Shina o dvaceti letech Slnko Records: Label mě používá jako nástroj svého přežití

Těch pokusů o fungování nezávislých vydavatelství bylo v devadesátých letech na Slovensku několik. Vzpomeňme na Zoon nebo Pavian Records. Přesto obrat ve směru výrazného vzestupu alternativní hudby u našich slovenských bratří nastal až s přelomem tisíciletí, kdy brzy po sobě vznikla vydavatelství Deadred, Hevhetia a Slnko Records. Poslední z nich v posledních letech získalo takové postavení na slovenské scéně, které můžeme srovnat s pozicí Indies ještě před rozpadem na současné třetiny. U příležitosti dvacetin labelu byla radost si popovídat se Shinou, zakladatelkou „slunečního impéria“ o minulosti i současnosti vydavatelství, které se často překulilo do cenného vhledu do obecných přeměn hudebního průmyslu, které jsou navíc urychlovány současnou koronavirovou krizí.

Když jsme spolu mluvili před pěti roky u příležitosti patnácti let vydavatelství, tajemně jsi slibovala, že chystáš nový level fungování vydavatelství. Mohla bys teď prozradit, o jaké změny se jednalo a jestli ti pomohly ve fungování Slnko Records?

Popravdě řečeno nevím, co jsem tehdy přesně myslela, ale změnilo se dost. Vydavatelství má nyní dva výkonné pracovníky, Ondreje Geče a Alexandra Čerevku, kteří si mezi sebou dělí přípravu alb na vydání, distribuci nosičů i digitální distribuci, promo, péči o umělce, fundraising. Mně zůstala úloha mozku, kontrolora, připomínače, nechala jsem si některá rozhodnutí a finanční stránku fungování vydavatelství. A přestěhovali jsme se i se skladem z našeho bytu do nových prostor.

Když člověk prochází řadu tvých dřívějších rozhovorů, často narazí na zmínky o vyčerpání, dokonce i o úvahách, které jsi měla před desíti roky ohledně uzavření vydavatelství. Jak jsi na tom teď? Stále vyčerpaná jako před lety, nebo se podařilo práci okolo labelu více delegovat na spolupracovníky?

Před dekádou byl jeden takový rok, když jsem vydala jen jedno album a fakt jsem uvažovala, že to nechám být. Hráli jsme s Longital hodně koncertů, a většinu roku jsme byli průběžně na cestách a toto jsem brala jako takový milý koníček, který nám umožňoval vydat si svoje alba a pomoci nějakým kamarádům okolo. Jenže Slnko Records si žije svým vlastním životem a mě používá pouze jako nástroj svého přežití. Jak jsem byla v roce 2011 na dně, tak o dva roky později, 2013, se najednou během pár měsíců u nás objevilo mnoho silných interpretů: Korben Dallas, Jana Kirschner, Katarzia a další. Vydavatelství se přehouplo do zcela nové úrovně. Od té doby vydáváme deset až jedenáct titulů ročně, což je dost práce pro více lidí.

Jakým způsobem se k Tobě dostávají nové tváře slovenské scény? Stále stejně jako dříve?

Absolutně různorodě. Buď mi je někdo doporučí, nebo někde něco uslyším, nebo mi nováčci sami píší. Někdy se také rozhodnu, že něco z toho chci, ale pak zaúřadují okolnosti a musím nakonec říci ne, protože se to nehodí časově, nejsou peníze a podobně. Někdy se rozhodnu někoho podpořit v jeho snahách ani ne kvůli hudbě, ale kvůli příběhu a spojení. Například kvuli Katarzii mi volal Pavel Klusák ještě předtím, než jsem se s ní sama seznámila, že slyšel, že ji budu vydávat. Na Živé kvety jsem čekala, než je odmítli v EMI. A Janu Kirschner jsem nejprve odmítla, neboť Moruše byl velký a ambiciózní projekt a neměla jsem na to ani lidi ani peníze, přesto o půl roku později u mě skončil. Některým událostem ve svém životě se zkrátka nevyhneš, i kdyby ses pokusil.

Je mezi začínajícími kapelami a projekty před patnácti až dvaceti lety rozdíl oproti současným nováčkům na scéně? Myšleno ve všech směrech – od hudební, instrumentální připravenosti nebo originality, až po způsob, jakým se prezentují?

