Škoda pásku?

Když Dylan zpívá Sinatru, The Band hraje Rimského- Korsakova a Mumford dopisuje Dylana.
Samozřejmě vtípky, že příští album se bude jmenovat Dylan zpívá Pavarottiho hity, jsou nemístné.

skoda

Samozřejmě hlášky, že takovéhle věci se dělají, když je potřeba naplnit smlouvu s firmou, jsou nepatřičné. A samozřejmě Dylan nemá zapotřebí nás vyvádět z míry za každou cenu. Jeho letošní album, věnované písním z repertoáru Franka Sinatry, je poctivost sama a všechna vysvětlení, kterými své Shadows In the Night vyprovodil do světa, mají svoji váhu. Skutečný problém je zcela jinde, mimo samotné album: „stíny noci“ totiž neblaze zastřely předcházející, daleko významnější titul dylanovského katalogu, což je ovšem fatální chyba. Sinatra byl prý jakýmsi soundtrackem Dylanova mládí, takovým tím všudypřítomným, až podprahovým. Známe ten efekt asi všichni: nic člověka nehodí zpátky tak účinně, jako právě tahle vytěsněná šmíra. Nakoupíte si vymazlenou reedici řekněme třeba Petra Kalandry a zjistíte nanejvýše, že už nikdy se nevrátí pohádka mládí. Všechny tóny jsou jaksepatří na svém místě, ale cédečko skončí na poličce a po čase zjistíte, že jste se už k němu jaksi nevrátili. Ale stačí nějaký vypečený rozhlasácký džez po nedělním obědě, a jste rovnýma nohama v říši trolejbusového dětství. Výsledný efekt, ovšemže veskrze mimoumělecký, je zcela totožný.
Třiasedmdesátiletý Dylan měl zřejmě potřebu se s tímto syndromem vyrovnat po svém, a proto se pohroužil do důkladného studia sinatrovského repertoáru i sofistikovaných aranží Frankieho nahrávek, a převedl několik vybraných čísel do úspornější verze s výraznou rolí steelkytary a jemně dávkovanými dechy v pozadí. Na celou záležitost dlouhodobě připravoval nejen kapelu, ale i obecenstvo ve svých věhlasných rozhlasových pořadech, kde občas od očekávatelných zemitých ukázek americké lidové hudby zabrousil i do povážlivějšího popového mainstreamu.
Jeho často deklarovaná úcta k velkým profesionálům může být někdy zcela na místě, jindy je ovšem přijatelná jen ztěžka. V textech sinatrovských songů nachází prý jakási nadčasová sdělení, tak třeba v I’m a Fool to Want You: „Cítím v ní každé slovo. Prostě chci říct, že ji znám. Je to, jako bych ji sám napsal. Je pro mne jednodušší zazpívat tuhle písničku než zpívat,Won’t you come see me, Queen Jane.’ Svého času to tak nebývalo. Ale teď to tak je. Protože Queen Jane už může být tak trochu zastaralá. Nelze v ní jít dál. Ale tahle písnička zastaralá není. Má co do činění s lidskými emocemi, což je trvalá záležitost. V těchle písničkách není nic vykonstruovaného. V žádné z nich není jediné falešné slovo. Jsou věčné, textem i hudbou.“
To jsou věru silná slova, a třeba pro ně budeme mít v jeho věku více pochopení. Dáte-li si ale tu práci a vyhledáte si originály oněch deseti – a dalších třináct je prý v zásobě pro příští album – kousků, kterým Dylan věnoval tolik energie hodné lepší věci, pak se nestačíte divit, jak prázdná a bezvýrazná záležitost to je. Člověk nečeká nic moc, ale pohled na zpívajícího Sinatru, který tu nakloní hlavu s bezobsažnou tváří nalevo, tu napravo, vyrobí pár vrásek na čele, a tím je hotov, je zničující – na tohle se vydrží koukat snad jen ženské. Náš božský Kája, všechna čest, aspoň nikdy nepřestal být ani na okamžik legrační, vždycky do toho dal ještě něco ze strýčka Jedličky, zatímco toto je jen třeskutá šeď.
Dylanovy sinatrovky jsou tak nakonec na poslech opravdu zajímavější než originál, prostě a jednoduše proto, že Bobovi občas, když je nucen přeřadit z jednoho tónu na druhý bez bluesového meziplynu, zarachotí v převodovce a celé to napětí z naprosto nepřirozeného vokálního jazyka na chvíli poleví, i proto, že namísto uchamorné profesionality sinatrovských bigbandů zazní občas aspoň něco jako srdceryvná hra na pilu. Tohle album ale nakonec skončí nejspíše ve stejném šuplíku s nedávným charitativním vánočním projektem, v jedné kostlivecké skříni s Dylanovou výtvarnou činností a svazečkem Tarantuly. Jeho snaha býti croonerem připomene úsloví o ševci, který by se měl držet svého kopyta, leč nad sinatrovským repertoárem platí snad ještě lépe poučka: Z hovna bič neupleteš, a když upleteš, nezapráskáš…
O vypulírovaném průvodním klipu nemluvě – jako vždy, klip byl, je a bude vždy jen urážkou hudby. Je příznačné, že příznivci alba radí je po dylanovsku poslouchat pěkně fucking loud, ale co když Dylan naopak chtěl, abychom si je pustili právě a jenom na hlasitostní úrovni časů, kdy hudba měla ještě přirozené parametry? Abychom je poslouchali pro jejich neagresivní melodičnost? Zrovna tuto message lze pochopit nejsnáze – dost možná bude nakonec význam alba spočívat právě v tomto punktu.

