové těchto nadvesmírných velmocí se o něj přetahují, Harry ‚The Hipster‘ Gibson – podivín, šoumen, energicky extatický geniální poděs, který předběhl dobu svými
neortodoxními verzemi boogie-woogie, v nichž mísil jazz, ragtime, dixieland, blues, klasiku i předvěký hard-bop a mimoděčně tímto propojením ve svých šílených interpretacích či, chcete-li, šoumenských prezentacích, vynalezl rock’n’roll. Aniž by tušil, že tenhle styl pak převrátí celou moderní hudbu naruby. Klasicky vzdělaný génius piána.
Příběh Harryho Raaba (s tímto jménem se 27. 6. 1915 narodil židovským rodičům v newyorském Bronxu) je naprosto fascinující, se všemi faktory pravé hudební hvězdy: od studií klavíru, hraní v zaplivaných knajpách, změny jména i zrodu přezdívky, několika let slávy, zlanaření do Hollywoodu pro tehdy populární Soundies* a film Junior Prom (1946), přes zákaz jeho písní v rádiích (kvůli vulgárním i rozličná tabu opěvujícím textům), chlastu, drogové závislosti, pádu až na dno, zmizení ze světa, jeho znovuobjevení se po dvaceti letech s kapelou o 40 let mladších kluků i ráznou smrt.

* Soundies – tříminutové hudební filmy na 16mm formátu s magnetickou zvukovou stopou, vyráběné mezi lety 1940– 1946 v Chicagu, New Yorku a Hollywoodu. Každý zpravidla obsahoval skladbu a taneční číslo. Prodávaly se či pronajímaly na kotoučích po osmi kusech a k promítání sloužil tzv. „Panoram“, což byl jakýsi filmový jukebox, umístěný v nočních klubech, hernách, restauracích, továrních jídelnách a zábavních centrech. Soundies pokrývaly všechny umělecké žánry, od lidových či vlasteneckých písní přes klasické orchestry po swingové bigbandy. Od roku 1941 tento formát experimentoval s rozšířením na krátké skečové výstupy broadwayských komiků. Pro dnešek jsou Soundies neocenitelným zdrojem vzácných audiovizuálních záznamů především afroamerických umělců. Pojem „soundie“ se po rozšíření televizního vysílání vžil pro jakoukoli krátkou výplň mezi hlavními pořady. V Evropě byl jejich nástupcem od roku 1958 francouzský Scopitone.

PRVNÍ HIPSTER A „MEKKA JAZZU“ 52ND STREET
hipster
Na klavír začal hrát ve čtyřech letech a jeho dědeček, učitel hudby, brzy neomylně rozpoznal velký talent. Ostatně celá rodina byla velmi muzikální – otec hrával na housle, jeho bratr na klavír, matka dobře zpívala a doma často pořádali hudební seance. Malý Harry se brzy také zapojil. Ve své krátké autobiografii píše: „Někdy ve svých pěti jsem se podle sluchu naučil všechny ty irské i židovské balady, co naši hrávali, nebo populární ragtimy z rádia, a pak už jsem strýce k piánu nepustil.“ Po pár letech výuky prstokladu a notace bravurně zvládal například interpretačně komplikovaný Dobře temperovaný klavír J. S. Bacha, do něhož si sám vkládal improvizační variace hry jedné ruky, loktem druhé i oběma nohama. Navíc ve stoje i zády k piánu. Už tenkrát v dětství se projevovala jeho povaha výstředníka. Ve svých osmi začal vystupovat jako kuriozita s jazzovými dixielandy v jižním Bronxu a Harlemu. Během těchto let muzicírování za prohibice se spřátelil s množstvím černošských hudebních veličin a jazz u Harryho nadobro převážil nad klasickou hudbou. Sice ho coby výjimečný talent přijali na vyhlášenou školu Juilliard Graduate School, což byla přísně klasická akademie a mladý klavírista zde nade všechny naprosto vynikal, ovšem každonoční hraní v klubech na slavné Swing Street (52nd Street) jej bavilo stokrát víc. Ze školního drilu pilování a studií vrcholných děl klasiky si však do svých boogiewoogie přinesl virtuozitu a muzikální bohatost.
Jak výše řečeno, vyrůstal poblíž Harlemu, a když se pak stal známějším skrze hraní s černými jazzovými bardy, spolužáci na něj zhusta pokřikovali „ty bílej negře!“. Harrymu to pramálo vadilo, sám dobře věděl, že černoši jsou ti nejlepší „boogiewoogie- jive-rockin’-rollin’ borci“ (jak píše v autobiografii), co dokážou pořádně rozvařit celý sál.
