St. James Infirmary / Streets Of Laredo / The House Of The Rising Sun

Ne, nikoli. Nebudeme tu odvíjet několik osudů najednou. Ačkoli se to nezdá, ve skutečnosti jde o jeden jediný příběh, který začíná u jednoho irského námořníka, pokračuje na Divokém západě a končí ve vykřičených domech města New Orleans. Zdánlivě odlišné písně St. James Infirmary, Streets Of LaredoThe House Of The Rising Sun totiž kupodivu mají stejný základ. Dobrat se k němu nebude snadné, proto rovnou přejdeme k věci.

11PribehyPisni1V roce 1960 vyšla u newyorského hudebního vydavatelství Folkways Records dlouhohrající deska The Unfortunate Rake: A Study Of The Evolution Of The Ballad. Šlo o experiment, při němž byl na různých verzích jedné skladby demonstrován vývoj angloamerického folkloru. Album obsahovalo dvacet variant irské kramářské balady z 18. století, jejíž původní název zněl The Unfortunate Rake (Nešťastný prostopášník) a která se s přílivem přistěhovalců ujala v Novém světě pod těmito rozličnými maskami a tituly: The Young Sailor Cut Down In His Prime, Now I’m A Young Man Cut Down In My Prime, The Bad Girl’s Lament, The Cowboy’s Lament, Streets Of Laredo, St. James Hospital, Gambler’s Blues atd.

Jak lze z výše uvedených názvů vyčíst, zpočátku šlo o mladíka (námořníka, vojáka), jenž byl nějakým způsobem předčasně zastaven v rozletu. Z příběhu vyplývá, že onen člověk dříve či později zemře. Proč, to je hádanka, ale leccos napovídají drsné verše: „Mou rakev ať nese šest mladých vojáků, šest mladých děvčat ať mi zazpívá písničku, a každý ať nese svazek zeleného vavřínu, abych jim cestou nezapáchal.“ Nejstarší verze písně The Unfortunate Rake byla zaslechnuta roku 1848 v irském hrabství Cork. Zpěvák, který ji tehdy měl na repertoáru, tvrdil, že se ji naučil roku 1790 v Dublinu. Historka, jak ji podával, se odvíjela přibližně takto: vypravěč se jednoho dne ubírá kolem nemocnice, když vtom spatří svého přítele, navzdory teplému počasí „zahaleného do plátna“. Přítel si mu stěžuje, že si zkazil zdraví kvůli „pěkné mladé ženské“. Zdá se, že i když tu ženu zřejmě poznal hodně zblízka, něco mu přece jen neřekla. „Mohl jsem brát prášky a soli s bílou rtutí. Teď je se mnou konec, zrovna když jsem byl na vrcholu sil.“ Sůl s rtutí, to je chlorid rtuťný neboli kalomel, jímž se v minulých stoletích běžně léčila nejčastější pohlavní choroba – syfilis. Aneb, jak prohlásila anglická zpěvačka Norma Watersonová: „Nic nepomůže vejít písničce ve známost tolik jako pěkný případ syfilidy.“

Už v nejranějších ur-verzích skladby The Unfortunate Rake je zmiňována nemocnice U svatého Jakuba (St. James 11PribehyPisni2Hospital). Příbuznost s proslulým blues St. James Infirmary (česky ho v roce 1985 nazpívali na desku Asi v tom bude nějakej háček členové skupiny ASPM Jan Spálený a Petr Kalandra jako Špitál u Sv. Jakuba, text napsal Zdeněk Rytíř) je tedy zjevná. „Infirmary“ je jen starší výraz pro nemocnici a logicky se nabízí otázka, zda takové místo skutečně existovalo. Kvůli slavné nahrávce Louise Armstronga z roku 1928 má řada publicistů tendenci situovat špitál u Sv. Jakuba do New Orleans. Tuto teorii podporuje vzpomínka jazzového pianisty Jelly Roll Mortona, jenž vysedával v baru na rohu dnes už neexistujících ulic Bienville a Marais v někdejší neworleanské čtvrti Storyville. Naproti jeho oblíbenému podniku stál metodistický kostel sv. Jakuba, v němž byla rovněž poskytována skromná lékařská pomoc. Žádnou další souvislost ale badatelé nenašli, a proto je lepší připravit se na možnost, že pravda leží někde jinde. Třeba na Britských ostrovech.
Zde se nabízí hned několik vhodných kandidátů. Prvním je St. James Hospital v Dublinu. Jenomže tato jinak starobylá budova se začala nazývat nemocnicí U svatého Jakuba až v 70. letech 20. století – předtím se jmenovala jinak. Pozornost odborné veřejnosti mnohem více přitahuje St James’s Palace v londýnském Westminsteru, známý královský palác, na jehož místě až do roku 1532 stával špitál. (Není bez zajímavosti, že v St James’s Palace se odehrává jeden z výjevů slavného osmidílného cyklu klasicistního malíře Williama Hogartha, jehož název Život prostopášníka – A Rake’s Progress – i jméno hlavní postavy – Tom Rakewell – jako by přímo odkazovaly k písni The Unfortunate Rake. Ve 20. století napsal básník Wystan Hugh Auden na motivy Hogarthova díla libreto ke stejnojmenné opeře Igora Stravinského.)

