Sloužit s kytarou Dylanovým písním…

…není žádná legrace. Což dosvědčila i řada „kytarových hrdinů“, které si Zimmy vybíral ke spolupráci. Jednou to klaplo, jindy však šlo o pokus lít vodu do kyseliny sírové. To pak za sebou virtuózové vztekle práskali dveřmi nahrávacího studia. Jindy písničkář, z důvodů jasných jen jemu samotnému, podařené nahrávky s hvězdnými hráči nevyužil a známe je jen díky pilným aktivitám bukanýrů či albům archivním. Každopádně však zdobí Dylanovy songy práce celé řady vynikajících kytaristů jako Mike Bloomfield, Mark Knopfler, Stevie Ray Vaughan, Robben Ford či Duke Robillard. Je zkrátka zábavné rozhlédnout se byť i jen po špičce Bobova kytarového ledovce.

Ke zvláště absurdním situacím docházelo, když některý z uznaných mistrů, fixovaný na dodržení základních pravidel hudební nauky a důkladné nazkoušení repertoáru, nepochopil Dylanův živelný styl práce. Písničkářovo hledání té momentálně správné nálady a výrazu, nikoliv vytříbené formy a bezchybného provedení. Nestávalo se to tak často, Bobův impulsivní přístup ke zkoušení, natáčení i koncertování se brzy stal legendou a muzikanti už věděli, do čeho jdou. Nicméně ani totální nepochopení nemuselo vyplynout v mizerný výsledek. Jako dobrý příklad poslouží řadou koncertních záznamů podložený muzikantský vklad Micka Ronsona do Rolling Thunder Revue (1975–1976). Bowieho „Pavouk z Marsu“ přitom zjevně netušil, která na Dylanových pendlovkách bije.

Ten chlap není dobrý muzikant!

Alespoň o tom svědčí citát Micka Ronsona, uváděný např. Clintonem Heylinem v biografii Bob Dylan, Behind The Shades (1992): „Jednou dal tu samou skladbu v šíleně rychlém tempu, podruhé jako baladu. Měl problém i s tím, v jaké tónině má písničku zahrát. Možná to dělal schválně, ale myslím, že měl buď špatnou paměť, nebo není moc dobrý muzikant.“ Jistě, Bowie by takový „bordel na kolečkách“ netrpěl. Je ovšem s podivem, že tak výtečný hráč jako Ronson, který ostatně patřil k těm, kteří Dylana dokáží sledovat, neodhalil důvod oné proměnlivosti písní.

„Jasně, že to Bob dělal naschvál,“ dobře věděl multiinstrumentalista Rob Stoner, sloužící v Rolling Thunder Revue jako baskytarista. „Museli jsme ho sledovat jako ostříži. Jednou zahrál Isis jako reggae, příště jako hard rock. Prostě ho to bavilo, a navíc tím udržoval muzikanty v pohotovosti, nedopustil, aby se z hraní stala rutina.“ Netřeba asi dodávat, že Dylanovy muzikantské schopnosti jsou naopak obdivuhodné právě tím, jak dokáže i harmonicky komplikované písně okamžitě, za pochodu transponovat do různých tónin. A jak pohotově si coby zpěvák najde vhodné frázování stejného textu v různých rytmech i tempech.

Na onu nečekanost zvuku, tempa, tóniny, frázování a často i na výrazně pozměněné melodie oblíbených písní si pochopitelně muselo zvykat také publikum. Robbie Robertson z The Band, který Dylanův záměr učinit hraní i poslech zábavným díky neustálým změnám ctil, si k tomu v Sounesově knize Down The Highway neodpustil ironickou poznámku: „Ve studiu jsme byli úplně jiná kapela než na pódiu. Úplně jsme se proměnili v odlišné osobnosti. Naživo zněly písně tvrdě, hrubě, silácky, agresivně, zběsile. Stejně v roce 1966 jako při Bobově návratu k vystupování na turné v roce 1974. Akorát v šedesátém šestém diváci začali bučet, hned jak jsme spustili kravál, a ve čtyřiasedmdesátém najednou řičeli nadšením, jak je to skvělé! No nejsou ty lidi pokrytci?“

Občas ale došlo ke kolapsu i v případě spolupráce duší, které se zdály dříve tak spřízněné. Takový Mike Bloomfield by mohl vyprávět. Vlastně vyprávěl.

Be quick or be… out

Parafráze anglického idiomu zřejmě platí pro všechny hráče, kteří se kdy s Dylanem snažili spolupracovat. A být jednou „rychlý“ neznamenalo, že příště se ten samý pohotový kytarový střelec nemohl stát „mrtvým mužem“. Michael Bloomfield, který kongeniálně vyzdobil album Highway 61 Revisited (1965), dostal v roce 1974 znovu pozvánku do studia. Zimmy se tehdy chystal k malování majstrštyku Blood On The Tracks (1975), jenže z Bloomfieldovy účasti se vylíhla katastrofa. Zjevně vinou nedostatku komunikace ze strany písničkáře. I když nakonec asi dobře, vždyť ta deska je geniální a nemá smysl spekulovat, co by bylo, kdyby.

„Chtěl jsem si natočit dema písní a naučit se podle nich hrát, abych to pak při natáčení nemršil,“ vzpomínal Bloomfield. „Jenže Bob se tvářil, jako kdybych se snad chystal vydat pirátskou desku… Choval se naprosto nesnesitelně a totálně mě rozhodil. Přeladil si kytaru do otevřeného D a bez pauzy na mě začal chrlit jednu novou písničku za druhou. Pokoušel jsem se přidat. Snažil se ho zarazit, ať mi zahraje jen sloku a refrén a dá mi čas, abych si zapsal změny akordů. Jenže on hrál pořád dál. Nic neopakoval, až jsem se v tom ztratil a všechny ty písně mi připadaly stejné. Šlo o jeden z nejdivnějších zážitků v celém mém životě…. A Bob se ještě nakrknul, když jsem se nechytil. Vyrostla mezi námi zeď, doslova hmatatelná. Už jsem se s ním nemohl ani normálně bavit o ženskejch, zeptat se, jak se má, co děti a jestli ještě pořád tak nasává.“

…není žádná legrace. Což dosvědčila i řada „kytarov . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář