SKLO: Sound quadrature

Sklo patří od devadesátých let k nejoriginálnějším tuzemským představitelům free improvisingu, kombinujícím volný jazz s noisem. Spojením jazzově hraného saxofonu s mnohovrstevnatou různě modulovanou bzučící a bublající elektronikou přecházející v čistý hluk se pohybuje někde mezi ParaNeurem, IQ+1 a deskou Napalmed s japonským saxofonistou Hiroyukim Fujiwarou Noisax Jazzostrial Fractamental. Oproti Napalmed je Sklo uměřenější, méně agresivní.  Je však hlukovější a méně muzikální než ParaNeuro, protože Adův saxofon na albu Sound quadrature mnohdy čelí ruchům a elektronice sám bez větší podpory dalšího nástroje. Kytara hostujícího P. Ondráčka se výrazněji podílí až na struktuře posledních tří skladeb. Ve srovnání s nahrávkami IQ+1 je ale deska méně abstraktní, jednotlivé skladby mají jasnou osu.

Desku otevírá nejklidnější Bio Mass, kde se saxofon prodírá vrstvami podivných často echovaných zvuků, jako by se vyhrabával z tlejícího listí na kompostu. Otvírá tak cestu do světa kapely, který je ale mnohem bohatší, divočejší a drsnější. Už následující Full (Of) Tension je noisovější. Bolestné kvílení saxofonu se pomalu proplétá hutnými temnými zvuky pohybujících se zemských desek. Občas je doplní vysoké zapípání syntezátoru, až vše vygraduje řevem a hutnou hlukovou pasáží, která postupně řídne, až zvuky vymizí.

V monumentální Fast Healin ruchy a echovaná elektronika i hlas doplňují táhlý převalující se kovově znějící zvuk kytary a dlouhé tóny saxofonu, který občas přejde do výšek. V závěru nabývá zvuk na mocnosti, jako když se utváří nové pohoří, v jeho stěně jsou však pořád rozeznatelné kytara i proplétající se bzučivá linka syntezátoru, jehož drásavé mňoukání ke konci sílí. Závěru dominují údery na kovy, které však připomínají spíše zvonce dobytka popásajícího se na nově utvořených horách než manufakturní bušení kladiv a kovadlin.

Odlišné pojetí přináší druhá půlka alba, kterou otevírá freecorové Side Lying s divokými erupcemi Vikiho bicích, vpády disharmonické kytary a divokým troubením saxofonu doplněné ještě pianem, jemuž patří prostřední část po krátkém okamžiku, kdy dostala hudba pevnější rytmický rámec. V podobném duchu se nese i následující minutová miniatura Two Blocks In A Tearoom.

Závěr patří All Tomorrow’s Parties, která ovšem s velvetovskou skladbou nemá mnoho společného. Velmi výraznou roli v něm však hraje kytara, která už neobohacuje skladbu jen svým zvukem nebo vpády, ale podílí se na její stavbě, přičemž jí dobře sekunduje saxofon. Její přerývaná hra vytváří kontrast k ploše syntezátoru, která se objeví v druhé půlce.

Možná by mohlo být všech těch ruchů a zkreslených nebo bzučivých zvuků méně, asi měly být kytara a saxofon provázanější a bicí se mohly na desce objevovat častěji. Určitě pak měly být skladby seřazeny jinak, aby freecorové kousky od sebe oddělovaly delší skladby stojící na tlustých vrstvách zvuků, přesto však jde o výjimečné album. Kapela se na něm neopakuje, pokouší se vymanit z klišé noisu obohaceného o zvuk saxofonu a zamířit někam do oblasti jazz coru a no wave. Jasně, že to nic zcela nového není, v New Yorku se první takové pokusy objevovaly už před pár desítkami let, ale v našich luzích a hájích, kde se podobným projektům nedaří navzdory tomu, že Kilhets tu hráli už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jde o mimořádný počin.

 

Sky, 2018, 40:24

Přidat komentář