St Germain: St Germain

stgermain2Patnáct let po svém předchozím albu Tourist (páté místo ve francouzském komerčním žebříčku) přichází skladatel, producent a hudebník Ludovic Navarre, někdejší věrozvěst nu jazzu, s novinkou. Dlouho očekávané album autora, který se proslavil propojením elektronických beatů s jazzovým jazykem, však překvapí především tím, jak málo je jazzové. Přitom Navarre alias St Germain zdůrazňuje, že způsob, jakým tvoří, se změnil minimálně. Nové album – a souvisí s tím i ona dlouhá pauza – je však důsledkem jeho hledání a hledačství. Práce s jazzovým jazykem se mu po několika marných pokusech („Měl jsem pocit, že se točím stále v kruhu, a tak jsem všechno smazal“) ukázala jako vyčerpaná, a začal tedy zkoušet nové možnosti. Našel je v hudbě černého kontinentu, avšak i v rámci africké hudby podstoupil několikaletou cestu – od Nigérie se přes Ghanu dostal k Mali a až tamní hudební scéna mu konečně dodala dostatek motivů a podnětů.
St Germain coby autor elektronických základů a hudební režisér či producent alba přizval do studia hráče na tradiční západoafrické nástroje, jako jsou kora, n’goni a různé perkuse, a jejich živou produkci propojil s vlastním hudebním světem. Vedle toho se na albu pochopitelně objeví i klávesy, basa, kytara a ve skladbě Family Tree také saxofon jako pozůstatek Navarrových někdejších jazzových eskapád. Ani tím však míchání koktejlu nekončí.
St Germain není hudebník, který by jen intuitivně vršil různé nápady a zdroje přes sebe a vytvářel jakousi nu world music v době, kdy jsou podobné fúze dávno za zenitem. Jeho nové album je důkazem poctivého hledání souvislostí – nejen mezi rytmickými strukturami africké a elektronické hudby, ale především mezi tím, co sám poslouchal a vyznával před více než patnácti lety, a tím, k čemu má blízko dnes. Na kořeny blues v západoafrické hudbě pochopitelně upozorňovali už mnozí (za všechny zmiňme legendární společné album bluesmana Taj Mahala a hráče na koru Toumaniho Diabatého, africké inspirace Otise Taylora nebo společný projekt Erica Bibba a Habiba Koitého), ale St Germain se pokusil totéž říci vlastním jazykem. A tak nikoli jazz, ale blues narouboval tentokrát do své hudby. V úvodní skladbě Real Blues použil sampl s hlasem Lightnin’ Hopkinse ze skladby You Caused My Heart To Weep, v How Dare You pak „účinkuje“ Robert Burnside s úryvkem písně Nightmare Blues. Právě spojení těchto fragmentů se zvukem loutny n’goni nebo mnohastrunné kory a s dobře vyprodukovaným – tedy nevtíravým – elektronickým základem načrtává ve zkratce dějiny západní hudby od jejích afrických kořenů přes afroamerickou tradici až k nejmodernějším trendům.
Máme rok 2015 a St Germain tedy se svým novým projektem neobjevil Ameriku, ba ani Afriku. Minimálně v jeho vlastní kariéře jde však o doklad toho, že má stále co říct a že nepřešlapuje na místě. Že je jeho album kvalitní a inspirativní, třebaže komerční úspěch předchozího titulu prozatím nepřekonalo, snad zdůrazňovat nemusím. A to není málo.

Parlophone, 2015, 51:02

Přidat komentář