Showcase 2018 (Hev Het Fest) Košice, Kasárne/Kulturpark, 16.–18. 7. 2018; Konfrontationen 39th Festival For Free And Improvised Music / Soundart Rakousko, Jazzgalerie Nickelsdorf, 19.–22. 7. 2018

Poprvé jsem byl v Košicích před dvěma lety na presstripu k 15. narozeninám místního vydavatelství Hevhetia, které se stává čím dál víc zásadním hráčem na poli evropského jazzu, což letošní Showcase jednoznačně potvrdil. Tohle byl vpravdě veletrh prezentující moderní jazz v jeho různých mutacích napříč naším kontinentem. Signifikantně jsem již na letišti v Praze potkal legendu československé hudební publicistiky Igora Wasserbergera, jenž tam jel prezentovat svou knihu Jazz In Europe, kterou napsal společně s Antonínem Matznerem a Peterem Motyčkou a vyšla v angličtině u švýcarského vydavatelství Peter Lang Publishing. Oněch setkání pak následovalo ještě mnoho. V Košicích se totiž sešla řada jazzových aktivistů nejrůznějšího druhu ze čtyř kontinentů a rozhodně stálo za to prohodit s nimi víc než jen pár slov. Pro mne asi nejzajímavější bylo setkání s indonéským promotérem Agusem Setiawanem Basunim, který spravuje mimo jiné veřejně přístupný archiv hudebních nosičů čítající téměř osm tisíc titulů, a ze slovenské scény s Igorem Vidou, uměleckým ředitelem festivalu Are You Free? v Dunajské Strede, o jehož existenci jsem se teprve nedávno dozvěděl díky živé nahrávce nizozemsko-americké formace Cactus Truck, vydané ovšem na francouzském labelu BeCoq, která mě zaujala natolik, že bych se na tohle „podujatie“ skutečně v budoucnu rád podíval. A v(V)ida! – kontakt navázán. V neposlední řadě bylo možná pro budoucnost zásadní i setkání s manažerem Budapešťského hudebního centra Zsoltem Hernádim. Zkrátka se tu potkal celý svět a mohl si „potlachat“ o svých jazzových zkušenostech a na to konto kout ty správné pikle nikoliv ve smyslu byznysu, ale šíření inovativní hudby vůkol.
Já jsem byl primárně pozván, abych hned na úvodním večeru, který byl součástí 19. ročníku Měsíce autorského čtení, přečetl několik ukázek z knih mého otce Z. K. Slabého, což jsem zakončil krátkou epickou částí z jinak komiksové knihy o Kocourovi Vavřincovi a jeho přátelích, na což ústrojně navázalo trio  Romanovská/Hrubý/Tichý, jež toto téma svým způsobem dalo dohromady a vše vyústilo vydáním jejich eponymního alba právě u Hevhetie, které získalo od kritiků ty nejlepší reference. Jejich dokonalé souznění se však stále tříbí a míří do nebeských výšin. To byl ovšem pouze předkrm.