ČERVENÝ POKOJ, RŮŽOVÝ DŮM

skoda_2Padesát tisíc kusů Stínů v noci Dylan nechal přibalit k aktuálnímu číslu magazínu organizace AARP, zaměřenému na lifestyle lidí nad padesát let věku (a mimochodem poskytl časopisu jedinečný rozhovor). Není-liž to ale veskrze chybný výpočet? Padesát let přece bude letos lidem, kteří se narodili v momentu, kdy z rádií angloamerického světa hučela Dylanova Like a Rolling Stone; v roce alb Bringing It All Back Home (březen) a Highway 61 Revisited (srpen), proložených elektrickým výbojem v Newportu (červenec).
Tato generace dosáhla teen age v roce 1978. (Je pikantní, že právě tehdy prý už Bob chtěl točit sinatrovské album, ale nakonec natočil Street Legal. Ještě, že tak.) Pro kolik z tehdejších náctiletých asi byly hitparádní Lay Lady Lay, Knockin’ On Heavens Door nebo Mosambique otravnou zvukovou kulisou dětství? Snad tedy měl Bob přibalit novopečeným staříkům spíše jedenáctý, zatím poslední díl svých oficiálních Bootleg Series, dlouho očekávané vydání takzvaných „sklepních pásků“ z roku 1967. Bylo vydáno v listopadu 2014 jednak jako verze raw na dvou, jednak jako complete na šesti discích s výpravnou publikací, pečlivě dokumentující celou hustým mythovím obestřenou záležitost.
Stručně pro čtenáře under fifty: v polovině roku 1966 Dylan zanechal obecenstvo s posledními tóny poslední písně posledního alba (Sad Eyed Lady of the Lowlands na Blonde on Blonde) a ozvěnou agresivních koncertů, hraných spíše proti publiku než pro jeho potěšení. Po zotavení z motocyklové havárie začíná pozvolna nahrávat na počátku příštího roku ve svém venkovském sídle roztodivnou směs, která nemá nic společného s magickou atmosférou Blonde on Blonde ani s provokativním soundem posledního turné.
Uprostřed kulminujících sixties si tak Bob mumlá u piana Chodím po Broadwayi sem a zase tam (tedy She’ll Be Coming Round the Mountain), což je i v Americe spíše táboráková než lidová písnička. A nejen to: chcete slyšet třeba Blowin In the Wind jako rhythm and blues? Greenhornovskou Zátoku či Blues Folsomské věznice? Kdybych já byl tesařem? Zostra vyseknuté hookerovky Tupelo a I’m In the Mood? Seegerovy Bells of Rhymney? Baladu The Auld Triangle? Carterovské Will the Circle Be Unbroken a Wildwood Flower i s autoharfou? Kovbojskou operetku Cool Water? Říkadla jako Okopávají mi psa? Zbluesovaný Let čmeláka od Rimského- Korsakova? Jaký měl tehdy Dylan vztah k Franku Sinatrovi, dokládá nahrávka One for You, z níž si v podstatě vypůjčil jen titul, a dále už nechal běžet vlastní imaginaci zcela jiným směrem.
Nad důvody popsaného brainstormingu není třeba spekulovat: jednak potřeboval z čistě ekonomických důvodů namastit nějaké písničky, které by mohly být nabídnuty jiným umělcům, a jednak při té příležitosti školil Robbieho Robertsona, Gartha Hudsona, Ricka Danka a Richarda Manuela (dříve Hawks, později The Band), kteří jej provázeli na předešlém turné (podobným procesem procházeli ostatně i muzikanti, kteří nahrávali Shadows in the Night).