Po zrušení prohibice v roce 1933 právě dokončil první stupeň studia na Juilliardu a na stálé smlouvy začal pravidelně vystupovat v newyorských klubech jako vyhlášený „rozehřívač“ před hlavními hvězdami večera. To už psal své autorské skladby a písně, a byť publikum přišlo na onu „plakátovou star“, Harryho předskokanská show diváky často natolik strhla a uchvátila, že sami začali chodit přesvědčovat majitele klubů, aby tenhle rtuťovitý a šoumenský pianista už konečně měl vlastní celovečerní program.
hipster_2Poptávka zapracovala. Navíc mu hodně pomohl slavný černý jazzman Fats Waller, jemuž jeden večer roku 1939 „rozehříval“ následný koncert. Harry zahrál pár Fatsových písní v natolik překvapivých a brilantních úpravách, že si velký Waller okamžitě vzal nad mladým šoumenským virtuózem ochrannou ruku a hlavně mu poradil, ať si raději zvolí nějaký štěpný pseudonym. Židovské Harry Raab prý nic moc jméno do jazzu. Hned druhý den po té zdařile propařené noci se přejmenoval na Harry Gibson – podle značky ginu, jehož po koncertě spolu s Fatsem zdolali pár lahví. Měl ale ještě druhé eso v rukávu: dodatečnou přezdívku The Hipster. Za dřevních časů téhle hudby jazzmani v zajetí muzikantské extáze rytmicky pokřikovali na fanoušky slova hep nebo hepcat – aby je řádně rozhýbali, rozpumpovali. Později tyto výrazy ze svých „slovníků rytmiky“ vyřadili, neboť jim už k nové ohebnější hudbě přišly příliš duté a kostrbaté. Ne tak Harry Gibson. Ten snad od samých dětských počátků své kariéry stejně ty výrazy komolil na křičené hip! (poněvadž si myslel, že správně je právě hip, tedy bok, a při boogie-woogie je přece potřeba řádně kroutit boky) a pokaždé, když se jeho výstup blížil do finále a on se u piána dervišsky svíjel, orgiasticky se třásl a dupal, vykřikoval k publiku vždy stejnou větu: „Gather round, all you hipsters!“ Sem k mýmu piánu, hipsteři!

POUSTEVNÍKEM – SLÁVA, DROGY, ZÁKAZ A ZMIZENÍ ZE SVĚTA
Mezi lety 1939 a 1945 měl plný úvazek v klubech na Swing Street, kde hrál mj. s Charliem Parkerem, Dizzym Gillespiem, Chickem Webbem, Fletcherem Hendersonem, Dukem Ellingtonem, Countem Basiem, Billie Holidayovou (té Hipster podle některých pramenů vymyslel přezdívku Lady Day), Alem Jolsonem, Artem Tatumem a snad všemi průkopníky bebopu. Často také hostoval v nedělních Celebrity Nights ve slavném mafiánském harlemském Cotton Clubu na 142nd Street. Hrál koncerty klasické hudby v Carnegie Hall. V broadwayském divadle Million Dollar Theatre si po boku hvězdné Mae Westové zahrál roli námořníka v hudebně-dramatickém představení Come on Up, Ring Twice (s Westovou zpíval duet The Boogie Woogie Bugle Boy of Company B). Natáčel v Hollywoodu. S výše jmenovanými jazzmany absolvoval také některá turné po celých USA i okolí – v Chicagu, New Orleans, na Floridě, v Havaně, Las Vegas, San Diegu, L.A., San Francisku i na Havaji. Navrch si k tomu dodělával postgraduál na zmíněném Juilliardu.
Koncertování a potažmo i školní povinnosti Harryho natolik fyzicky i časově vytěžovaly, že v tomto svém nejslavnějším období zvládl nahrát jediné dlouhohrající album Boogie Woogie in Blue (1944, tehdejší verze zahrnovala čtyři 10palcové šelakové 78rpm desky s osmi písněmi, v roce 1984 vydané v reedici na LP a s několika singly navíc pak v roce 1990 na CD). Na něm ovšem najdeme ty největší pecky, při nichž publikum ztrácelo veškeré zábrany. Diváci si rvali oblečení, váleli se po zemi, v totálním zajetí rytmu kopali kolem sebe i do sebe navzájem a na parketu propadali bezuzdné zvířecí sexuální divočině. Že to znáte z rock’n’rollových či punkových koncertů? Jasně, jenže Harry ‚The Hipster‘ Gibson s tím přišel nějakých patnáct dvacet let před nástupem rock’n’rollu! Byl tím pravým avatarem, vynálezcem rock’n’rollu.
