Šest stovek prodaných songů

Jakmile se loňského 8. prosince světem rozlétla zpráva, že Bob Dylan prodal práva ke katalogu svých více než šesti set písní koncernu Universal Music Publishing Group (UMPG), začala mela. Odborná i lidovější média showbyznysu se předháněla ve spekulacích i fundovaných tržních analýzách, co tento „vanilla deal“, v nezveřejněné, ale kvalifikovaným odhadem kvantifikované částce spíše se blížící sumě 400 milionů dolarů, ve svém důsledku znamená. A to jak pro samotného Dylana, potažmo jeho oddané posluchače, tak i pro nemilosrdný souboj tradičních hudebně-nakladatelských firem s dravými investory fondů soukromého kapitálu z Wall Street o podíl na nanejvýš lukrativním hudebním trhu, navíc zahlceném četnými streamingovými platformami.

Britský, řekněme, bulvární list The Daily Mail to viděl jednoznačně: „Stojí za tímto ‚zaprodáním se‘ v hodnotě 225 milionů liber chaotický milostný život Boba Dylana?“ Tak zněl titulek třístránkového článku z pera Alison Boshoff, zabývající se jednak Dylanovou ekonomickou situací v požehnaném věku 80 let (náklady na četné nemovitosti apod.), jednak evidentně pečlivě nastudovaným, dlouhým a dost indiskrétním probíráním seznamu Dylanových romantických úletů z minulosti, jež nezůstaly bez následků, k čemuž je nutno připočíst nároky a zajištění jeho zcela legitimních partnerek a potomků z několika manželství. A Dylanův klan je dost početný, věřte mi!

Ostatně, že na tom možná přece jenom asi něco bude, nám on sám možná napovídá řádkou textu písně V sobě mám víc poloh (viz překlad songu v tomto čísle UNI), kde říká: „…Ty vlčice stará, lakomá/své srdce ti vyjevím/Celé však ne/jen tu část plnou nenávisti…“

Americká odborná periodika se zaměřila spíše na onen showbiz. Ozvaly se hlasy, že možným důsledkem bude to, že v budoucnu uslyšíme více jeho písní v TV reklamách na kosmetiku, drahá auta a dámské intimní prádlo… Jak ale my „dylanistas“ dobře víme, to už tu také bylo a nijak moc to nevadilo. Vzpomeňme jeho (dokonce osobní!) účasti v TV reklamách na SUV Cadillac Escalade, erotické prádelko Victoria’s Secret či jeho co-brandovanou whiskey Heaven’s Door z Tennessee. Někdo ještě osvícenější zase predikoval, a zřejmě správně, jak je dnes již vidět, že transakce byla chytrým tahem jeho právníků v naprosto správný moment americké současné reality, kdy stávající socialistický prezident USA od ledna 2021 zamýšlí retroaktivně zavést daleko vyšší zdanění tzv. kapitálových výnosů.

Zlato na Klondiku

Málokdo se však v reakci na zprávu věnoval jinému velmi důležitému aspektu, a sice, jaká asi byla motivace UMPG zaplatit téměř půlmiliardu dolarů za práva k Dylanovu katalogu. Jednou výjimkou byl Tim Ingham, zakladatel a šéfredaktor odborného showbiz bulletinu Music Business Worldwide, který dokonce zfúzoval s časopisem Rolling Stone, kam píše svoji pravidelnou rubriku RS ProMusic Biz Features. Podle Inghama šéf firmy Universal Sir Lucian Grainge v interním e-mailu, zaslaném den po zveřejnění transakce zaměstnancům, napsal: „V jediném momentu jsme navždy transformovali odkaz a tradici naší firmy. Že jsme to byli my, není náhoda.“ (Pozn.: O Dylanův balík písňových práv se údajně vedla tvrdá konkurenční bitva.) „Když stavíte písničkáře na první místo, bezkonkurenčně zhodnotíte umění, které vytvářejí, a když historicky uchováváte jasnou a konzistentní žánrovou stopu a politiku, potom za vámi přijdou ti nejlepší z nejlepších.“

Ona výše řečená „historicky uchovávaná, jasná a konzistentní žánrová stopa a politika“ je pro insidery jasným signálem útoku proti novějším hudebně-nakladatelským společnostem – Hipgnosis Songs Fund, Primary Wave a dalším – které se v nedávné době pustily do uždibování z krajíce doposud tradičního vládce tohoto tržního segmentu. Zmíněné firmy totiž velmi rychle nakoupily nakladatelské katalogy hudebních práv kategorie Triple-A (AAA – „první liga“), tedy interpretů, jakými jsou Bob Marley, Stevie Nicks (Fleetwood Mac), Whitney Houston nebo Mark Ronson. K akvizici použily finanční zdroje institucionálních hedge-fondových investorů, aby tak mohly nabídnout víc peněz, než jsou ochotny nebo schopny zaplatit „chudší“ a tradiční hudebně-nakladatelské firmy, jakou je právě Universal.

Jakmile se loňského 8. prosince světem rozl . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář