Sonické kontinuum Text of Light

Měsíc po smrti amerického filmaře Stana Brakhage, 12. dubna 2003, odehráli Sonic Youth, doprovázeni perkusionistou Timem Barnesem a projekcí Brakhageových snímků, v newyorském centru filmového umění Anthology Film Archives benefi ční koncert na počest této významné osobnosti světové filmové avantgardy. Zvukový záznam z vynikajícího vystoupení vyšel později pod litevským názvem Koncertas Stan Brakhage Prisiminimui jako šestý, zatím předposlední příspěvek do nonkonformní edice SYR (Sonic Youth Records). Inspiraci Brakhageovým dílem vnesl do projektů Sonic Youth kytarista Lee Ranaldo, který již v roce 2001 pojmenoval své seskupení Text of Light po jeho slavném 16 milimetrovém filmu z r. 1974. Koncertas Stan Brakhage Prisiminimui není totiž nic jiného, než Text of Light v změněném obsazení. Poetický záměr i estetický princip obou hudebních projektů je stejný: elektronická improvizovaná hudba odvíjející se v reálném čase paralelně s filmovou projekcí, odehrávající se za zády improvizujících hudebníků, ale nezávisle na ní.
Sestava Text of Light variuje z vystoupení na vystoupení; podle okolností ji vytváří různé permutace sedmi hráčů – kytaristů Lee Ranalda a Alana Lichta, saxofonisty Ulricha Kriegera, dýdžejů Christiana Marclaye a DJ Oliva a bubeníků Williama Hookera a Tima Barnese. Letos v březnu v Brně na festivalu Expozice nové hudby hráli například jenom v triu – kytaristé a saxofonista. A mění se i projekce, před kterými hrají. Ačkoli v ní převažují snímky Brakhage, v repertoáru mají též filmy dalších amerických avantgardistů (Harryho Smithe) a některých klasiků evropské moderny (László Moholy-Nagye) a nevyhýbají se ani současnější vizuální tvorbě. Jejich kolektivní improvizace se však pokaždé odehrávají nezávisle od promítaných děl. Hudebníci se nesnaží ilustrovat obrazy a procesy na plátně ani jim přímo nepodřizují své hraní. Obě média – hudba i film – jsou autonomní; neusilují o podobné sdělení prostřednictvím odlišného média, nýbrž v odlišném médiu vyjádřit příbuznou estetiku.

Snažíme se projektovat zvuk  podle naší představy o tom,  jak by ho pravděpodobně  projektoval daný filmař.
Ulrich Krieger

Tou estetikou (a zároveň tvůrčí metodou) je abstrakce. Probíhá na několika úrovních. Filmové i hudební médium totiž neabstrahují z původních fenoménů, nýbrž z nich abstrahovaných textů. Filmař i hudebníci se snaží ztotožnit se svým médiem, všechno ale pohlcuje samotný proces abstrahování, v němž nejde ani tak o abstrahované významy, ale spíš o otisky konkrétní reality. V tomto ontologickém realismu se hudebníci nepotkávají jenom se zvukovou realitou, z které abstrahují a kterou mají ambici spoluvytvářet anebo přetvářet (tedy už ne reprezentovat!), ale vnímají též, kdesi na úrovni podvědomí (nebo meta-vědomí), němé filmové obrazy, jež sice přímo nesledují, ale mají o nich informace – statistické, estetické i psychologické. Ty potom zpracovávají ve své hudbě, jež je kolektivní procesuální kompozicí (zvuků, informací, tvůrčích ambicí i tužeb) v reálném čase. Interpretační obsesí trpící divák-posluchač vnímá tok obrazů, jenž se kdysi zrodil improvizováním s možností technických obrazů, unikají mu však podobnostní vazby s realitou, jež zná z vlastní smyslové zkušenosti. Zmaten hledá oporu ve zvucích, pozorně jim naslouchá, protože se mylně domnívá, že z hloubky akustického media vydoluje poselství, které nenašel v promítaných obrazech. Omyl! Veškerý smysl spočívá na povrchu, tkví v samé podstatě média, s kterým se hudebníci pokoušejí splynout. Hudebníci nepodsouvají svým posluchačům-divákům redundantní informace, nezdvojují v akustickém médiu to, co již bylo jednou sděleno filmovými obrazy, naopak, snaží se své posluchače-diváky před redundancemi uchránit. Ale proč je potom balamutí filmovými obrazy, když je vůbec svou hudbou nekomentují? Proč jim vnucují jakýsi akustický trompe-l’œil, když o žádnou optickou iluzi nestál ani filmař před nimi? A tu se dostáváme k jádru reprezentačního problému a snad i k jakés takés odpovědi: hudebníci Text of Light jsou přesvědčeni o poetických příbuznostech mezi vlastní zvukotvorbou a obrazotvorbou filmových tvůrců, již rezignovali na mimetický a narativní obraz světa. Poetika amerických filmových abstrakcionistů nejlépe koresponduje s jejími hudebními (ne)záměry. Text of Light Stana Brakhage byla skvělá volba!

V našem případě je  vhodnější mluvit o jakémsi sonickém kontinuu mezi filmem a hudbou.
Lee Ranaldo

Umění Text of Light není tedy komentář interpretující filmové obrazy, ale spontánní dialog s nimi. Akustické médium v něm má vůči filmu obrovskou výhodu, spočívající v možnosti volby a rozhodování i v reálním časovém rámci. Nevztahuje se naň estetika jako program, ani aisthetis jako vnímání, ale episteme aisthetike – estetické poznání, také aktuální v dnešní audiovizuální době nadvlády technologických simulakrových reprezentací, kdy mnozí lidé jakoby oslepli z ,vizuálního šumu‘ a ohluchli z ,akustického svitu‘. Scénické živé produkce Text of Light je třeba chápat jako paralelní sonické kontinuum vůči fi lmům, odvíjejícím se v novém, muzikanty zosnovaném kontextu. Filmové projekce, s nimiž hrají, nejsou ambientní kulisou, nýbrž výzvou provokující hudebníky dosáhnout ryze hudebními prostředky postupy vizuální předlohy.

Myslím si, že v našem případě je vhodnějším termínem rámec, rámec v obou významech – filmovém i hudebně improvizačním.
Alan Licht

Rámec pro improvizaci je tedy jasný, zůstává ještě osvětlit zvukovou strukturu jejich hudby. Již bylo řečeno, že je to hudba improvizovaná a elektronická. Rozdílný background členů seskupení (Ranaldo a Licht pocházejí ze scény alternativního rocku, Krieger má klasické instrumentační i kompoziční vzdělání s orientací na současnou hudbu, Hooker a Barnes jsou univerzální perkusionisté s dlouholetou praxí na scéně jazzu a moderní improvizované hudby, pionýr postmoderního DJ-ingu Marclay vystudoval výtvarnou akademii a DJ Olive je dítětem newyorské illbientní klubové scény) se podepsal pod originální poetiku, jež lze situovat do neurčité oblasti na pomezí idiomatické a neidiomatické improvizace a amplifi kované a samplované elektroniky. Válka mezi moderními instrumenty a postmoderními samplery a gramofony, čili mezi lineárně rozvíjenou a synchronně kolážovanou realitou se v tomto případě nekoná. Když k této výchozí situaci přičteme drony, feedbacky a noisové exprese, opravdu dostaneme sonické kontinuum, korespondující s abstraktním děním na plátně za zády muzikantů. A tak se posluchač-divák opět vrací k obrazům (ačkoli ho již jednou při identifi kaci reality zradily), aby v nich nalezl orientační schéma pro novou, dekonstruovanou fenomenologii audiovizuálního vnímání.
Text světla tudíž není žádná metafora! Je to post-strukturalistické přesvědčení o neexistenci jednoho kódu, jedné interpretační strategie, čistého média, o nutnosti artikulovat pluralitu prostřednictvím symbolických forem, které již více nelze hierarchizovat. Zřejmě něco podobného měl na mysli i Jaroslav Šťastný, spiritus agens brněnské Expozice nové hudby, když o svém ,mystickém zážitku‘ ze strhujícího (a přitom zcela poklidného) vystoupení Text of Light napsal: „Najednou jsem ucítil, jak se zbavuji veškerého chtění a snahy, aby něco bylo po mém. Pochopil jsem, co myslel John Cage, když mluvil o přesunu důrazu z kompozice (tj. představy, jak má něco vypadat) k akceptaci (tj. přijetí toho, co je). V tu chvíli mi přestali vadit lidé, kteří opouště li sál, a nerozčilovaly mě ani další rušivé vlivy, které mě jindy vytáčely k nepříčetnosti. Byl jsem jen prostoupen hudbou. Ta si šla svou cestou: její napětí narůstalo i povolovalo. Nestarala se, zda se někomu líbí a zda je ,dost zajímavá‘. Byla jako život sám – někdy úchvatná, někdy ne zas tolik, ale stejně člověk nechce, aby to přestalo. Hudebně technické prostředky byly najednou zcela vedlejší… Ani zde nešlo o nějakou promyšlenou výstavbu celku. Vlastně tu nešlo ani o hudbu jako takovou, ani o nějakou ,uměleckost‘. Vše se spojilo v jediný nepochopitelný zážitek. Zvuky vznikaly a spojovaly se, narážely na sebe, proplétaly se, mísily se a ovlivňovaly se navzájem (jak se později ukázalo) do velké míry mimo vědomou kontrolu hráčů.“ Jinými slovy, sonické kontinuum transcendovalo vědomím hráčů i diváků-posluchačů.

Výroky hudebníků ilustrujících tento článek pocházejí z našeho rozhovoru po koncertu Text of light na festivalu Expozice nové hudby v brněnském klubu Fléda 4. března 2008.

Přidat komentář