Pohříchu jsem prvního dne Showcase dorazil až na večerní koncerty a unikly mi některé lahůdky, protože jsem stihl až vystoupení polského Improvision Quartetu vedeného klarinetistou Szymonem Klimou, který mi přes veškerou vytříbenost a ústrojné propojení jazzu, folklorních inspirací a vážné hudby připadal poněkud archaicky předvídatelný. Závěrečná hlavní show v režii polského klavíristy Krzysztofa Kobylińského začala jeho zdlouhavými preludii a pokračovala nadnárodním ansámblem KK Pearls, který přinesl prapodivnou nesourodou fúzi, v níž se snažila dominovat původem izraelská zpěvačka Reut Rivka s poněkud barovým přednesem a křečovitou okázalostí. V téhle změti se pak nedokázal prosadit ani hvězdný francouzský trumpetista Erik Truffaz. Nicméně vše vynahradil další den, který byl opravdovým festem čili hudební hostinou par excellence. Ten odstartovala maďarská diva Linda Kovács za doprovodu kytaristy Mártona Fenyvesiho a perkusisty Andráse Dése s mnohotvárným jazzovým ambientem, kde má každý detail své místo a vokál v sobě mísí neuvěřitelnou lehkost i pozvolnou naléhavost. Skutečná perla. Polské Szymon Mika Trio pracuje také s meditativními polohami, ale dokáže to i pořádně napálit. Každopádně v sobě skrývá energii atomové bomby, která budí respekt, aniž by musela vybuchnout naplno. Pokud by se tak ovšem stalo, nešířila by zkázu, ale čirou slast. Lucemburský bubeník Pit Dahm se svým triem možná zpočátku působí až trochu akademicky vycizelovaně, ale to jiskření je tam po chvíli zcela patrné a ona noblesní preciznost tomu jen dodává specifický šarm. Ovšem lahůdkou z největších byl skrytý půvab Kamil Piotrowicz Sextetu, jehož album u Hevhetie se jmenuje Popular Music, což sice zní téměř děsivě, ale de facto dokonale vystihuje, že tohle vpravdě inovativní uskupení dokáže i avantgardě neholdujícím posluchačům naservírovat dokonale prokombinované neotřelé kompozice přístupnou formou. Dalším vyvrcholením pak bylo vystoupení Davida Kollara, který měl původně prezentovat svou spolupráci s norským trumpetistou Arvem Henriksenem, jenž byl ovšem těsně předtím hospitalizován ve své domovině, a tak jsme nakonec byli svědky unikátního propojení Davida a Erika Truffaze, který zde měl konečně možnost prokázat své schopnosti a flexibilitu. David Kollar je sice výrazná individualita, ale ctí ho mimo jiné právě to, že je schopen kongeniálně souznít a promlouvat se svými spoluhráči nejrůznějšího zaměření. Tady to zafungovalo stoprocentně. Tenhle program bych si dovedl představit jako skvělou přehlídku nové evropské jazzové moderny třeba na Boskovicích.


Zatímco jazzová mise Jazzbus, jejíž byla košická Showcase součástí, pokračovala do Polska, já jsem se vydal opačným směrem vlakem přes Tatry nádhernou slovenskou krajinou do Bratislavy, kde jsem přesedl do auta a pokračoval k maďarským hranicím do Mekky svobodné improvizace do hospody signifikantně nazvané Jazzgalerie v Nickelsdorfu. Tamní letošní ročník měl coby motto citát nedávno zesnulého génia Cecila Taylora: „Když je hudba opravdová, forma se stará sama o sebe.“ Toto krédo měli vlastně všichni účastnící v krvi, takže snad jen vystihnout několik nejdůležitějších momentů (i když to byly skoro všechny).
O úvod se skvěle postaralo chicagské duo – bubeník Tim Daisy (u nás známý především coby člen formace Made To Break) a saxofonista Dave Rempis, kteří spolu hrají v nejrůznějších konstelacích s dalšími muzikanty. Tady se potvrzuje, že nové nápady může mít člověk i při delším soužití. Následující skvadra Eye Can Dance se nesla v duchu dadaismu, což je směr mně velmi blízký, ale tady jsem se cítil přece jen trochu mimo. Závěr prvního večera ovšem patřil k jedněm z těch nocí, na které se nikdy nezapomíná. Právě pro tento ročník sestavené těleso se signifikantním názvem (?what would we be) Without Cecil mělo hvězdnou sestavu s dechovou sekcí, v níž zářili Joe McPhee, Evan Parker a Peter Evans, piano rozevlával Pat Thomas, marimbou vše prokrášloval Orphy Robinson, na violoncello drsně rozkrajoval Tristan Honsinger a rozkotanou rytmickou linku jistili kontrabasista Joe Williamson a bubeník Paul Lovens.  Jejich produkce však především jednoznačně vystihla Taylorovo krédo, jímž bojoval proti mainstreamovému pojetí jazzu. Tady je potřeba vyzdvihnout nesmírnou disciplinovanost jinak jednoznačných sólistů Parkera a Evanse, kteří se umějí stáhnout do pozadí a dát prostor svým kolegům. Honsinger se naopak občas utrhne a vlak přes něj nejede, ale to zase vyvažuje jeho obrovská živočišnost, takže mu to nikdy nemůžete mít za zlé.
V páteční večer bylo lahůdkou vystoupení Blue Reality Quartetu, v němž si dechaři Joe McPhee a Michael Marcus povídají v popředí před dvěma excelentními bubeníky – Jayem Rosenem a Tollefem Østvangem, kteří vedou vlastní dialog, a dohromady to skládá skvělý jazzový puzzle. Oba dechaři pak zaujali také nezvykle designovanými nástroji. Dívčí trio Möström předvedlo uhrančivé a zároveň odlehčené ambinet disco s hluboce procítěným basklarinetem Susanny Gartmayer a klávesovými a elektronickými hejblemi Elise Mory a Tamary Wilhelm. Bombou pak bylo závěrečné vystoupení formace Skein, která je založena na triu Frank Gratkowski (saxofony a klarinety), Achim Kaufmann (piano) a Wilbert De Joode (kontrabas), které jsme měli možnost u nás vidět na Alternativě 2016, ale jejich nezměrný potenciál ještě v tomto případě zdvojnásobují kytarista Kazuhisa Uchihashi, elektronik Richard Barrett a bubeník Tony Buck. Tady je hudební produkce naplněna po okraj, a přesto máte pocit jasného řádu.