Do tohoto ústavu se ale uchylovali zejména malomocní – syfilis tehdy byla ještě příliš novou chorobou, než aby se odborně léčila. Londýňané si dali St James’s Palace do souvislosti se syfilidou až dodatečně, díky institucím, jako byla pařížská nemocnice St-Lazare, která původně sloužila jako útulek pro malomocné a z níž se posléze stalo útočiště syfilitiků, převážně z řad padlých žen a jejich zákazníků.
Hudebník Paul Goddard z bristolské kapely Dr. Jazz ovšem přišel s další úvahou, která se nakonec zdá být nejpravděpodobnější. Na stopu ho přivedla nenápadná publikace An Account Of Several Work-houses For Employing And Maintaining The Poor, vydaná nejprve roku 1725 a pak v druhém, rozšířeném vydání roku 1732. Jde o soupis britských chudobinců, pořízený jen pár let po nařízení takzvaného ,workhouse testu‘, jehož podstata spočívala v tom, že lidé žijící ,na okraji‘, kteří žádali o materiální či finanční pomoc, museli vstoupit do chudobince („workhouse“ či „poorhouse“) a odvést zde určité penzum práce. V Anglii se zřizovaly chudobince (mnohdy spojené s polepšovnou) od roku 1601, kdy vešel v platnost zákon o chudobě (Elizabethan Poor Law), v němž stálo: „Nezaměstnaným lidem schopným práce mají být poskytnuty základní potřeby.“ 11PribehyPisni3
V brožuře An Account Of Several Workhouses je také zmínka o farnosti u kostela sv. Jakuba na hlavní londýnské třídě Picadilly, z jejíž iniciativy byl roku 1725 zřízen na ulici Poland Street chudobinec spojený se školou pro nemajetné. Nejprve tu našlo útočiště 40 dívek z ulice a roku 1777 už zde bylo ubytováno 650 „nuzných lidí schopných práce“. Díky karikaturistovi Thomasi Rowlandsonovi, jenž se na Poland Street vydal někdy kolem roku 1809 se svým skicákem, si můžeme udělat poměrně jasnou představu, jak ono nevlídné místo vypadalo. A v soupisu objeveném Paulem Goddardem lze najít i tento záznam ze září 1731: „(Chudobinec na Poland Street) má 8 oddělení: 4 pro ženy, 2 pro muže, 1 pro hochy a 1 pro dívky. Jedno oddělení je vyhrazeno těhotným ženám, z nichž mnohé předtím žily na ulici. Na dalším oddělení je ošetřovna (infirmary), kde se, i když je tu plno nemocných lidí, pohybují i zdravé ženy, které zde úslužně vypomáhají pod dohledem přísné vrchní sestry.“

