Shina – Jsem hrdá, že jsem od toho neutekla

Představovat čtenářům UNI slovenské vydavatelství Slnko Records by asi bylo zbytečné, protože jeho tituly do značné míry mapují to zajímavé, co se na Slovensku v hudbě objevuje, a často se tak o jeho interpretech na našich stránkách dočtou. S letošním jarem Slnko pozoruhodnou kompilací „svých“ interpretů oslavilo sto vydaných titulů – a tak trochu šlo i o dárek ke kulatým narozeninám jeho zakladatelky Shiny (neboť skoro nikdo dnes jinak Janě Lokšenincové neřekne). Jak ony mezníky na stále aktivní muzikantku a členku Longital doléhají a jaká je její hudebnická i vydavatelská současnost?

Jaký máš vlastně vztah ke slunci, které sis zvolila do názvu?  Nosíváš v létě sluneční brýle? Řešili jste u bytu, aby měl okna na jih? Chodíš na nudistickou pláž?
Velmi dobrý. Ale zároveň si na něj dávám i pozor, protože jsem v mládí měla úpal. Dlouho jsem nosila v létě klobouky, ale třeba sluneční brýle nenosím od doby, kdy mě málem srazilo auto. Zjistila jsem, že když je mám nasazené, i nějak hůř slyším (směje se). Na nudapláži jsem ovšem byla asi jen jednou, a ano – když jsme kupovali byt, dost podstatné bylo, aby byl okny otočený na jih. Takže i je.

Těch sedmnáct let, co nás Slnko svými alby zásobuje, to už je teenagerka v rozpuku. Mnoho radostí, ale taky první problémy. Občas mi však připadá, že vám se snad vyhýbají. Je vůbec něco, co se nepovedlo?
Ta sedmnáctka není až tak důležitá. Je tu totiž jiné dvojčíslí 100 a 50. Tedy alb a let. My, kteří – jestli to tak můžu říct už jsme za půlkou života, se mnohem více ohlížíme, problémy z toho rozpuku máme už za sebou, ale zase se objevují jiné. Například jak sjednotit přirozené zpomalování života s prací, která vyžaduje stále stejné nasazení. Zatímco nám už se tolik nechce, nebo spíš už víme, kam to celé vede.

No a k tomu, co se nepovedlo: záleží na tom, jak se na to díváš. Kdybychom si dávali nějaké vysoké cíle, a těch pak nedosáhli, bylo by o čem mluvit. Jenže my si je nedávali, takže jsme ani nemohli selhat. Samozřejmě se po cestě stalo, že někteří interpreti byli přijati hůře, než jsem čekala. Investovala jsem peníze, prodalo se málo. Na druhou stranu mě zas jiní překvapili, a objevily se vlastně zadarmo nečekané příležitosti, takže se to celkem vyrovnalo.

A kam že to tedy vede?
K neustále se opakujícímu koloběhu. Objeví se noví interpreti, chvíli jsou zajímaví, když jsou šikovní, jsou pak zajímavější ještě víc, a někteří i slavní. Ale z těch jen někteří jsou i bohatí. A za pár let to vyprchá, a objeví se zase jiní. Ti staří se buď snaží nevypadnout z koloběhu, anebo to vzdají. Jako by se ty příběhy, s malými obměnami, stále opakovaly. Ale to je backstage, zákulisí dění, ze kterého se na světlo dostane jen málo. Na pódiu samozřejmě zní krásná hudba a vystupují krásní a výrazní interpreti, kteří obohacují posluchače. Všechny ty nervy a špína vztahů a nevyřešených věcí zůstane v kuchyni pod pokličkami.

Uvědomuješ si nějakou proměnu, kterou Slnko za těch sto vydaných alb prošlo? Cítíš spíš hrdost a uspokojení, nebo údiv, jak to uteklo?
Je to vlastně celé divné. Vždycky pro mě byla nutnost se tomu věnovat, protože mi bylo jasné, že jinak se ta hudba mezi lidi nedostane. Jako s jídlem: někteří jedí jen proto, aby to jejich tělo přežilo, a mohli dělat různé věci. A někteří jiní žijí jen pro to, aby mohli jíst. Nesu si to břemeno s sebou. První roky byly spíš radostné, protože jsem si dělala v klidu to, co chci. Později, kdy už se o tom začalo víc psát a lidi si začali uvědomovat, jak to roste, tak mi to začala přerůstat přes hlavu. Často – a i dnes je to tak – novináře i všechny ostatní zajímá víc vydavatelství, než hudba sama. A přitom je to jen kancelářská práce, ne moc vzrušující a občas i otravná.
Uteklo to rychle, a hrdá jsem hlavně na to, že jsem od toho neutekla. Jinak to, co se považuje za vydavatelství, tvoří sama hudba, kterou z větší části tvoří jiní, a to tak, jak oni chtěli. Možná je moje největší zásluha právě to, že jsem do toho nikomu nekecala a nechala je dělat hity i chyby. Jen jsem udržovala tu svoji převoznickou loďku v dobrém stavu, bez děr a na správném místě.

A ten zmíněný věk má dopad jen na pochopitelnou větší „pohodlnost“ nebo třeba i únavu? Doléhá na tebe nějak ta číslovka? V Česku se obvykle s ironií připomíná, že když slavil padesátiny v roce 1903 Jaroslav Vrchlický, tak ho gratulanti oslovovali „ctihodný kmete“…
To samotné číslo mě nijak nedojímá, protože to, co s sebou přináší, začalo už před pár lety. Když ti začne docházet, že se ti opravdu nechce moc pouštět do dalších věcí, protože jsi je už všechny vyzkoušel, a týká se to skoro všeho práce, vztahů, cestování… Začíná se to tak zvláštně obracet směrem dovnitř. Nejdřív je to leknutí, protože jsme nastavení na neustálé dobíjení a rozvoj, a ono to naopak začne brzdit, nejdřív pomalu, a potom pořádně. A když si toho nevšimneš a nepřizpůsobíš se tomu, nebo nedejbůh dokonce ještě dupneš na plyn, může to dopadnout dost nepříjemně. Otázka pak je, co s celým tím „podnikáním“ a „uplatněním se na hudebním trhu, když ti začne být jasné, že opratě přebrala mladší generace, a tak jako my před časem, i ona si obsadila lukrativní místa, a je tam naprosto správně.

Jak moc si vůbec chod labelu necháváš pronikat domů? Máš nějaké úřední hodiny“, kdy se mu věnuješ?
A naopak čas, kdy prostě musí vydavatelství počkat? To je asi můj největší problém, že neumím oddělit práci a soukromý život. Mám to všechno v jednom. Takže třeba občas řeším v noci, když se nečekaně vzbudím, nějaký logistický problém. Začne mi blikat v hlavě, tak se tím začnu zabývat. V podstatě nevím, co je to dovolená. Ale na druhou stranu mám i hodně volného času, který si můžu rozplánovat jen podle sebe a to jsem vždycky chtěla. Je to pro mě mimořádně důležité kvůli tvorbě. Neumím pracovat v režimu úřední hodiny a volno, všechno se neustále prolíná, a všechno řeším v momentě, kdy to je potřeba. Takový podnikatelský punk.

Zapojuješ do chodu Slnka někdy i Dana, svého partnera a spoluhráče?
Nezapojuju. Tak jsme se kdysi doho
dli, a dodržujeme to. A jeho občas štve, i když k tomu podle mě nemá důvod, že Slnko zastiňuje kapelu.

Co dnešní vztah Slnka k ostatním slovenským vydavatelům?

Já ho mám velmi dobrý, ale netuším, jak to vnímají oni. Myslím, že jsme si každý našli svoje území, máme svoje interprety a svůj způsob, jak to děláme. Necítím žádnou rivalitu, a spíš mě to vede ke spolupráci. I když se občas někteří interpreti mezi námi pohybují, protože chtějí změnit label, řešíme to v míru. Rozhoduju se velmi intuitivně, a když cítím, že někoho nemám vzít k sobě, tak se snažím ten vnitřní hlas poslechnout, a tiše pozoruju, kde zakotví. Často je to lepší řešení, než jaké bych vymyslela já.

