SKE: Insolubilia

Vl. náklad, 2021, 55:37

Debut 1001 Autunni (2018) byl svérázně projasněnějším alter egem složité temnoty Yugen (čtyři alba 2006–2016). Aby ne, od roku 2005 byl Paolo „Ske“ Botta klávesákem téhle italské avantgardní multibandy na vlivové bázi od Stravinského přes Zappu po třeba Univers Zero, a jejím veledůležitým stavebním/tvůrčím článkem. Zároveň jel progrockovou cestou s Not a Good Sign (tři alba 2013–2018). Bottův sólový projekt SKE je tak trochu prolnutím zmíněných kapel. Důležité je ono trochu. Yugen příliš vážně rozpřaženi na nejširším poli alternativy musica nova s elektrickým osivem, výborní Not a Good Sign zas pohybující se na území toho nejlepšího třeba z King Crimson nebo Stevena Wilsona s DNA klasiky. Ani jedno, ani mix obého na nové album SKE nepasuje. V chemii je základní poučkou, že podobné se rozpouští v podobném a v nasyceném roztoku už nelze rozpustit další množství rozpouštěné látky. Vznikne nový vzorec. Insolubilia = nerozpustnost.

Úvodní Sudo začne v atonálním nenápadnu, aby se po půl minutě proměnila v hutnou, přesně řízenou rockovou jízdu klávesových i kytarových smrští v boji s hejnem dujců (flétna, trubka, horny, trombón, eufonium, fagot), mandoliny a chórně přežvykujícího harmonia, kterou ve smrtící řeži před rozsekáním na kusy rafinovaně drží rytmika. Než se stačíte zorientovat v tom sebevražedném letu z útesu do neznáma, bezpečně plujete průzračnými vodami první části pětidílného titulního opusu (mezi kompozice nechronologicky vsazených) až k meditativní bázi matčiny dělohy, otřásané sakramentsky bouřným vlnobitím. Miniatura Tor cia s dětským pláčem je mezihrou k Insolubilia II – přenádherné, hymnické, s nebeským vokálem Evangelie Kozoni, s průvodem marimby, houslí, flétny, basové loutny theorba, plné kapely a k závěru akustické kytary à la dovětek odkudsi z renesance, co pláč utiší. Lo Stagno del Proverbio – nad šelestem mimohudebních dada ornamentů je smooth jazz s vesmírně nahalenou křídlovkou, klavírem a metalofony, Akumu zas asi nejzvláštnější skladba alba s dominantním cembalem (Lars Fredrik Frøislie z Wobbler).

Symfonicky vystavěná periodicita jako základní princip člení hudební proud na pravidelné úseky mimo princip periodicity. Nonsens? Tady fakt ne! La Nona Onda, nástrojově nejhustší kompozice, kontrastní, i s fagotem a vibrafonem nejtvrdší, místy v intencích posluchačsky vstřícnějších věcí Yugen, s neuvěřitelnou tektonikou stupňování. Záhadná Scogli 4, opět s cembalem, klarinety, neidentifikovatelnými samply a v závěru odcházejícími kročejemi ve sněhu do neznáma je mezihrou před trojitým epickým finále Insolubilia V, IV a III. Paolo Botta přirozeně spojuje unikátní autorskou vyspělost s prvky lidové hudby. Kontrast extrovertní až bigbandové monumentality s introvertními pasážemi, rockově-symfonická síla s komorní něhou, vrcholně kultivované vlínání středověkých, etnických i jazzových štěpů do progresivní hudební estetiky činí z alba cosi vznešeného. Pro mě zatím nahrávka roku. Bude moc těžké ji trumfnout.

 

Přidat komentář