Chudobinec na Poland Street přestal sloužit svému účelu v roce 1913 a dnes je na jeho místě několikapodlažní parkoviště. Podle Goddarda se píseň o špitálu u Sv. Jakuba mohla zrodit právě tady, byť ještě zdaleka nepojednávala o muži, jenž jde do nemocnice navštívit svou milou, nevěda, že „mrtvá leží na stole“. (À propos, tento motiv si později vypůjčil Jiří Brdečka do písničky Horácův pohřební blues z filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera.) Spíš se jednalo o podobný příběh, jaký vypráví neméně slavná skladba The House Of The Rising Sun (Dům U Vycházejícího slunce) – o dívce, která skončila na místě, kam by za normálních okolností ani nevkročila.
V dnes už klasické verzi Domu U Vycházejícího slunce, se kterou v roce 1964 dobyla hitparády britská skupina Animals, je ženský rod nahrazen mužským, čímž se vypravěčův úděl otevírá všemožným výkladům; to však nic nemění na faktu, že původně šlo o mladou dívku. Obecně se má za to, že se vinou zlého osudu musela začít živit prostitucí – také proto hned každý myslí na neworleanské bordely („mé mámě Bůh dal věnem jen prát a šít blue jeans, táta můj se flákal jen sám po New Orleans“). Ale jak se z nezaměstnané ženy odsouzené k práci v londýnském 11PribehyPisni4chudobinci stala neworleanská prostitutka a proč se zde jedním dechem mluví i o kovbojské baladě Streets Of Laredo, když přece každý ví, že v té jde o umírajícího pistolníka?
Oficiální název skladby známé jako Streets Of Laredo (Ulice Lareda) zní Cowboy’s Lament (Kovbojův nářek). Tak tuto smutnou písničku pojmenoval i autor oblíbeného českého textu StanislavMareš. Jeho verze vyšla poprvé roku 1961 v antologii Americká lidová poezie a v roce 1969 ji s mírnými úpravami natočil Spirituál kvintet na album Písně amerického západu. V Laredu (jak se písničce všeobecně říká) se jedná o vyprávění člověka, jenž náhodou vyslechne poslední zpověď umírajícího kovboje. Ten (neznámo proč) schytal kulku a teď leží (neznámo kde) přikrytý „tím běloučkým plátnem, co studí jak jíl“. Vzpomeňme na píseň The Unfortunate Rake, v níž se hovoří o příteli „zahaleném do plátna“.
„Jsem mladičký kovboj a chybil jsem, vím,“ svěřuje se raněný muž vypravěči s podobnou lítostí, s jakou líčí syfilitik svůj neblahý osud příteli v prastaré irské historce o politováníhodném zpustlíkovi. Je celkem jedno, zda se onen dialog (či spíše monolog) odehrává ve městě Laredo na hranicích Texasu a Mexika, před londýnskou nemocnicí U svatého Jakuba nebo v neworleanském nevěstinci. Princip viny a trestu je stále stejný. Postřelený kovboj, mladík stižený pohlavní chorobou i padlá žena, ti všichni zaplatili za svůj divoký způsob života. První dva čeká předčasná smrt a dívku v podstatě jakási smrt zaživa. První sloka skladby Streets Of Laredo odkazuje ke zlidovělé anglické písni The Queen Of The May, která začíná slovy: „As I walked through the meadows to take the fresh air…“ („Když jsem se šel na luka nadýchat čerstvého vzduchu…“) Srovnejme se začátkem Lareda: „As I walked out on the streets of Laredo…“ („Když v Laredu tenkrát jsem ulicí brouzdal…“) Melodie je téměř totožná s irskou lidovkou Bard Of Armagh, jež se někdy v dávnověku potkala na pomyslném rozcestí s písní The Unfortunate Rake. Přestože hudební složka doznala v průběhu staletí značných změn, srovnáním všech variant z alba The Unfortunate Rake: A Study Of The Evolution Of The Ballad dojdeme k závěru, že ať se hrají tak či tak, některé rysy mají vždy společné. Laredo, Dům U Vycházejícího slunceŠpitál u Sv. Jakuba se v určitých etapách svého vývoje vskutku zpívaly podobně. Dobře je to patrné i na nahrávkách písně The House Of The Rising Sun ze 40. let, kdy ji měli na repertoáru folkový tulák Woody Guthrie a bluesový kriminálník Leadbelly. Oba dva ji hráli v dur, ne v burdonovském mollu, ale i tak jde poznat, že melodie do jisté míry koresponduje s neworleanským ,špitálním‘ blues. Je to zmatek, jenže přehazování, slučování a pozměňování melodických a poetických témat k této kauze prostě patří. Když Bob Dylan v 80. letech skládal jednu ze svých nejpůsobivějších písniček, nazvanou podle jeho oblíbeného slepého bluesmana Blind Willie McTell, vyšel z 11PribehyPisni5hudebního motivu, jenž je ve skutečnosti základem skladby St. James Infirmary. V textu na tento fakt přímo upozorňuje – tím, že v něm zmiňuje záhadný St. James Hotel. A asociace pokračují: Blind Willie McTell kdysi vymyslel svou vlastní variantu ,špitálního‘ příběhu. Dal jí název Dying Crapshooter’s Blues (Blues umírajícího hráče v kostky) a pokaždé ji uváděl stejnou historkou: jeho přítel, hazardní hráč Jesse Williams, byl jednoho dne na ulici postřelen a než zemřel, požádal McTella, aby o něm složil baladu a zahrál ji na jeho pohřbu.

