Spinifex: Veiled

spinfexHolandští Spinifex (trumpetista Gijs Levelt, altsaxofonista Tobias Klein, Jasper Stadhouders s elektrickou kytarou, Gonçalo Almeida s basovou kytarou a Philipp Moser u bicích) mě zaskočili už svým minulým albem Hipsters Gone Ballistic, svým až surově syrovým potenciálem promíchávajícím všechno možné. Na čemž téměř nic nemění jejich nové CD Veiled, vydané opět amsterodamským labelem Trytone. Nastupují zde zase s veškerou parádou, hurónsky vřavně a nespoutaně se sólovými vstupy trubky a saxu, které vzájemně rezonují a postupují nezadržitelně, až hamtavě vpřed vší silou, vzletem jazzrockovým, překřikují se, baskytara vše prohlučuje, bicí hamižně řádí a jejich naléhavost můžeme nazvat dryáčnictvím. Uvedený jazzrock je spíše zástupný, protože ten zapeklitý virvál těží výstřelkově ze všeho možného, co se nabízí, včetně skorometalu, je horečně anarchistický i rozvažujícně protahovaný s disharmonizujícím váháním. Ať převezme vůdčí roli sax nebo trubka a rozklenou se nad zadychtěnou „smečkou“, smečující v nesourodé změti chvatného běsnění své nástřelné ataky, jsou to bicí, které do mrtě promlátí jakoukoli příležitost a většinu z nabídnutých deseti témat zrujněně ruinují a zdisparátní. Nástroje se ovšem prostřídávají se zákonitou nepravidelností, tu převezme žezlo rozkližujícně rozharašující kytara, tu zase zazávodí zárojňujícně hlučnivá baskytara, tu naopak sax prodlevně zamelodizuje, ale tato propasírovávaná extempore vždy znovu vybruslí do vířivých otáček celku, na zteč vyrazí všichni v jednotném (pro)následování. Ať je autorem komprovizace kdokoli, všichni si ji přemustrují ke svému rychloběžně pádivému obrazu. Ano, jsou tu i poklidnější roviny, ale vždy se z nich vyvrbí závěsné soupeření jednotlivých nástrojů i jejich zaklínavé prodírání, které kupodivu není bez vnitřího řádu, i když nám občas připadá, jako by všichni utíkali za odjíždějícím vlakem a v tom úprku o sebe škobrtají, přičemž jim bicí neustále prorážejí cestu. Vymykající se výjimkou je napodiv právě titulní skladba s hebce vroucím, úpěnlivě exotizujícím a hledajícně vzhlédajícím, místy až vypravěčsky nezpěvným vokálem Priyi Purushofthaman. Album však vyvrcholí Kleinovou Particle R, která je rozsólovaně plynoucí, působivě rytmikou zdramatizovaná záležitost s prvky klezmerování a s obestíravou rozjíveností. Spinifex nejsou žádní nováčci; vědí, jak a čím zapůsobit a strhnout. Kdo se neobává záběsné smýčivosti a hromobitného řádění, tady si najde svůj expres, do kterého rád nastoupí a vše s kvintetem prodychtí, dokud ten závod naráz neutne cílová páska.

Trytone, 2015, 67:44

Přidat komentář