A naopak? Stalo se ti, že jsi opravdu chtěla něco vydat, ale interpret si vybral jiný label?
Ani ne. Bude to tím, že si nedělám nějaký průzkum, a nelákám k sobě muzikanty, ale nechávám je volně přicházet. Jsem prototyp líného vydavatele věci dělám, až když je to opravdu nutné. Muzikant mi buší na dveře, a já se nemám kam schovat, protože ví, že jsem doma, haha.

Před časem mě (mile) překvapila spolupráce Ostrov hudby tedy něco, čeho například české nezávislé labely dosud nebyly schopny. Jak k ní došlo? A bude pokračovat?
Spolupráce vznikla po smrti kulturního novináře Juraje Kušnierika. Juraj měl jednu perfektní vlastnost, že se nevymezoval, nerozděloval, ale spojoval, podporoval muzikanty napříč žánry a v podstatě nepsal negativní kritiky. Povzbuzoval. Občas jsme se mu za to smáli, ale když pak umřel, naplno nám došlo, že to je ta cesta. Na jeho počest pak vznikl první Ostrov hudby (napsal knihu o islandské scéně Hudba ostrova). A po jeho vzoru a inspirováni Islandem jsme si řekli, že to budeme v dalších letech směřovat jako podporu a prezentaci slovenské hudby směrem do světa. K tomu pak vznikla organizace Lala (https://www.musicexport.sk/sk/ – pozn. aut.), která se kromě toho zabývá i přednáškami a organizací workshopů pro muzikanty. Protože jsme zjistili, že máme naše podhoubí zanedbané, je potřeba si nejprve uklidit doma a připravit půdu pro sázení nových rostlin.

To je pro mě vcelku zajímavý moment: V Česku máme podobné aktivity taky, ale působí na mě spíš úřednicky. Nezávislá scéna je většinou vnímá negativně, spíš jako příležitost pro ty muzikanty, kteří si nechají koníček platit z cizích peněz. U vás se důvěru získávat daří?
My jsme se s Danem už dlouho snažili
někoho do toho „namočit, aby se to začalo dělat „zdola“. Byli jsme na mnoha konferencích a showcase festivalech a dospěli k tomu, že pokud má někomu něco takového opravdu pomoci, musí to být dělané lidmi, kteří přesně vědí, co muzikanti opravdu potřebují, když už je to láká za hranice. Lala založili tři lidé, kteří už mají dost nacestováno (zmínila bych alespoň Alexandra Čerevku), pomalu si budují síť zahraničních spolupracovníků, a už předtím se několik let věnovali práci okolo hudby PR, bookingu, promotérství… Hodně jim věříme, oni se do toho prostě pustili, a pro tento rok se jim i podařilo získat finanční prostředky, aby se této činnosti mohli věnovat naplno. Jde to pomalu, ale zatím z toho mám jen dobrý pocit.

V souvislosti s tím vznikl i první ročník festivalu Sharpe, pojatý jako showcase, což je věc, které se v Česku taky příliš nedaří, protože ty, které tu jsou, mají pověst, že jsou „jen pro lidi, co mají hudbu jako byznys“. Podílíš se na něm nějak?

To právě organizují lidé z Lala. Já jen radostně přihlížím zpovzdálí. Předtím jsme měli smíšené pocity ohledně festivalu Waves, který byl původně organizovaný z Vídně a Bratislava se k němu jen přidružila. Co se týče koncertů, dopadl výborně, ohlas zahraničních odborných návštěvníků byl velký, a i bratislavské publikum kapely podrželo. Bohužel však skončil finančním fiaskem a ukončením činnosti. Úplně do toho nevidím.

Mluvili jsme o výročním sampleru Pozdrav Slnku. Jak vznikal? Oslovili jste zúčastněné? Nebo iniciovali ta spojení sami?

