Shye Ben Tzur, Jonny Greenwood and The Rajastan Express: Junun

shyeJak se izraelský skladatel, básník a producent Shye Ben Tzur a britský, převážně rockový kytarista a skladatel Jonny Greenwood, známý především z kapely Radiohead, dostali k súfijské duchovní, extatické hudbě qawwali, potažmo k pákistánským a indickým inspiracím? „Jako mladík jsem navštívil koncert Zakira Hussaina a Hariprasada Chaurasii a dotklo se to mého srdce tak silně, že jsem se rozhodl nedělat nic jiného, než zjistit, odkud ona hluboká hudební zkušenost pochází. Stále se nacházím ve stejném stavu. Indická hudba je tak rozsáhlá, že čím víc o ní vím, tím víc zjišťuji, jaký jsem byl předtím ignorant. Nemohu přestat,“ vysvětluje Ben Tzur v tiskové zprávě k vydání alba Junun.
Greenwood našel cestu prostřednictvím izraelského kolegy: „Když jsem byl před pár lety v Negevské poušti na jihu Izraele, slyšel jsem tam kapelu, používající arabské housle rebab, ale hrající velmi zvláštní směs arabské a indické muziky. Ty nejhezčí písně složil Shye Ben Tzur, izraelský hudebník, který tou dobou žil v Indii. Rozhodl jsem se, že se o něm dozvím co nejvíc. Vždy jsem se střežil polovičatého míchání členů rockových kapel s interprety world music, ale existují čestné výjimky. Třeba Damon Albarn, jehož práce s malijskými muzikanty je naprosto zaujatá. Domnívám se, že já a Shye jsme další takovou výjimkou,“ dodává kytarista bez falešné skromnosti.
Lze souhlasit. Album Junun, natočené ve spolupráci s ansámblem The Rajastan Ensemble v inspirativním prostředí pevnosti v Džódpuru, spojuje celkem přirozeně zpěv qawwali a k němu patřící tepající tabla či předení indického harmonia s aranžmá dechových nástrojů a „západními“ elektrickými a elektronickými elementy. Greenwoodova kytara resp. baskytara se přidává k opěvování vyššího jsoucna jako jeden z dalších hlasů, případně splývá s mlhou tradičních indických nástrojů. A Ben Tzur už tak načichl súfismem, že je asi jedno (minimálně z hlediska nás, nepříliš zasvěcených posluchačů z jiného kulturního okruhu), zdali hymny píše v hebrejštině nebo urdštině. Hudební jazyk vstřebal dokonale.
Snad jen elektronická rytmická smyčka v Roked působí až příliš křečovitě a navozuje dojem povrchnosti. Bohužel právě tato skladba slouží coby „pilotní singl“ (i zde samozřejmě platí pravidla hudebního průmyslu) a může zkreslit představu o projektu. Na druhé straně, jistě, že nemělo vzniknout nic zcela autentického. Dílčí momenty nahrávky autentičnost ztratit nemohou. Například fantastický předzpěvák Zaki Ali Qawwal prostě většinou dělá to, co vždy, totiž v transu asi ani nevnímá, že zvukové prostředí doplňují nezvyklé zvuky. Ale celek je zajímavý právě přesahy jinam. „Hudební kříženci“ tu přece nejsou kvůli pusté nápodobě tradice. Naopak, přínos nahrávky spočívá v tom, že může díky větší uhlazenosti, melodické přístupnosti a zvukové pestrosti oproti „čistému“ qawwali působit pro evropské uši mnohem přijatelněji a lákavěji. A plnit tak zamýšlenou osvětovou funkci, stát se pro posluchače třeba z řad fanoušků Radiohead předstupněm k poslechu „neředěných“ súfijských muzikantských meditací. Snadnějšímu vstřebání pomáhá i rozdělení repertoáru mezi dva disky, první rytmicky výraznější, druhý sféričtější, ale oba svým způsobem pozitivní a příjemně hypnotické.

Nonesuch, 2015, 34:10 + 26:44

Přidat komentář