Sergey Kuryokhin: The Spirit Lives

sergeyEnfant terrible ruské jiné hudby, provokatér Sergey Kuryokhin (1954–1996, celý portrét viz v 1. svazku Světa jiné hudby na stranách 517 až 519), který během nedlouhého života, prožitého jako smršť a zakončeného náhlým infarktem, dělal furore v oblasti zcela netradiční totální improvizace a happeningu. Každá z jeho desek, ať šlo o Bezumnyje solovji russkogo lesa, Insect Culture nebo Sparrow Oratorium, připravila nějaké nečekané překvapení. I jeho spolupráce s Davidem Mossem nebo s Henrym Kaiserem a dalšími otevírala nezvyklé šance. A protože svá alba vydával (kromě Long Arms) především na Leo Records, připravil Leo Feigin k jeho uctění hned v roce 1997 čtyřalbum Divine Madness, kolekci neuveřejněných záznamů, dokreslující portrét tohoto skladatele a klavíristy, plného groteskní provokativnosti a chaotické fantasknosti. Není proto divu, že právě na Leo Records vyšel jako připomínka dvaceti let od jeho smrti záznam koncertu, konaného ve Státní moskevské konzervatoři a provedeného velkým orchestrálním tělesem za řízení Alexeje Aiguiho. Což samo o sobě vyvolalo zřejmě zájem všech, kteří mají Kuryokhinovu nekompromisnost ve stále živé paměti.
Dirigent, orchestrátor a houslista Aigui nikdy žádnou performanci Kuryokhina, ani jeho Popular Mechanics nezažil. Což by nemuselo být na závadu. Jenomže převést tak osobité, někdy i krkolomné dílo do symfonizujícího pojetí spřežení Ensemble 4’33“, Ad Libitum Orchestru a Ensemble N’Caged samo o sobě skýtá problémy – už se zdáním jakékoli autentičnosti. Nadto zmíněný koncert 9. července 2015 zahájil Aigui osmi vlastními skladbami, ve kterých chtěl především sám zazářit jako houslový virtuóz. Když pak došlo na lámání chleba, přes plnou vehemenci hráčů bylo hned v počátečním rozehrávání (The Root) možno vycítit, že základní Aiguiho pojetí vlastní tvorby i v případě Kuryokhina poněkud přetrvává. Přes výtečné výkony sólistů (například kontrabasisty Vladimira Volkova nebo trumpetisty Vjačeslava Guyvoronského) se převedení Kuryokhinových předloh projevilo jako mdlejší, zmatněnější, méně vzrušivé. Nechci tvrdit, že Aigui mínil předvést něco podobného, oč občas zausilují velké klasické orchestry, když se na pomezí easy listening uchylují k interpretaci hudby rockových monster, to bych mu skutečně křivdil. Jenomže právě ona „humpolácká hravost“, zvážňovaná klasicizující orchestrálností, utne většinou tipec neobvyklosti. Zdá se mi, že toto nebezpečí si dirigent uvědomoval, a proto přizval vedle Volkova a Guyvoronského perfektní saxofonisty Sergeje Letova a Alexeje Kruglova, kteří dokázali přivolat atmosféru neokázalosti a vyprovokovat celý orchestr do intenzívnější hybnosti a tumlující se rozdychtěnosti až do „veselého tragična“ (hned Tragedy, Rock Style, ale i Castle, Tragedy in the Style of Minimalism a některé další). Tato přesýpačná poběsňování, otevírající rockovou ohňostrojnost, patří v tomto klasicizujícím ranku k pozitivům, snad proto, že jde spíše o souhru jednotlivých hráčů s orchestrálním pozadím. Naopak, kde jde pouze o zkrocení původní performerovy poťouchlostní zběsilosti, tam se ocitáme na pomezí popu a klasiky (třeba Sparrow Fields Forever) nebo zaslechneme až náznak Čajkovského (Requiem). Ani nejrůznější kamuflování zazmatkování nebo disharmonizující vřavy nemohou překonat snahu o „znormálnění“ (nechci-li Aiguiho urážet pojmem normalizace) předloh. Problémem je i sopranistka Jekatěrina Kichigina, která transponuje vyznění do oblasti operní (někdy i operetní) árie (při Donna Anna jako bych zaslechl odezvu Jenůfy). S tím občas souvisí i vystavování se na odiv před přenadšeným obecenstvem.
Ale nebuďme maximalisté. Přes uvedené výtky či pochybnosti jsou tu pasáže, kdy se orchestr entuziasticky rozhýbá a zní jak doprovod k akčnímu filmu s dýcháním do náústků a s rozvernostními bicími (Dart off) nebo kdy si sám dirigent krkolomně zařádí na houslích (The Last Play); takových zvratů od cajdákovosti k vyštafírované pompéznosti je tu víc a mohou být ústrojné a šmáčné s parléřsky zrytmizovanou kohortou (jako Tibetan Tango) nebo naopak „zvelebovaně“ vystrojované do fraku (The Effect of Macro Aphasia). Očekával jsem tedy víc? Ne, spíše asi něco trochu jiného, snad menší nehektičnost. Na druhé straně zmínění sólisté nadnesli výsledek hodně vysoko, takže převážili eventuální negativa. Proto první velkolepý návrat ke Kuryokhinovi má svá pro a proti, svá úskalí i výšiny, a to není málo. Ztvárnit tak komplikovaného muzikanta není rozhodně snadné. Jsem rád, že se o to Aigui pokusil. Třeba ho bude následovat někdo další.

Leo Records, 2016, 67:59

Přidat komentář