Dubnový křest v Jazz Docku představil nahrávku z března 2011 ze studia kontrabasisty Jaye Andersona v New Yorku. Kytarista Libor Šmoldas zkušenosti na americké scéně sbírá už dlouho, z předchozích CD připomeňme účast Jeffa Ballarda, Briana Charetta, Bobbyho Watsona, Sama Yahela, či krajana Jiřího Mráze. Objevit se v triu po boku osobností světového jazzu, jakými jsou Anderson a Nussbaum pro něj určitě znamená nejen zkušenost, současně také uznání; přijetí. Pro připomenutí: Jay Anderson, kalifornský rodák, začínal ve „Stádu“ Woodyho Hermana a po příchodu do NY v roce 1982 se stal vyhledávaným basistou na scéně moderního jazzu; mimo to si zahrál se Zappou, s Waitsem, doprovázel básnění Ginsberga. Doma je dnes i ve hvězdném orchestru Marii Schneiderové. Adam Nussbaum bubnoval už v roce 1977 u Rollinse, o rok později v kvintetu Davea Liebmana. Má bohatou diskografii s kytaristy Scofieldem a Abercrombiem. Cenná je i jeho praxe v big bandu Gila Evanse, hraje na Vitoušově albu Universal Syncopations II (1995). Libor Šmoldas projevil při výběru skladeb odvahu, k níž by se těžko odhodlával na domácím hřišti. Nejen že repertoár sestavil ze samých standardů, ale navíc ze skladeb mimořádně melodicky chytlavých. To zaprvé. Za druhé, tyto skladby prověřené už od slavné swingové éry muzikálové Broadwaye se svým triem představuje „klasicky“, nikoli s přesvědčením o nutnosti novátorského pojetí. Znalému historie jazzové kytary hned naskakuje v duši ráz muziky všech těch velikánů pozdní swingové a následné moderní éry jazzu: zvuk jen lehce amplifikovaný, syrovější – příbuzný barvě akustické kytary, případně „gibsonovitý“. Výjimkou mezi písněmi zlaté éry jazzu je ústřední melodie filmové „kmotrovské“ balady The Goldfather (1972) od jednoho z hrstky géniů filmové hudby Nina Rota, a ještě The Long And Winding Road McCartneyho a Lennona (LP Let It Be, 1970); pro zajímavost – skladba byla nominovaná New Musical Expresem za nejhorší singl roku. McCartney ji přesto hraje dodnes v původním aranžmá!
Akustický zvuk Šmoldasovy kytary a Andersonova kontrabasu ji však zbavil balastu umělých smyčců a dívčího sboru a přecitlivost Paulova podání. Oba se soustředili na rozvíjení původního libozvučného nápadu podpořeného citlivým rytmickým doprovodem Nussbaumovým a z kdysi kritikou zavržené písně, v originále „nebítlsácky“ aranžované, stvořili dílko rovnocenné standardům. Končící éru květinových dětí nám ještě Šmoldas připomene písní Caroline (In My Mind) z LP prvotiny amerického písničkáře Jamese Taylora (1968). Se stejnou citlivostí, ve stejné úctě k melodickým a harmonickým nápadům tvůrců si s triem prožijeme standardy-hity Moon River Manciniho, Folks Who Live On The Hill Kerna, svižně swingující Beautiful Love Kinga a Younga, Isfahan Strayhorna a Ellingtona (LP The Far East Suite, 1966) a Carmichaelův I Get Along Without Your Very Well. Komorní hudba tohoto tria vznikla ve zdařilé konstelaci muzikantů a bylo by potěšitelné, kdyby se jejich Dream Time brzy stal slyšitelný s dalšími melodiemi.
Aguilar (New Port Line), 2014, 48:20