Simply Mind

Life In A Day (79), Real To Real Cacophony (79), Empires And Dance (80), Sons And Fascination/Sister feelings Call (81), Celebration (výběr z prvních tří alb, 82), Themes For Great Cities (best of – pouze pro USA, 82), New Gold Dream 81-82-83-84 (82), Sparkle In The Rain (84),Once Upon A Time (85), L/Ve In The City Of Lights (živá nahrávka, 87), Street Fighting Years (89) a konečně Real Life (91), toť výčet všech LP desek skotské rockové legendy. Z původní sestavy, která v roce 1977 založila skupinu Johnny And The Self Abusers, posléze přejmenovanou na Simple Minds, vyjeli na letošní turné již pouze nerozluční kamarádi, zpěvák Jim Kerr a kytarista Charlie Burchill. Tenkrát v rodném Glasgowě je na pětici doplňovali klávesista Mick Mc Neil, bubeník Brian Mc Gee a baskytarista Derek Forbes. Prvně jmenovaný opustil kapelu letos, a to prý jen na nějaký čas, druhého nahradil v roce 1982 dodnes platný člen, zvláště ceněný Mel Gaynor. Třetího střídal nejprve John Giblin v roce 1985, načež toto ožehavé místo letos zaujal Malcolm Foster, známý i ze svého čtyřletého působení u Pretenders. Kapely, která měla se Simple Minds vždy něco společného (nejen pro nepříliš vydařené manželství duší obou souborů, Chrissie Hyndeyové a Jima Kerra). Zbývá ještě doplnit jméno klávesisty pro letošní turné, často najímaného hudebníka Marka Taylora, kterého jsem už zaregistroval i v doprovodné sestavě Sinéad OʼConnor.
„Máme štěstí, že dnes už je konečně lepší počasí, už neprší, akorát je prudký vítr. Potřebujeme lepidlo,“ svěřuje se novinářům Jim Kerr před hannoverským koncertem na otevřeném stadiónu. Proč lepidlo? „No, abychom si přilepili paruky, než nám odletěj,“ zavtipkuje Jim a mizí na zvukovou zkoušku, která se vždy odehrává kolem šestnácté hodiny. Po ní následuje pravidelný „zdravotní“ spánek a pak už samotný koncert. V Hannoveru se na ně přišlo podívat 18 000 diváků. To je zhruba průměr jejich evropských koncertů po větších městech. Ve Vídni 20 000, v Paříži 17 000…, oproti tomu na americké části turné, kam zavítali po dlouhých pěti letech, pouhé dvou až třítisícové haly. Obdobně je tomu v malých evropských městech. Jedním z nejbližších Praze při jejich turné 91 byl německý Pasov. Nedalo mi to. Včlenil jsem se tedy mezi předáky kulturní agentury AG kult, svezl se autem a v duchu se ptal, kolik krajanů (vzhledem k výši vstupného 50 DM) na tomto koncertě potkám. Prakticky žádné. Pouze při prohlídce města jsem se srazil s trojicí šéfů z klubu Rock Café. Koneckonců ani místní fanoušci se zrovna moc nehrnuli. Přibližně pětitisícová tělocvična s nečekaně dobrou akustikou se zaplnila sotva do poloviny. Dobré vystřízlivění z úvah o hvězdnosti kapely, co říkáte?
Simple Minds prý ještě nikdy neodřekli koncert. Stalo se tak až letos a doplatil na to Záhřeb, myslím, že z jasných důvodů. Na evropské části turné se kapela dopravuje od města k městu speciálně upraveným autobusem, který má co nejvíce ulehčit a zpříjemnit mnohdy dlouhé přejezdy. Autobus je vybaven špičkovou klimatizací, soláriem, kuchyní, osmistopým studiem, osmi postelemi a pěti televizory se satelitními programy. I přes tento slušný komfort občas někteří členové raději volí cestu ve vypůjčených autech.
Jako předkapela hráli v první části turné Transvision Vamp se značně atraktivní zpěvačkou Wendy James. S nápadem zařadit tuto kapelu do programu přišel Jim Kerr, jeho spoluhráči se k tomu stavěli spíše odmítavě. Kerr si však prosadil svou a na obhajobu celkem výstižně sdělil: „Nikdo neobdivuje Transvision, ale když Wendy vstoupí na pódium, jsou z toho všichni vedle.“ Sám se přiznám, že jsem se těšil na tuto sexy před kapelu pomalu více než na hlavní chod. Nakonec na Transvision Vamp k mému velkému zklamání nedošlo a Simple Minds vystoupili sami. Jejich program obsahoval i s přídavkem osmnáct skladeb. Největší zastoupení měla celkem logicky prozatím poslední deska Real Life (osm písni). Dalších deset bylo selekcí největších hitů minulosti. Belfast Child, Alive And Kicking, Sanctify Yourself. Someone Somewhere In Summertime, Oh Jungleland, Don’t You, ale i úplně první hit skupiny Love Song – top výčet písní, které jsem společně s těmi osmi z Real Life bezpečně identifikoval. U zbylých tří jsem si nebyl stoprocentně jist… Inu, zas tak fanatický příznivec skupiny nejsem.
Na jedné straně byl pro mě koncert Simple Minds velkým, až životním zážitkem. Dokonalý mohutný zvuk, maximální čitelnost jednotlivých nástrojů, basové vibrace hrudi, klenutý pompézní mainstream nejtěžšího kalibru, úžasná a u nás málokdy vídaná souhra světelného parku, syté barvy zahalující pozadí za siluetami muzikantů, plačící dívky při hitech, které bezpečně zabíraly, na úplný závěr doják Belfast Child, u kterého jsem vlhnu! i já… Na druhé straně jsem se ovšem neubránil opačné reakci, spojené s několika nepříjemnými dotazy, které bych kapelníkovi rád položil: Je nezbytně nutné tvářit se jako spasitel světa, jenž přinese této planetě mír, blahobyt a souznění mezi národy? Je nutné tuto bezpochyby dobrou a soběstačnou hudbu aranžovat do tak křiklavého až bombasticky nabubřelého hávu mainstreamu? Z kolika procent to myslíte, pane Kerre, vážně a upřímně a naopak z kolika procent je to jenom hra a kalkulace? Jistě, Simple Minds jsou skvělou kapelou. Neubráním se však pocitu, že tak od roku 1985. tedy od desky Once Upon A Time vám nejde jen o muziku a vlastní seberealizaci, ale také o pěkně velké prachy. Nemusí kapat, lepší když prší, že.
A vůbec, není z vás už jen pouhý řemeslník?

Přidat komentář