Není to jen výroční sampler, ale přímo album č. 100. Vymysleli jsme ho s kolegou Ondřejem Gečem. Bylo mi jasné, že takové album musí být speciální, a jeho napadlo poskytnout všem našim muzikantům možnost, aby udělali coververzi někoho jiného ze Slnka, nebo třeba novou skladbu, ale ve spojení s někým dalším. Prostě jsme to mezi ně hodili a čekali na konec roku. Vzpomínám si, jak jsem si říkala, že když se na to všichni vykašlou, tak že tu stovku prostě přeskočím. Zároveň jsem ale věřila, že z toho počtu 46 hudebních těles snad něco vyleze. Lezlo to z nich jak z chlupaté deky – ale už v lednu bylo jasné, že to bude super. A někteří dokonce potom říkali, že to bylo něco, do čeho by se asi sami nepustili, ale dost jim to dalo. A někteří ty skladby i sami začali pravidelně hrát na koncertech. Takže já jsem mimořádně spokojená.

Některé kooperace mě opravdu zaujaly. Nějak mě nenapadlo, že by se mohli spojit třeba zrovna Živé kvety, kteří o sobě sami říkají, že se považují za underground, a Bad Karma Boy, což je to, čemu se u nás říká „inteligentní pop“. Tebe samotnou tam překvapilo či nadchlo co?
Ten výběr Bad Karma Boy mě také překvapil. Taky bych do nich neřekla, že je budou Živé kvety bavit. Když bylo hotovo, volala jsem Lucii (Piussi), jestli to chce slyšet předem. Odpověděla, že se nechá ráda překvapit, co s tím provedli. Živé kvety zas předělali Ursínyho. Dala jsem jim k tomu výjimku, protože jeho nedokáže předělat jen tak někdo. Mně se tam líbí úplně všechno. Jak Katarzia uchopila Korben Dallas, nebo jak se spolu s Janou Kirschner pustily do věci, kterou speciálně pro ně napsal Eddie Stevens to by vydalo na zvláštní článek. Vznik té skladby v Londýně byl neobyčejně dobrodružný. Líbí se mi, že jsou tam dva covery kapely Kolowrat, výborné kapely z Košic, našeho východního pobřeží. Billy Barman zas krásně pojali skladbu Noisecut, kteří už neexistují, a zakladatel Noisecut udělal se dvěma Katarínami úplně novou kapelu i písničku, která se jmenuje Malá krajina (česky země). To jsme přesně my: Malé území v malé zemi.

Vnímáš tu „nevelikost“ jako problém? U nás v Česku jsou často tendence se srovnávat se zkušenějším a úspěšným zahraničím, ale vždy to naráží na malý trh a omezený počet příjemců.
Až tak se tím nezabývám. Snažím se udělat co nejvíc v podmínkách, které jsou k dispozici. Samozřejmě to má svoje omezení, a bohužel všechny snahy zasáhnout co nejvíc posluchačů vedou k tomu, že se vznikající hudba zjednodušuje a snaží se trefit do vkusu rádií a většinového publika. To si dokáže každý snadno spočítat, co pro to musí udělat. Otázka pak je, jestli opravdu chce a může. Protože v tom jsou ty hranice ještě citelnější. Já sama za sebe jsem například zjistila, že bych i třeba chtěla, ale prostě nemůžu, haha.

Co všechno Slnko letos chystá? Máš nějaké čerstvé objevy, které se připojí do řady už vydaných debutů?

Letos už stačilo vyjít album Talent transport s naším Slnkem Šarišským u kláves, a pak album č. 100 Pozdrav Slnku. Vyjdou i hned dvě alba, na kterých se producentsky, aranžérsky a skladatelsky podílel Pjoni, tedy Jonatán Pastirčák, který dělal například poslední desku se Zrním. U nás vyjde písničkové album ve spolupráci se zástupcem starší generace Ľubo Burgrem, který hrával v Ali Ibn Rachid nebo Dogma, a s Katarzií, se kterou připravují hudbu do představení Národního divadla Antigona. A opět to bude písničkové album, ale pro úplně jinou generaci. Mělo by vyjít nové album, Sisy Fehér, vynikající zpěvačky z Košic, žijící v Praze, a to ve slovenštině. Zkomponovala ho spolu s Vladkem Miklášem.  Potom se chystáme vydat sólové album Monice Midriakové (ex-Monikino kino) a po delší době i další desku balad Zuzany Homolové, které letos bude 70. No a ještě nějaké další věci, jejichž vznik je „v procesu“.