Sobota byla ve znamení bouře. Odpoledne a v podvečer té meteorologické, která ohýbala stromy do vodorovné polohy a rozbahnila celý prostor. Možná to byla i určitá reakce na letitou kritiku, že na Konfrontationen nemají příliš příležitost hudebníci z bývalého východního bloku. Jednoznačný průlom v tomto ohledu letos totiž znamenalo vystoupení Prague Improvisation Orchestra, které bylo sice předchozí činou ohroženo, ale nakonec se ona bouře promítla ve svých rozjasňujících aspektech do koncertu samotného. PIO v nejlepší formě a totálním nasazení v čele s hromově nabušenými dechy Zdeňka Závodného a Jana Jiruchy a skvělými hosty v podobě tepajícího Didiho Kerna, provzdušněného klarinetu Xaviera Charlese, kytarovými poryvy Burkharda Stangla a jiskřením Tamary Wilhelm. Příjemným uklidněním (ovšem plným vzrušivých i vzrušujících momentů) pak bylo retro vystoupení skvadry Up Umeå, které připomnělo dávné působení vokálního ekvilibristy Phila Mintona ve Skandinávii. Phil si tu ostatně po letech sáhl i na trubku. Archaické to bylo ovšem pouze v tom, že jsme si mohli připomenout, že odvázaný stále živý free jazz má své kořeny už někde v dávnověku. Zcela éterické, ale zároveň nádherně výbušné bylo vystoupení kvarteta Petera Evanse, kde mu bravurně sekundovali zpěvačka, občas kvílička Sofia Jernberg, přeskakovačná pianistka Kaja Draksler a dunivý kontrabasista Tom Blancarte.
Jakkoliv je Peter Evans dokonalým kolektivním hráčem i bandleaderem, nejemotivnější bylo jeho sólové vystoupení v nedělní odpoledne v evangelickém kostele. Jeho tóny a profuky rozvibrovaly celý prostor a působily vpravdě nadpozemsky.

 

Závěrečný večer otevřela Agélica Castelló se svým nadnárodním tentetem složeným z vyhraněných osobností a suitou The Dark Blue. To je nádherná mozaika, která by mohla zaznít ve vážné koncertní síni, ale právě hospodský ráz Jazzgalerie ji dodal úplně jiný nespoutaný rozměr. Prvek chaosu tu byl povýšen na záměr a každý hráč zde měl svou nezaměnitelnou roli od elektroniček v čele s Castelló a dále Billy Roisz a Martou Zapparoli, přes trumpetistku a odvázanou showmanku Liz Allbee, pulsující kontrabasistku Rozemarie Heggen a v neposlední řadě brilantní vokalistku a klarinetistku Isabelle Duthoit. Mužskou část pak skvěle prezentovali bubeníci Steve Heather a Martin Brandlmayr a vše gejšlil zvukový mág Jerome Noetinger. Klasickou podobu svobodné improvizace, která přes letitá hraní v různých konstelacích se stejnými hráči nikdy nezamrzne na kopírování určitých postupů, pak jednoznačně prezentovali Frisque Concordance ve složení Georg Graewe (piano), John Butcher (saxofony), Wilbert De Joode (kontrabas) a Mark Sanders (bicí). Tady nejde jen o virtuozitu a zvládnutí praktik, ale permanentní invenci, která ze všech zúčastněných čiší. A podobně by se dalo říct i o závěrečném triu, kde se opět živočišně prosazoval Tristan Honsinger, na housle prosvětleně perlil Szilárd Mezei a vše tvrdil na basu Joel Grip.

Přidat komentář