Sklenka červeného. Nebo dvě.

Pařížská pětice Paris Combo stojí na vrcholu už jedenadvacet let. Žánrová rozmanitost je dána hudebním zázemím jednotlivých členů i společným zalíbením v éře první poloviny minulého století. Zpěvačka Bénédicte Grimault, vystupující pod jménem Belle du Berry, začínala v punkové kapele i pařížských kabaretech, její životní a hudební partner, trumpetista David Lewis, vystupoval se známým jazzovým multiinstrumentalistou Manu Dibangem, kontrabasista Emmanuel Chabbey má v krvi jazz, kytarista Potzi nezapře alžírsko-romské kořeny a slabost pro Djanga Reinhardta, s kabarety i swingovým orchestrem má zkušenost bubeník François Jeannin. Jejich megahit Living Room hrála rádia po celém světě, u nás letos koncertovali v nabitých sálech hned dvakrát, v Brně a Praze. O minulosti, chystané novince i rituálech před koncerty, jsme si povídali s kráskou z Berry a Davidem Lewisem.


combo_1Vaše poslední album s jednoduchým a všeříkajícím názvem 5, bylo nahráno ve studiu Labomatic, které je sice poměrně nové, ale je umístěno na stejném místě jako legendární studio 10, ve kterém nahrávali Beatles, Serge Gainsbourg nebo Brigitte Bardot. Vybrali jste si ho schválně, z jakési nostalgie? A jak natáčení probíhalo?
Belle du Berry: My už historii s tímto studiem máme, to se ještě nejmenovalo Labomatic. Už před natočením prvního alba v něm vznikaly za pomoci našeho kamaráda zvukaře první črty, poté tam byla natočena první stejnojmenná deska Paris Combo. Samotný proces posledního nahrávání pro nás byl zajímavý, neboť jsme do té doby nepracovali tak, že bychom skládali písně dohromady celá skupina, improvizováním, pozorováním se, opakováním. Samotné natáčení bylo velmi rychlé, bohužel jsme nemohli strávit ve studiu měsíc. Trvalo asi pět dní – natočit, opravit, předělat a další…
David Lewis: Společné psaní pro nás bylo opravdu nové, dříve si každý něco donesl a dohromady vznikala jen aranžmá. Práce na desce tak trvala déle, byl to rockovější přístup. A naše příští album…no, to bude zase trošku jiné.

Nicméně texty píšete vždy vy. Přinesete tedy slova a poté na nich ostatní pracují po hudební stránce?
Belle du Berry: V Paris Combu je to často naopak – vlastně vždy! Nejdříve hudba, až poté k ní píšu text. Buď mě nasměruje hned sama muzika, nebo náhoda. Případně mám malou rezervu témat v sešitku, kam si zapisuji motivy, slova či věty. Pak je lepím dohromady jako koláž. Co se poslední desky týče, mluvím na ní hodně o lásce a jednotlivých fázích zamilovanosti. Hudební inspirace se různí, snažili jsme se však zachytit co nejkoncentrovanější zvuk kapely.

Před vydáním „Pětky“ jste si dali poměrně dlouhou pauzu, právě pěti let. Nepochybně se změnil hudební trh a navíc narostl podíl sociálních sítí a vůbec internetu na prezentaci skupiny. Jak jste se s tím vyrovnali?
Belle du Berry: Věci se změnily, to je pravda. Já s Davidem jsme se však během těch let nezastavili, ani ostatní z kapely. Faktem však je, že jsme museli složitě shánět prostředky i nahrávací společnost k vydání sólového alba Quizz, a právě proto, že se trh pozměnil, dotlačily nás okolnosti k samoprodukování. Později se tato struktura osvědčila i u alba Paris Comba, a stane se tak i u desky připravované. Změna trhu přináší právě toto – stále více umělců se stává nezávislými, svými pány a producenty.

Vy však máte obrovské úspěchy ve Spojených státech, deska 5 vyšla dokonce dříve za velkou louží než v Evropě. Jak vnímáte rozdíl mezi tamější a evropskou scénou?
David Lewis: To je těžké. My měli s Amerikou štěstí, od počátku naší kariéry jsme si dokázali ve Státech najít fanoušky, jak co se prodeje nosičů týká, tak na živých koncertech. Stále se tam jednou, dvakrát ročně vracíme, vyšly tam všechny naše desky a doufáme, že se tak stane i s naší novinkou. Trh se v Americe změnil ještě více než v Evropě. Cédéčka jsou tam mrtvá, na druhou stranu je tam lepší uplatnění pro nezávislé umělce. I malý neznámý projekt může získat větší publikum než zde, s čímž přichází i jeho rentabilita.
Belle du Berry: Specifické projekty jsou v kurzu také ve Francii. Na konci osmdesátých let, kdy jsem s muzikou začínala, nedaly velké labely smlouvu nikomu jinému než mainstreamovým jménům. Na ostatní nebylo místo. Přesto vznikla alternativní scéna i s alternativními vydavatelskými domy, která bohužel později zmizela.
Konečně však začínají firmy produkovat i zajímavé věci. Současné technické vymoženosti nám sice dávají možnost natočit desku doma, nicméně je skvělé moci udělat desku ve studiu, s lidmi, kteří mají zkušenosti, vědí, co se zvukem atd.
David Lewis: V tom jsme měli štěstí právě s Labomatic a producenty Dominiquem Blanc-Francardem a Bénédictem Schmittem. Jejich umělecký vhled a spolupráce s nimi pro nás byly přínosem. Od doby, co jsme začínali, se věci hodně změnily a nevím, zda kdybychom se do toho pustili dnes, bylo by vše tak zábavné a snadné jako kdysi. Připadá mi, že je to pro mladé složitější.