Obraťme nyní pozornost k skladbě The House Of The Rising Sun, která u nás v roce 1965 vyšla na singlu zpěváka Jaromíra Mayera se slavným českým textem Zdeňka Borovce (Dům u vycházejícího slunce). Mimochodem, Karel Gott má na svém LP ’78 další, opravdu kuriozní verzi tohoto hitu: jmenuje se Dům U bílých bran a pod novým, zcela odlišným textem je tu opět podepsán Zdeněk Borovec! Nahrávka je zvláštní i proto, že si v ní vystřihl harmonikové sólo Petr Kalandra, nejznámější tuzemský interpret Špitálu u Sv. Jakuba.
Dům U Vycházejícího slunce je poněkud nejasnou zpovědí dívky, která zřejmě kvůli špatnému rodinnému zázemí, případně svému opileckému partnerovi či otci skončila jako prostitutka. Nebo někoho zabila, a tím pádem by místem, kam se nechtěně dostala, bylo vězení (folkový guru Dave Van Ronk ve své autobiografii napsal, že viděl symbol vycházejícího slunce nad vchodem do ženské věznice v New Orleans). Také je možné, že dívka při výkonu svého neřestného povolání chytila pohlavní nemoc a teď musí dotrpět v útulku pro padlé ženy – syfilitičky. Eric Burdon se skupinou Animals v roce 1964 písničku pojal jako zpověď mladíka, jenž se (opět vinou mizerných rodinných poměrů) dostal do polepšovny (ačkoli to v textu není výslovně řečeno, záhy tento výklad podpořil francouzský rocker Johnny Hallyday ve své coververzi s názvem Le Pénitencier – Polepšovna). Předtím než se skladba The House Of The Rising Sun dostala k Burdonovým uším, měla ji ovšem v repertoáru celá řada folkových a bluesových hudebníků včetně Joshe Whitea, Odetty, Joan Baez, Niny Simone, Davea Van Ronka či Boba Dylana, který ji nahrál na své první, eponymní album z března 1962. A nutno říci,že valná většina těchto interpretů ponechávala text v ženském rodě.

Co se týče skutečného domu U Vycházejícího slunce, nadšení hledači novodobých pokladů objevili v New Orleans nejméně čtyři budovy, kterým se tak kdysi mohlo říkat. První byla na Decatur Street, jmenovala se Rising Sun Coffee 11PribehyPisni6House a ví se o ní jen z reklamy v dobovém tisku. Druhá se nacházela na Conti Street, roku 1822 do základů vyhořela a v roce 2005 na místě, kde stávala, proběhl historický výzkum, ze kterého vyplynulo, že se mohlo jednat o nevěstinec. Našlo se tu totiž nebývalé množství zbytků rtěnky a jiné kosmetiky. V deníku Louisiana Gazette z ledna 1821 se navíc zachoval inzerát, který potenciální návštěvníky do tohoto podniku láká podezřelou větou: „Gentlemani se mohou spolehnout, že zde naleznou pozornou obsluhu.“
Na neworleanském předměstí zvaném Carollton fungoval koncem 19. století sál Rising Sun Hall, jenž je dalším kandidátem na dům U Vycházejícího slunce. Oficiálně byl inzerován jako společenský klub a zábavní podnik, což ale mohlo znamenat prakticky cokoliv. Toto místo už rovněž neexistuje. Posledním, a největším favoritem je vyhlášený bordel Madam Marianne LeSoleil Levantové, jejíž jméno se z francouzštiny překládá jako „vycházející slunce“. Madam Levantová provozovala svůj podnik na adrese St. Louis Street 826-830 v letech 1862 až 1874. Nakonec ho musela zavřít kvůli množícím se stížnostem sousedů. Ani tento dům už v New Orleans nenajdeme.