Písně z této jedinečné desky v sobě ovšem nemají „jen“ strhující, hypnotizující, všerozhýbávající a nadpozemsky silnou energii, i ryze po hudební a interpretační stránce jsou co do harmonických postupů dodnes mimořádně zajímavé. Protože Harry ‚The Hipster‘ byl, nad svou zajisté mimořádnou expresivitu a talent šoumena, virtuózním klavíristou s klasickým vzděláním. Bigotní Ameriku dráždil také svými texty. V těch si vůbec nebral servítky. Jak řečeno, vyrůstal v zasmrádlém Bronxu mezi kdejakou verbeží a mluvil jejich speciálním jazykem. Už před pubertou začal vrcholově chlastat všechno, co mělo aspoň nějaké procento alkoholu, sjížděl se drogami v míře sakramentsky větší než malé a píchal černé holky svých sousedů mezi popelnicemi. Tudíž i jeho texty jsou s útržkovitě slangovým žargonem naplněny vlastními životními zkušenostmi – například v hitové písni Who Put The Benzedrine In Mrs. Murphy’s Ovaltine? na příběhu reálné rodiny Murphyových žertovně opěvuje drogy (Benzedrin – stimulační lék, často zneužívaný jako tzv. speed, Ovaltine – populární rozpustný kakaový nápoj), v jiných zase cizoložství, chlast, pohlavní nemoci nebo mordýřské historky o vraždách a jejich zběsilých autorech. I dnes by to bylo na Ameriku přes míru. Co teprv ve 40. letech?! Když se právě zmíněná píseň o „drogách, jež někdo nasypal paní Murphyové do kakaa“ rozšířila po celých USA a stala se nejhranějším hitem rozhlasových stanic, byla to čistá voda na cenzorský mlýn a v roce 1948 se Harry ‚The Hipster‘ Gibson ocitl na černé listině zakázaných interpretů.
hipster_3Samozřejmě, sám frčel v drogách jak pominutý, ale jeho muzice to nikterak neubližovalo, jeho mistrovské hraní tím nijak vážněji netrpělo. Ostatně to můžeme vidět a slyšet na třech unikátních Soundies z roku 1944. Sám ve vlastní autobiografii píše: „Že by drogy ničily muzikantovu osobnost nebo dokonce hudbu jako takovou? Mám s tím bohaté zkušenosti a jsem přesvědčený, že ani náhodou. Naopak! Když jsem si pár minut před koncertem vzal hrst tablet a sjel lajnu koksu, řácky mě to nakoplo a byl jsem v tranzu coby dup.“ Jenže přišel zákaz v největším rozjezdu. To Harry vnitřně neunesl, zhroutil se, stal se těžce závislým alkoholikem i narkomanem a totálně zmizel ze světa.
Následných dvacet let v biografii Harryho ‚The Hipstera‘ Gibsona jakoby nebylo. Z této jeho dlouhé a tajemné životní etapy jsou známy pouhé útržky a dohady. Prý, jak se snažil občas přestoupit zákaz koncertování a také za držení drog, nějaký čas pobýval ve vězení. Prý zmizel kamsi do lesů a stal se poustevníkem. Prý byl v půli 50. let spatřován v okolí Miami, kde přespával ve starém autě. Prý o Vánocích roku 1956 vystoupil na benefičním koncertě Ball & Chain s Billie Holidayovou. Prý si občas přivydělával jako taxikář. Prý se někdy koncem 50. let snažil vrátit ke koncertování, ovšem v době, jíž už naplno vládl onen nový rock’n’roll, nikdo neměl zájem o stárnoucího undergroundového jazzmana…

COMEBACK V 70. I 80. LETECH A KULKA DO HLAVY
Je třeba podotknout, že ona krátká autobiografie Harryho ‚The Hipstera‘ Gibsona, kterou napsal jako vnitřní listovou přílohu pro své LP Everybody’s Crazy But Me v roce 1986 (většinu písní složil ještě před zákazem v roce 1948, pozn. aut.), je spíše osobním glorifikačním spiskem než regulérním historickým pramenem a pro hudební badatele je takřka bezcenná. Ani slovem zde nezmiňuje těch dvacet tajemných let svého zmizení. Takže musíme, žel, zůstat u kusých svědeckých záznamů a dohadů. Někdy v půlce 60. let se začal Harry tu a tam objevovat v hudebních klubech. Ještě pouze jako divák. Když pak viděl kolosální úspěch Beatles s jejich osobitým přístupem k rock’n’rollu, padlo rozhodnutí zapomenout na jazz i boogiewoogie a rozjet vlastní rockovou kapelu. Spřáhnul se s o čtyřicet let mladšími kluky, s nimiž založil band s definizujícím názvem The Rock Boogie Blues Jammers (občas hráli pod obměněným názvem The Bop Boogie Blues Jammers). Byl přelom 60. a 70. let, divoká doba hippies a nových tvrdých kapel, co už neomílaly jen starý plytký prvosignální rock’n’roll, ale nad jeho základy stavěly novou „vyšší“ hudbu. Přesný čas pro Harryho comeback. S kapelou hráli, jak objasňuje její název, těžký hard rock omočený ve švihlém boogie-woogie i drsném blues.
