Standardy prostě hrát nebudu

Britský písničkář a skvělý kytarista Justin Lavash vydal nedávno nové album Changing of Tides, na němž se žánrově rozmáchl hodně doširoka, čímž popřel obvyklé, a dost zkreslující, řazení své osoby k blues. Ostatně, bývá vidět i v jiných projektech – hrává s Monikou Načevou, natáčí s Lenkou Dusilovou nebo Radůzou. Na českou scénu zkrátka vplynul. Žije tu ostatně už docela dlouho. A na rozdíl od mnoha jeho rodáků, kteří v Praze žijí třeba i déle než on, s ním bez problémů můžete mluvit česky.

lavashJak dlouho vlastně v Praze žiješ?
Deset let.

Co tě tady pořád drží?
Na to se mě ptá spousta lidí a já vlastně nevím proč. Vždyť je to tady skvělá země! A Praha je krásné kulturní město! Navíc tady mám kamarády, ženu, psa, byt… Je tady klid a kultura, co víc si přát?

Změnil se za těch deset let způsob, jakým tě přijímají čeští muzikanti a čeští posluchači?
Myslím, že ano. Zdá se mi, že Češi už to nevnímají tak jako dřív, že každý muzikant, který má za jménem UK nebo USA, bude automaticky dobrý. To asi bylo jen na začátku po revoluci. Dnes už nestačí být Angličan nebo Američan. Svět je menší, spojuje ho internet, čeští muzikanti a posluchači hodně cestují a mají možnost srovnávat. Takže už ve zdejším prostředí nejsem „exotický“. Kromě toho – já stejně nemůžu říct, že jsem „autentický“ jako bluesman. To jsem ani nikdy být nechtěl. Autenticita pro mě vlastně není muzikantsky zajímavá. Jsem písničkář, entertainer, a myslím, že jsem dobrý kytarista. To, co dělám, je zábava. A věřím, že dobrá zábava. Když hraju blues, doufám, že to není nějaká kopie. Kdybych řekl, že hraju autentické blues, bylo by pro mě mnohem snazší sehnat koncerty, ale to nechci, chci jít svojí cestou.

Myslíš, že to, že se svět „zmenšil“, ovládl ho internet a doba se zrychlila, má nějaká negativa?
Internet má bohužel svůj styl – a kapely ho začínají kopírovat. Originalita ztrácí důležitost. Občas mám pocit, že promo je důležitější než tvorba. Spousta muzikantů má skvělé promo, ale ve skutečnosti nemají co nabídnout. A to je škoda. Já pamatuju v Anglii punk, DIY kulturu. A myslím, že internet by mohl DIY kultuře hodně pomoci. Ale zdá se mi, že jeho prostřednictvím hledají lidi spíš popularitu a úspěch.

Nicméně když je muzikant populární, může se hudbou živit a to mu umožňuje na svojí hudbě více pracovat. Ty se muzikou živíš?
Tak ze sedmdesáti-osmdesáti procent. Kromě toho učím. Jasně, mohl bych jenom hrát, ale to bych musel brát každý koncert, který mi někdo nabídne. Ale to nechci. Nechci hrát za každou cenu.

Je koncert pro tebe ještě „událost“ nebo už se občas přistihneš, že hraješ jen proto, abys zaplatil složenky?
Každý koncert má význam. Hudba, kterou dělám, se nehodí do každého prostředí, a proto hraní moc aktivně nevyhledávám. Jasně, že občas někde zahraju proto, že potřebuju peníze, ale nechci hrát jen kvůli tomu. To bych radši dělal něco jiného. Protože bych musel dělat moc kompromisů. Když někam přijdeš jako bluesman, chtějí po tobě třeba Tears In Heaven od Erika Claptona nebo staré standardy. A to já prostě hrát nebudu. Nebo bych musel hrát nějaká účelová vystoupení typu svateb apod. Jo, dřív jsem to taky dělal, a bylo to dobré živobytí, ale už nechci.

Tvoje nové album Changing of Tides ostatně ani nijak zvlášť bluesové není. Je to směs stylů, zajímavě proaranžovaná pro spoustu muzikantů. Nemáš z té různorodosti obavu? Nebudou si lidé říkat – kdo to vlastně je, ten Lavash? Co vlastně hraje?
To je ale stejné, jako když hraju sólové koncerty. Taky je to chvíli folk, chvíli funky, chvíli blues a chvíli třeba jazz. Žánry mě nezajímají. A doufám, že to pro lidi problém není. Věřím, že důležitější je můj hlas, moje kytara, můj způsob, jak píšu písničky. Tak je to i s muzikanty, které respektuji. Třeba John Martyn, to je dobrý příklad. Nedá se říct, jestli je to bluesový nebo folkový muzikant. On je něco mezi žánry. Totéž třeba Beatles – taky to byl zčásti pop band, zčásti rock band. A nikomu to nevadilo.

Album je natočené čistě studiově. To znamená, že s výjimkou bubeníka Davida Landštofa, se kterým občas koncertuješ v duu, byli všichni další hráči pozvaní jen do studia. Není to pro posluchače trochu zkreslující?
Může být. Ale pro mě jsou koncert a CD dvě naprosto odlišné věci. Mám rád improvizace, chci, aby písnička zněla na koncertě pokaždé jinak. Ale to při nahrávání nejde. CD je něco, co posloucháš doma nebo v autě, a udělat ho jen sólově sice je možné, ale podle mě to není moc zajímavé.

Existuje varianta, že by kapela, která CD nahrála, mohla taky koncertovat.
Nejsem si jist, jestli to má nějaký finanční smysl. To by málokdo mohl zaplatit. Na druhou stranu, jestli je budoucnost hudby v tom, že budou hrát jenom sólisté, bude to smutné. Já si sice myslím, že jsem docela dobrý sólista a dělám dobrou show, ale kdyby tohle byla jediná možná cesta, moc by se mi to nelíbilo. Realita je nicméně dneska taková, že musím odehrát tři koncerty sólo, abych vydělal na to, že si na ten čtvrtý mohu dovolit pozvat dva spoluhráče.

Kdyby si tě pozval pořadatel, který by mohl investovat do tvého koncertu s větší kapelou, je taková eventualita připravená?
Na křtu alba jsme v širší sestavě hráli, sešli se tam skoro všichni muzikanti, kteří desku nahrávali. Bylo těžké to dát dohromady, protože jsou všichni extrémně vytížení, ale povedlo se to.

Aranžmá písniček vznikala až ve studiu, nebo to bylo dopředu všechno do puntíku připravené?
Měli jsme nějaké zkoušky s Davidem Landštofem a kytaristou Pepou Štěpánkem. A další nástroje byly taky připravené dopředu. Kdysi jsem se deset let živil rozepisováním not, takže to nebyl problém.

Má to album pro tebe vnitřně nějaké sjednocující téma?
Měl jsem a pořád mám zdravotní problém se slinivkou. Kvůli tomu jsem musel být dlouho doma, nikam jsem nechodil, a to mě dost frustrovalo. Tak jsem skládal písničky. Tahle frustrace a nemoc tam je obsažená. Ale taky přátelství. A láska.

Přidat komentář