Bob prý přicházel na tyhle sessiony předem připraven, jako pan učitel. Hawks byli skvěle vyhraná rockabillyová kapela, ale zejména folková muzika je totálně minula, původně neměli kloudné ponětí ostatně ani o samotném Dylanovi. Absolutoriem kapely byl nejspíše divoký track, na novém vydání delikátně skrytý v rámci finálního bonusu na samém konci posledního disku, který je jakýmsi koncentrátem americké lidové hudby podle nejdivočejších ideálů Harryho Smithe.
Technicky celou věc jistil od kláves Garth Hudson, všechno to zapínání a vypínání magnetofonu, přehazování pásků, opravy prskajících šňůr, vypůjčené mikrofony. Pro pásky se chodilo do místního obchůdku, když došly lepší Scotch, přešlo se na méně renomované značky. Přesná lokalizace a datace nahrávek není možná a neshodnou se na ní ani přímí účastníci. Nicméně první porce prý vznikaly v Dylanově domě, v místnosti označované jako Červený pokoj (nikoliv podle Augusta Strindberga, ale podle původní výmalby).
V další fázi se jamující spolek přesunul do legendárního Velkého růžového domu, který si pořídila kapela. Robbie Robertson nechal zkouknout garážovité přízemí kamarádem, který měl jakýsi pojem o akustice a nahrávání, a získal od něj ujištění, že horší prostor si nelze představit, že to není k ničemu ani pro ty nejprivátnější záznamy. Nicméně Hudson dokázal divy a dnes se samozřejmě zásadně hovoří o magickém zvuku. Zřejmě právě v tomto akusticky sebevražedném prostředí vzniklo jádro sklepních pásků, a my máme kromobyčejnou příležitostí slyšet Dylana přecházejícího od bizarní směsi lidovek či standardů k vlastním písničkám, pitomě se chechtajícího uprostřed slok, huhlajícího i hýkajícího, improvizujícího verše i zaostřujícího pozornost k tak či onak použitelným momentům. Tohle nenahrávej, škoda pásku…, řekne uprostřed jedné písničky. Na kompletním vydání nakonec najdeme přes čtyři desítky Dylanovi připsaných skladeb či alespoň pokusů o skladby, které dosud nebyly v žádné podobě vydány. A najdeme tu nečekaně i starší dylanovky, které pak o sedm let později explodovaly v nových verzích s Bandem na Before the Flood, i nenápadný country gospel Reda Hayese a Jacka Rhodese, který Dylan zařadil až v roce 1980 na Saved.
Nakonec se sestava stala kompletní návratem bubeníka Levona Helma, ale to už bylo jádro nahrávek hotovo a opět se spíše jamovalo na nejrůznější témata; závěrečná skupina nahrávek pak byla pořízena zřejmě v domě Clarence Schmidta. Údajně chronologicky zcela posledním trackem byla nádherná verze Jeffersonovy záhrobní One Kind Favor, zcela odlišná od verze na prvním Dylanově albu – s autoharfou, foukací harmonikou a kontrabasem.