‚The Hipster‘ vlétl do znovuzrozené kariéry jako raketa. Hipíci viděli v bělovlasém, vychrtlém, excentrickém klavírním poděsovi opravdové zjevení z prehistorie a brali jej coby svého „proroka volnosti“. Jeho sláva rostla geometrickou řadou. Vznikaly fanouškovské kluby, vydávaly se reedice Harryho starých nahrávek z 30. a 40. let (dohromady čítajících cca 40 skladeb), z hollywoodských archivů se opět vynořily unikátní dobové Soundies s jeho zběsilými výstupy, jimiž šokoval Ameriku nějakých 20 let před nástupem rock’n’rollového šílenství. Měl řadu více či méně zdařilých nástupců – kopírovačů. Jeden z nich, který si říkal Dr. Demento, dedikoval v roce 1975 Harrymu ‚The Hipsterovi‘ celé album coververzí jeho písní s názvem Dr. Demento’s Delights.
hipster_5S přibývajícími novými styly moderní hudby i novými technologiemi v hudebních nástrojích koncem 70. let zájem o Harryho divočinu trochu poklesl, ovšem v půli 80. let se s novou vlnou dokázal znovu vyhoupnout do světel ramp šoubyznysu. V této comebackové dvacetiletce nahrál pouhá 3 alba: byť se nesl na vlně zájmu, vydal v roce 1976 úplně zbytečnou domácí nahrávku naprosto pitomých písniček Harry The Hipster Digs Christmas. Naopak jeho dvě pozdější alba Everybody’s Crazy But Me (1986) a podle nové verze titulní písně nazvané Who Put The Benzedrine In Mrs. Murphy’s Ovaltine? (1989) jsou opravdové drahokamy a myslím, že v historii moderní hudby budou jednou znovu doceněny.
Dá se říci, že Harry ‚The Hipster‘ Gibson byl snad jediným jazzmanem staré školy, který se po tak dlouhé době odmlky dokázal „přepnout“ z jazzu do rocku a opětovně se stát zbožňovanou hvězdou nových generací. Jediné, co ze staré doby zůstalo konstantní, byla jeho tendence hrát tvrdé boogie-woogie a neustále si dělat prču z užívání drog.
Osobní život věčného divouse je ovšem, stejně jako ona tajemná dvacetiletka zmizení ze světa, velkou neznámou. Jen malé útržky se můžeme dozvědět z (prozatím) jediného krátkého filmového dokumentu Boogie In Blue, který o něm natočila jeho dcera Lena (studentka filmové školy) s vnučkou Flavin a finální střih byl dokončen jen pár týdnů před Harryho smrtí v roce 1991. Tehdy se dostal do distribuce na VHS kazetách a původní master se prý ztratil. Ve filmu můžeme vidět a slyšet vyprávět Harryho blízké přátele i některé z jeho zbožňovatelských následovníků (mj. právě Dr. Dementa), kterak opěvují výjimečnost tohoto poděsa staré i moderní hudby. Film vznikl opravdu „za minutu dvanáct“. Zkraje 90. let bylo „prvnímu hipsterovi historie“ diagnostikováno městnavé srdeční selhání. Harry se už kdysi dávno rozhodl, že svůj život sám dobrovolně ukončí, jakmile u něj propukne jakékoliv chronické onemocnění. Sobě daný slib dodržel 3. května 1991, kdy si přiložil pistoli k hlavě…

Přidat komentář