Přesně jako říkáš, ve všech směrech jsou už jiní. Jsou světově sebevědomí, ale zatím si neuvědomují, že i v této globální vesnici jsou hranice, které se velmi těžko překračují, i kdyby byly geniální. To se týká hudebního byznysu. Snadno a přesvědčivě zpívají anglicky, umějí se i prezentovat, pohybují se mezi svými vrstevníky v zahraničí jako sobě rovní. Obrovská výhoda je, že měli od dětství komplet světovou hudbu na dosah. My jsme v dětství a v mládí vůbec netušili, jak hrají živě naše idoly, pokud nevyšel nějaký živák, a i ten se dal jen těžko sehnat. Nebyly velké festivaly. No a co se týče vzdělání, to je asi největší rozdíl. Kdysi alternativní kapely zkrátka nabíraly hudební vzdělání postupně a zkušenostmi, neboť kromě vzdělání v rámci klasické hudby nebyly téměř žádné jiné možnosti. Na druhou stranu to mají v něčem mnohem těžší, protože výborných muzikantů je mnohem, mnohem více než kdykoliv předtím a přijít ještě s něčím originálním je velmi obtížné. Takže se řada z nich pustila do recyklace osmdesátek…

Ze stejného, pět let starého rozhovoru tě cituji: „Počty CD, které prodáme, ve skutečnosti nenápadně rostou. Uvidíme, co s tím celým udělá rostoucí streaming a vůbec celý digitální pokrok.“ Tak tedy, co se situací udělal streaming? Jak se situace za posledních pět let změnila?

I v tomto ohledu je vše jinak. Streaming v podstatě změnil u většiny lidí způsob, jakým dnes vyhledávají a poslouchají hudbu. Není to ani tak o tom, že lidé by nechtěli alba na nosičích, ale odcházejí fungující přístroje, do kterých se dá CD vložit, výrobci počítačů a aut s přehrávači CD přestávají počítat. A samozřejmě z pohledu posluchače je to velmi příjemné mít za malý měsíční poplatek k dispozici celou světovou hudbu v telefonu a nové album si poslechnout, jakmile je dostupné kdekoliv na světě. Na druhé straně se profilují sběratelé hudby, ať už na CD nebo vinylech, kteří zase někdy vůbec neřeší, co na těch nosičích je, ale sbírají vše, co vyjde v limitovaných edicích, protože vědí, že později to bude vzácné. Vznikají služby, které s těmito cennými nosiči obchodují atd. Ale obecně prodeje CD postupně klesají.

Co pro tebe znamená nehmotný/digitální prodej alb nebo streaming?

Prodej digitálních kopií alb je zcela minimální, v podstatě málokdo si buduje digitální knihovnu v počítači nezávisle na světových streamovacích službách. Většina se spoléhá, že to na těch streamech prostě vždy najde a někdo se o to vždy postará. Co je ale alarmující, a o tom posloucháme nářky už téměř dennodenně i od slavných interpretů, že ze streamování hudby se uživit nedá. Zašla bych ještě dál: to co vám zaplatí služby za streamování hudby, nestačí ani na zaplacení nákladů na nahrávání a vše ostatní spojené se vznikem alba. Muzikanti ještě do minulého roku tyto ztráty příjmů vykrývali tím, že se snažili hrát o to více koncertů a ještě na koncertech prodat CD, LP a trička. Toto celé padlo. Jsem opravdu zvědavá, kdo bude v budoucnu financovat vznik nové hudby.

Řada vydavatelství dělá už dnes určité procento své produkce pouze v digitální podobě? Neplánuješ něco podobného do budoucna?

Nevím, já obecně moc neplánuji, takže je možné, že když se ukáže výroba nosičů už zcela nerentabilní, nebudeme to dělat. Ale vždy mě překvapí, že i zcela mladí interpreti, které ve vydavatelství máme, se strašně na cédéčka těší. To zhmotnění jejich dlouhotrvající snahy do něčeho, co mohou chytit do rukou, nebo někomu ukázat, se nedá ničím digitálním nahradit. Nemluvě o LP, to má pak kdokoliv pocit, že jeho dílo je fakt velké…

O vinylech jsi před pěti roky tvrdila, že se jedná o velmi nákladnou a nevýdělečnou investici. Jaká je situace okolo vinylů v roce 2021?

Stále je jen beru na milost… Kromě toho, že jejich výroba je drahá, zejména v takových malých edicích, které potřebujeme, dlouho to trvá, jsou těžké a drahé na posílání, velké na skladování, těžké na nošení. Ale za to jsou krásné a velké. K zvuku se nevyjadřuji, protože to je velmi subjektivní záležitost a také otázka dobrého zařízení pro přehrávání a poslech. Ale vyplatí se je určitě vyrobit pro známější interprety nebo alba, která jsou v laufu. Kromě toho děláme limitky dvaceti až čtyřiceti kusů, které nám vyříznou kluci tady na Slovensku. Když se to dobře spočítá a většina kusů se prodá přímo nebo rychle přes e-shop, tak se dá trochu peněz z jejich výroby vydělat.

Těch pokusů o fungování nezávislých vydavatelstv . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář