„You are listening the best radio in the town“ (posloucháte nejlepší rádio ve městě). Je možné slyšet téměř na všech amerických rozhlasových stanicích. Jejich vysílání nás provázelo po více než dva měsíce našeho putování po USA. Při mnohahodinových jízdách automobilem se hudba stane nejlepším spolubojovníkem proti únavě a nudě. Téměř každé, i sebemenší město má přinejmenším jednu rozhlasovou stanici. Nemají jména, ale čtyřpísmenkové kódy a lidé je pojmenovávají po příslušných vysílacích frekvencích. Jako člen pražského Reggae Klubu jsem se zajímal o postavení tohoto hudebního žánru mezi ostatními. Má bláhová představa o nepřetržitých „pozitivních vibracích“ se bohužel nenaplnila. Jediné dvě stanice zaměřené na jamajské rytmy jsme našli pouze v New Yorku. A tak jsme poslouchali vše. co se poslouchat alespoň trochu dalo. Co se tedy vlastně hrálo, když ne reggae? Samozřejmě klasické komerční stanice hrající hitparádové kousky posledních dnů proložené spoustou reklam. Velmi hojné byly stanice country music, které nám svými osudy nešťastných kovbojů a nekonečnými stády krav k srdci nepřirostly. Své místo na rozhlasových vlnách měla i vážná hudba. Při jedné z nočních jízd podél pobřeží Kalifornie jsme poslouchali i česká díla v interpretaci českých umělců, které moderátor uváděl pro nás velmi veselou americkou výslovností českých jmen i názvů. Nejraději jsme poslouchali „Classic Rockʼnʼroll Station“ (Stanice klasického rocku), kde bylo možné slyšet vše od „vykopávek“ až po současnost. K nejfrekventovanějším patřili třeba Jethro Tull, Pink Floyd, Dire Straits. The Doors, Rolling Stones. The Beatles. J. Hendrix. Stanice v Novém Mexiku nás bombardovaly hity Led Zeppelin (v noci dokonce přehrávaly bez přerušení celá alba), neboť měsíc září, anglicky September, slovní hříčkou změnily na Zepptember, což je přece důvod k pořádné „party“ (čti mejdan). Příjemně se poslouchali „Oldies – Goldies Station“ (Stanice starých zlatých hitů), proud Everly Brothers. Beach Boys. Mammas and Papas aj. K rozhlasovým lahůdkám patřila stanice indiánské rezervace v Jižní Dakotě. Dakota Sioux. Program byl sestaven z osvědčených hitu („…everything I do, I do only for You…“), etnické hudby prérijních Indiánů a výzev proti alkoholismu a drogové závislosti Jeden večer dokonce naživo vysílali koncert africké lidové hudby. Po asi hodinovém programu poděkoval vedoucí souboru posluchačům za poslech a za dotace rádiu a toto po něm opakoval každý člen. A tak následujících deset minut bylo možné slyšet černé děti opakovat stydlivým hlasem stále tutéž větu: „Thank You for listening and donations.“ Neobvyklou reklamu měla pirátská radiostanice 99.9 MHz v Los Angeles. Na ulicích na obrovských černých tabulích se skvěl pouze nápis „…No music of dead guys…“ (žádná hudba mrtvých chlápků). Z reproduktorů se valil metal. Co však mají všechny rozhlasové stanice společné, jsou reklamy. Ať se hraje „popík“ nebo „taví kov“, stále jemný ženský hlas přesvědčuje o nezbytnosti vlastnit kazetu učící správnou anglickou výslovnost, protože bez schopnosti hlasitě číst se správnou výslovností se špatně vydělávají milióny, a tak volejte 1 -800-ABCDEFG.
Naše hledání rastamanů se však neomezilo pouze na rozhlasové vlny. Všude jsme se rozhlíželi, kde by se daly tušit „dreadlocks“. Většinou jejich nositelé patřili k bezdomovcům, které bylo možné najít všude. Usmívali se nebo se mračili, cinkali mincemi v plastickém kelímku a v druhé ruce většinou třímali papírový sáček. Proč právě sáček? V USA není dovoleno konzumovat alkoholické nápoje na veřejných prostranstvích, a tak se můžete opíjet doma, v barech či restauracích a nemáte-li na to, postačí, když si láhev či plechovku s „ohnivou vodou“ strčíte do papírového sáčku a vše je v pořádku. Vy si popíjíte a nikdo není pohoršen. Ale byla i jiná setkání. V New Orleansu na nábřeží Mississippi zvaném Moonwalk seděl černoch, „dreadlocks“ do půli zad, mezi nohama buben a před sebou krabici s drobnými. Zpíval, recitoval, smál se, naříkal. Nerozuměl jsem mu všechno, ale to mu asi nevadilo, protože vypadal, že je duchem někde jinde. Všechno bylo pryč, když mi na rameno poklepal jiný černoch, mnohem mladší a povídá: „Pane, vsadím se s vámi o tři dolary, že uhodnu, odkud máte boty?“ Možná by neuhodl, naše Prestige nejsou zrovna běžným artiklem, ale kdo ví. Jinak Bob Marley, P. Tosh a ganja v červeno-žluto-zelené patří k oblíbeným motivům v prodejnách triček a jsou k mání za jedny z nejvyšších cen. V obchodech s deskami, kazetami a CD jsou regály s reggae přeplněny, až se srdce zastavuje a dech slábne. V každé domácnosti, kterou jsme navštívili, se najde alespoň několik reggae nahrávek a každý o něm ví.