DĚJINY NEVIDITELNÉ REPUBLIKY

Prvním výsledkem bylo acetátové album, které Dylanova agentura rozeslala rozličným umělcům: Million Dollar Bash, Yea! Heavy and a Bottle of Bread, Please Mrs Henry, Crash On the Levee, Lo And Behold!, Tiny Montgomery, If Your Memory Serves You Well, You Aint’t Go Nowhere, Any Day Now a Too Much of Nothing. I přes nějaké ty hitparádní úspěchy by dnes tyto nahrávky Mannfred Mann, Julie Driscoll, Byrds, tria Peter, Paul & Mary a dalších asi skončily jen mezi dylanovskými raritami (nabídková kolekce byla později doplněna do celkového počtu devatenácti).
Daleko větší díru do světa udělali jacísi dva vlasatci, kteří se nějak k těmto nahrávkám dostali a v roce 1969 se rozhodli je takříkajíc osvobodit. Zařadili sedm čísel na údajně historicky první rockový bootleg nazvaný Great White Wonder. Kromě toho, že měli samozřejmě v patách firmu Columbia, jejich bootleg se stal okamžitě předmětem dalšího bootlegingu a nahrávky se nekontrolovatelně šířily dál. Hoši prý ale shrábli bank, přemístili se do Kanady a přeprali poněkud ušmudlané peníze v poctivé benzínové pumpě.
Není pak divu, že jeden z exemplářů sklepních pásků byl ve vší tichosti po celá desetiletí uložen na docela nečekaném místě, totiž na ranči Neila Younga. Dylan sám vydal později dvě skladby (Quinn The Eskimo a Minstrel Boy na Self Portrait, 1970) v živé verzi a tři znovu nahrál v sousedském posezení s Happy Traumem (I Shall Be Released, You Ain’t Goin’Nowhere a Down In The Flood na Greatest Hits Vol. 2, 1971).
Po osmi letech od vzniku nahrávek, tedy v roce 1975 – to bylo dnešním padesátníkům deset let –, bezprostředně po triumfu s Blood On the Tracks, vydala Columbia konečně s velkou slávou dvojalbum The Basement Tapes (termíny underground a garage už byly rozebrány); stojí za zmínku, že ani jedna z místností prý nebyla skutečný sklep.
Šlo o šestnáct Dylanových věcí a osm dodatečně připojených písniček Bandu, přičemž dylanovky byly péčí Robbieho Robertsona upraveny a především doplněny dotočenými instrumenty. Tím samozřejmě byla jejich autentičnost notně pošramocena, ale dlužno říci, že základní představu o dění v imaginárním sklepě, dryáčnicky vyobrazeném na obálce, poskytovalo album se svým veskrze telefonním soundem docela dobrou.
Ovšemže tato verze vybudila další vlnu zájmu, protože bylo nad slunce jasné, že toto nemůže být vše. Oficiálně uvolněné nahrávky Santa-Fe a I Shall Be Released (Bootleg Series Vol. 1-3, 1991) a I’m Not There v soundtracku stejnojmenného filmu z roku 2007 samozřejmě nemohly konkurovat nejúplnějšímu pirátskému vydání, pětidiskové edici Genuine Basement Tapes s více než stovkou tracků.
Toto rozsáhlé neoficiální vydání bylo také v roce 1997 základem pozoruhodné knihy hudebního kritika Greila Marcuse Neviditelná republika-Sklepní pásky Boba Dylana; autorovi se ovšem téma poněkud vymklo z ruky a značná část textu je nakonec věnována Antologii americké lidové hudby Harryho Smithe. To mělo ovšem svoji logiku, vůbec to nebylo na škodu a závěrečný třicetistránkový komentovaný výčet do té doby známých sklepních nahrávek stál rozhodně za přečtení. „Mají tam prakticky všecko,“ komentoval prý pirátský komplet Garth Hudson, ale to jej paměť velmi klamala: loňské úplné oficiální vydání nakonec přináší 138 nahrávek a dva bonusové fragmenty. I pro velmi informované přináší tedy přes tři desítky dosud neslýchaných věcí. Chybí zde instrumentálky Bandu Even If It’s a Pig Part I. a Part II, o nichž se zmiňuje Hudson, stejně jako jakási skladba, po níž se po čase údajně sháněl Dylan, a samo sebou věci, které byly jednoduše zčásti přemazány dalšími vrstvami nekonečného jamování. A jako ony biblické přehojné zbytky chlebů a ryb vzniklo vloni ještě album vycházející z fragmentů textů z období woodstockých sessionů, Lost On the River, produkované T Bone Burnettem. Ale to už je krmivo pro dnešní posluchače tzv. Americany, nahrávky postrádající patřičný kontext, bez chuti a zápachu, s možná až přesmoc naladěnými nástroji, příliš bravurními vokály a příliš vypulírovaným zvukem, představující extrémní protiklad k tápajícím muzikantům Bandu a syrovým Hudsonovým páskům. Svým způsobem jsou tyhle dodělávky Rhiannon Giddens, Elvise Costella, Marcuse Mumforda, Taylora Goldsmithe a Jima Jamese stejně poctivé, stejně kvalitně provedené a stejně mimo jako Shadows in the Night. Jedna věc je mít o Dylanovi vysoké mínění a druhá očekávat, že fragmenty jeho nepoužitých textů budou mít nosnost konstrukcí Gustava Eiffela – bohužel nemají.