Ty sama jsi loni zase po delší době nahrávala mimo Longital, a vznikla Analemma se Slavem Solovicem. Jak k tomu nápadu došlo, a jak zpětně hodnotíte výsledek?
Jsem maximálně spokojená. Je to přesně ten druh práce, který mě velmi baví nechat se úplně unášet hudbou, vykašlat se na všechny škatulky a vůbec si nepřipouštět myšlenky, jako jestli to někdo bude hrát v rádiu, jestli se to vůbec někdy bude hrát naživo, nebo kdo jsou posluchači takového díla. Čas od času je to velmi osvobozující. A došlo k tomu tak, že Slavovi odmítli hudbu k jednomu českému filmu, která už byla víceméně hotová. On mi ji o rok později poslal, jestli bychom z toho něco neudělali. V podstatě jsem si připadala, jako bych našla poklad. Asi rok jsem si s hrála, vymýšlela melodie, psala texty. Slavo to potom celé znovu přemixoval a udělal skladby, které už s tou původní filmovou hudbou mají jen hodně málo společného. Měli jsme velké štěstí, protože jsme dostali štědrou podporu Fondu na podporu umění, díky které jsme vše mohli dokončit, a ještě nám zbylo na šest živých provedení. Přece jen je to devět lidí na pódiu, náročná věc, ale krásná. Koncertní premiéru už máme za sebou a velmi nás to všechny bavilo.

Ty další proběhnou kdy? Budete s tím projektem třeba na Pohodě?
Ne. Zatím chystáme další, a pozměněné provedení v Bratislavě 30. května, v červnu v Banské Štiavnici, a někdy mezi tím v Brně. Na Pohodu se nechystáme, protože část muzikantů je tou dobou na zájezdu v Toskánsku. Další vystoupení si necháme na podzim. Potěšil by nás i zájem nějakých festivalů tedy pokud se konají pod střechou, protože tohle není hudba pro open air. Dobře by se to hrálo v synagogách nebo kostelech s dobrou akustikou.

Trochu to podsouvá myšlenku, že jsou Longital vedle toho všeho nyní trochu „na vedlejší koleji“. Jak moc mají nyní v plánu koncertovat či věnovat energii novým projektům?

Je to celé trochu složitější, než bývalo. Dokud jsme byli v duu s Danem, všechen čas jsme měli jen pro sebe, mohli jsme cestovat i mít koncertů, co hrdlo ráčí. V roce 2013 se vše změnilo. Kromě toho, že vydavatelství zabírá více času, se k nám vrátil původní bubeník. Což nám přineslo velkou radost do hraní a otevřelo nové výrazové možnosti. Ale zase je to složitější ohledně dopravy a sdílení času. Marián pondělky a úterky učí ve škole, takže nějaké delší šňůry, nedejbože do zahraničí, už nejsou příliš možné. Navíc se mu narodil syn a hraje v dalších dvou projektech, takže se musíme o jeho čas přátelsky podělit.

Ale vydali jsme za tu dobu tři desky, dvě jako ohlédnutí v čase a třetí úplně novou, pod producentským vedením Ondřeje Ježka. Rok 2017 jsme věnovali sólovým projektům kromě Analemmy vyšla i Mariánova vLáska. Letos se kromě Talent transport Marián podílel i na nahrávce Peter a Lucia s Kubou Ursínym. V podstatě ale jako Longital nemáme žádnou koncertní pauzu, hrajeme, kolik nám čas dovolí.
A na rok 2019 chystáme něco úplně nového, můžu jen prozradit, že jsem si pro ten účel pořídila klávesy Nord Electro, a hodlám se vrátit ke své klavírní minulosti. A že se chystáme nahrávat v zahraničí. Ale zatím ani sama nevím víc…

Přidat komentář