comboVy jste v USA také pracovali na symfonickém projektu Paris Comba. Jaká to pro vás byla zkušenost?
David Lewis: Bylo to úžasné. Stalo se tak v roce 2004 s orchestrem Hollywood Bowl v Los Angeles, který se dává dohromady každé léto, aby uvedl sérii open air koncertů v plenéru. Vrátili jsme se tam ještě roku 2011 a rádi bychom si to zopakovali – třeba právě s pražským orchestrem. Uvidíme. Když se řekne Francie, každý si představí bagety, barety, šneky, znělé errr. Jsou nějaké předsudky, které vás iritují? David Lewis: Jeden by tu byl, a to, že jsou Pařížané nároční, arogantní a tak dále. To podle mého názoru není pravda. Občas mají trochu podivné manýry, bývá to ale spíše komické. Třeba obsluha v kavárnách. Obecně jsou dost přívětiví. A mluví čím dál lépe anglicky.

Vaše matka byla učitelkou francouzštiny, to přispělo k tomu, že jste se z Austrálie odstěhoval do Francie?
David Lewis: Zjednodušeně ano. Už od malička jsem měl rád francouzskou kulturu, účastnil jsem se francouzských večerů, které pořádala maminka se svou třídou u nás doma. Jedli jsme žabí stehýnka, šneky…
Belle du Berry: A croissanty, ne?
David Lewis: Ne, ty jsem objevil až v Nové Kaledonii. Musím se přiznat, že když jsem jedl croissant poprvé, říkal jsem si – na zemi žijí lidé, kteří tohle dělají každý den, to není možné!
Belle du Berry: Lidé, kteří mají přímo právo je jíst dennodenně, jaké štěstí! Ale věřte mi, že tak to není. (smích)
David Lewis: Kulturní šok v mém případě nastal jen v dobrém. Předtím jsem žil dva roky ve Švédsku, kde se mi moc nelíbilo. Bylo chladné – tedy hlavně klima, Švédové byli sympatičtí. Paříž na mě udělala dojem. Vše bylo možné! Obrovské město, spousta lidí, bylo to vzrušující a velmi zábavné.

S hrdostí popisujete svoji tvorbu jako eklektickou směs beroucí si inspiraci ve francouzském šansonu, americkém swingu, cikánské i africké hudbě. A samozřejmě nezapřete retro nádech. Jak se díváte na přebujelou módní vlnu elektroswingu? Mnozí muzikanti ho označují za otravný a kolovrátkovitý, lidé se ho však – jak se zdá – nemohou nabažit.
Belle du Berry: Najdou se v něm i dobré a zajímavé věci. Pro mě je však swing rytmický sám o sobě. Žádné bum bum, měla by to být jemná taneční hudba, vždyť si vzpomeňme na orchestr Dukea Ellingtona hrající v tančírnách. Pro mě je elektroswing jako auto s tuningem. Dusavý, nahuštěný.
David Lewis: Elektroswing je taneční a dost mi to připomíná popularitu housu v osmdesátých letech a poté oblibu diska. Vzpomínám si, jak i na nás lidé přišli v lakýrkách a byli pak zklamáni. My se do té škatulky nevejdeme, vycházíme z tradičního kabaretu.

Když už jste před chvílí načali téma nové desky, kdy se tedy chystáte znovu do studia? Prozradíte, co máte v plánu?
Belle du Berry: Už letos, za pár měsíců. Bude dobré. (smích)
David Lewis: Bude jistý kontrast mezi poslední nahrávkou a budoucí. Písně píšeme znovu individuálně, věnujeme se více kompozici a atmosféře skladby, využijeme i moderní technologie a přenahrání starších kousků. Rádi bychom zachytili živý zvuk kapely i téměř filmovou náladu. Bude rozhodně pestřejší.

Máte jako kapela nějaký předkoncertní rituál?
Belle du Berry: Dáváme si červené víno. Skleničku. Nebo dvě. Víc ne. Je to pro nás velmi důležitá tradice.
David Lewis: Velmi francouzské! Stává se, že hrajeme v místech, kde je alkohol zakázán, to je pak komplikované…
Belle du Berry… těžké a opravdu otravné!

Foto: Barka Fabiánová

Přidat komentář