SEDM, ŠESTNÁCT, STO ČTYŘICET

O Shadows in The Night se teď říká, že rozdělují posluchače na zapřisáhlé odpůrce a příznivce. Chtělo by se zvolati: kéž by tomu tak bylo! A kéž bychom se zvýšeným tepem očekávali rekonstruované fragmenty na Lost On The River! Kéž by si taková Rhiannon Giddens zkusila dnes s námi zahrát na venkovskou schovávanou s kotoučovým magnetofonem! Leč jak by v těchto časech asi skončila? Nejspíše zapomenuta a vysušena jako ten foglarovský hrdina, který se při schovávané nešťastným omylem zavřel na půdě v prádelním koši.
The times they are zkrátka a-changing a taky things have hodně changed a ohlédneme-li se za historií sklepních pásků, vidíme, jak každá z edic měla zcela jinou, bohužel postupně slábnoucí resonanci: kouzlo zapovězeného ovoce prvních tracků z Great White Wonder z roku 1969 nebylo pro věcné posouzení právě ideální, ale musel to každopádně být zážitek, k němuž snad ani nebylo třeba ty písničky slyšet, dost možná žily zčásti jen v lidové slovesnosti, ve vyprávění těch, kteří je slyšeli nebo o nich taky jenom slyšeli vyprávět.
Nejjasněji zazněly asi The Basement Tapes ročník 1975, podivuhodně fungující v již zcela jiném čase, než ve kterém vznikly: v podstatě pořád je slyšíme nikoliv v onom tajuplném odmlčení mezi alby Blonde On Blonde a John Wesley Harding, ale jako marnotratně vržené mezi Blood On the Tracks a Desire. Bez ohledu na to, že byly notně poupraveny, to tehdy ostatně nikdo ani nemohl tušit. A těch osm k nim přidaných písniček The Bandu nám teď najednou na definitivním vydání tak nějak chybí. Inu, woodstocký festival se taky nekonal ve Woodstocku a bitvy u Slavkova či Waterloo se taky odehrály někde trochu jinde. A loňská předražená a zbytečně luxusní krabice (také v ní mohlo místo již vcelku známých fotografií být DVD se záběry z nerealizovaného filmu, kterými prý vše vlastně začalo) najde bohužel asi jen velmi úzký, snad až nezdravě vyhraněný okruh posluchačů. Na druhou stranu možná až teď se z té zběsilé směsi, nikoliv náhodou označované za svého druhu terénní nahrávky, dokážeme patřičně potěšit. Třeba až éra CD boxů a vyčerpávajících edic, němečtí Bear Family nebo rakouský Dokument, projekty typu The Alan Lomax Collection nebo vyslovená muzikoarcheologie Dust to Digital připravily půdu pro vydání takto autentické a kompletní, jehož rozsah – jak už to u podobných projektů bývá – je v podstatě zničující a vyžaduje zcela jiný druh poslechu.
Kvalita zážitku je zřejmě jednou provždy definitivně nahrazena kvantitou: dnes se nemusíme ve své fantazii domýšlet za horizont těch sedmi pirátských nahrávek, ani si nezopakujeme bezmála globální generační zážitek z oněch šestnácti toužebně očekávaných, byť zmanipulovaných. Nezbývá než si teď nasadit naslouchátka a pohroužit se do trpělivého studia těchto pozoruhodných – pane kolego, vskutku pozoruhodných, jsem věru zvědav, co tomu budete říkat – pamětihodností. Inu, koneckonců, má-li takhle vypadat stáří, proč ne?

Přidat komentář