Závěrem si povězme něco o případných tvůrcích písně, která nám při podrobném rozboru začne připomínat stohlavou hudební saň. Zdánlivě není co řešit, neboť veškerá vodítka zahladil tok času. Ale cosi tu přece jen straší: proč je u proslulé verze skladby St. James Infirmary, natočené 12. 12. 1928 v Chicagu Louisem Armstrongem, uveden jako autor J. Primrose? O rok později záhadný pan Primrose nechal písničku dokonce opatřit svým copyrightem. Kde se však tato osoba vzala, když ještě v antologii Carla Sandburga The American Songbag z roku 1927 u textu téže písně čteme, že autor je neznámý? Pro vysvětlení nemusíme chodit daleko: pod pseudonymem Joe Primrose se skrýval vychytralý agent budoucích jazzových hvězd Irving Mills, jenž se mimo jiné podepsal jako spoluautor pod tucty raných melodií Dukea Ellingtona. Jazzová literatura o Millsovi raději mlčí, protože ho většina muzikantů považovala za pěkného vydřiducha a podvodníka. Každopádně je zajímavé, že jednu verzi Špitálu u Sv. Jakuba nahrála kapela Mills Merry Makers, která si jméno svého bosse musela dát i do názvu, a jinou zase newyorský big band Harlem Hot Chocolates (ve skutečnosti orchestr Dukea Ellingtona) se zpěvákem Sunny Smithem, což nebyl nikdo jiný než Irving Mills pod dalším ze svých pseudonymů.

THE UNFORTUNATE RAKE
As I was a-walking down by
St. James’ Hospital,
I was a-walking down by there one day,
What should I spy but one of my comrades
All wrapped up in flannel though warm was
the day.

I asked him what ailed him,
I asked him what failed him,
I asked him the cause of all his complaint.
„It’s all on account of some handsome young
woman,
‚Tis she that has caused me to weep
and lament.

And had she but told me before
she disordered me,
Had she but told me of it in time,
I might have got pills and salts
of white mercury,
But now I’m cut down in the height
of my prime.

Get six young soldiers to carry my coffin,
Six young girls to sing me a song,
And each of them carry a bunch
of green laurel
So they don’t smell me as they bear me along.
Don’t muffle your drums and play
your fifes merrily,
Play a quick march as you carry me along,

And fire your bright muskets all over my coffin,
Saying: There goes an unfortunate lad to
his home.“

NEŠŤASTNÝ PROSTOPÁŠNÍK
Když jsem šel kolem nemocnice u Sv. Jakuba,
když jsem se tam jednou zatoulal,
co nevidím než jednoho ze svých kamarádů,
celého zahaleného do plátna, přestože byl
teplý den.

Zeptal jsem se, co ho trápí, zeptal jsem se,
co se mu stalo,
zeptal jsem se, kvůli čemu tak naříká.
„To ta pěkná mladá ženská,
to kvůli ní tu hořekuju a běduju.

Kdyby mi tak řekla, předtím než mě uhnala,
kdyby mi to řekla včas,
mohl jsem brát prášky a soli s bílou rtutí,
ale teď je se mnou konec,
zrovna když jsem byl na vrcholu sil.

Mou rakev ať nese šest mladých vojáků,
šest mladých děvčat ať mi zazpívá písničku,
a každý ať nese svazek zeleného vavřínu,
abych jim cestou nezapáchal.

Nešetřete bubny a hrajte veselý pochod,
zahrajte mi na poslední pouti svižný marš,
a ze všech stran mé rakve vypalte
z nablýskaných mušket
se slovy: „Nešťastný mládenec se vrací
domů.“

Přidat komentář