Skotští Primal Scream přivezou na Metronome Festival Prague, který se na Výstavišti uskuteční ve dnech 21. a 22. června, program tvořený tím nejlepším z kapelní historie. Skupinu založil v roce 1982 její dosavadní frontman Bobby Gillespie, druhým služebně nejstarším je kytarista, hráč na klávesy a syntezátory Andrew Innes, který odpovídal na otázky UNI.
Poslední studiové album Chaosmosis jste vydali roku 2016. Připravujete nové písně?
To už je to tak dlouho? Bože… Abych řekl pravdu, zatím nevím. Muziku skládáme průběžně a docela tvrdě dřeme, ale netuším, kdy ji vydáme. Jsme pořád v jednom kole. V loňském roce jsme vydali LP Give Out But Donʼt Give Up: The Original Memphis Recordings, letos vydáváme kolekci singlů Maximum rock’n’roll. Takže opravdu dřeme.
O vydání zmiňované desky The Original Memphis Recordings natočila dokonce dokument BBC. Jedná se o originální nahrávku alba Give Out But Donʼt Give Up, kterou jste roku 1993 natočili v Memphisu s producentem Tomem Dowdym a rytmickou sekcí legendárního studia Muscle Shoal, tedy poměrně pozoruhodná záležitost nejen pro vaše skalní fanoušky. Původní nahrávka zapadla, pracovali jste jen s předělanou verzí, které se ujal další producent George Drakoulias. Vy jste ale prý zmizelé stopy objevil při úklidu.
Ano, ve sklepě mám obrovskou krabici kazet někdy od roku 1997, na kterou jsem si ani nevzpomněl. Někde v hlavě jsem měl uloženo, že by tam měly být mixy naší předělávky, ale ukázalo se, že je to nahrávka zcela původní. Musel jsem si koupit kazeťák, byl jsem úplně paranoidní, že se mi přetrhne páska a jen doufal, že zvládnu vytvořit kopii, kdyby se po těch letech kazeta rozpadla. Je komické, že originální digitální materiál nevydržel dvacet let, ale kazety a pásky stále hrají i přesto, že digitální formát měl být materiálem budoucnosti. Nefunguje. Tak to bývá, staré věci vydrží déle.
Překvapilo vás, jak nahrávka zněla? Proč jste se ji vlastně tenkrát rozhodli předělat?
Zněla velmi klasicky. Je to krásný kus hudby, cítíte z toho tu dálku. My jsme tenkrát chtěli udělat v Memphisu takovou rockově soulovou desku. Já vždy říkám, že to zní jako horká, mlžná memphiská noc, což tak opravdu bylo. Nahrávali jsme ji od června do půlky července, ten letní pocit je z toho znát i po dvaceti pěti letech. Myslím, že jsme tenkrát chtěli, aby to znělo více osmdesátkově, že jsme si prostě tenkrát dostatečně nevěřili, ale myslím, že předělání byl správný krok. Možná pak zněla komerčněji, glamrockově. Některé nahrávky jsme změnili, protože jsme chtěli, aby byly více strhující. Nevím, jak to popsat… Jistě, je otázkou, zda jsme to tenkrát tolik vylepšili. Každopádně je skvělé, že všechny ty starší věci můžete vydat znovu a lidem se to líbí.
Primal Scream pracují s mnoha žánry, pěkně si je promíchají, aby vznikl jejich osobitý styl. Ale co vás inspiruje?
Třeba po Screamadelice jsme poslouchali pomalejší soulovější věci. Byli jsme vyčerpaní z celé té show kolem alba, tak jsme sjížděli soulové balady. Navíc jsme Skoti, rádi se napijeme a k tomu ty pomalé písně posloucháme. Irové upřednostňují rock, jejich hudba je svižnější, my rádi pomalejší věci, při kterých se můžeme opít a plakat… Možná je to také tím neustálým deštěm. Zkrátka není, co bychom jiného dělali, než se opili a plakali (smích). V Glasgow dokonce prší víc než v Manchesteru, prý o 365 dní v roce. Máme takové rčení – ať uděláš cokoliv, objeví se na obloze další mrak a vyprší se právě na tebe.
Nedávno jsem mluvila o unikátnosti scény vašeho mateřského Glasgow se Stuartem Braithwaitem z Mogwai. Jaká je z vašeho pohledu?
Už dlouho žiju v Londýně, ale mám pocit, že dříve mělo v Británii každé město trochu odlišnou scénu. Dnes už to tak úplně není. Možná to zapříčinil internet, nebo globalizace, možná se vytrácí jistá identita. Ale třeba Mogwai si zachovali vlastní zvuk.
Frontman Primal Scream Bobby Gillespie se poměrně dlouho netají skepticismem k rockové scéně, prohlásil, že současná rocková scéna je vtip, rockʼnʼroll je mrtvý a celá „bílá“ muzika je zcela irelevantní. Ztotožňujete se s ním?
Za nás se využívala podpora v nezaměstnanosti, mohli jste na ní být rok a zaplatil se vám nájem. Téměř jako kdybyste dostávali státní podporu na to být v kapele. Díky ní jste zkoušeli, nahrávali a měli tak možnost najít vlastní zvuk. Ty doby jsou pryč a myslím, že je ekonomicky těžké mít čtyři nebo pět lidí v kapele, i tohle rock zabíjí. Jistě, spousta lidí staví kariéru na tom, že přijde „hrát“ s USB, ale nic se nevyrovná tomu, když se sejde pár lidí na pódiu a každý večer se tak odvíjí trochu jinak. Pro mě je ta krása v tom, že během sóla uprostřed noci uděláte něco speciálního. To myslím z hudby mizí. Navíc s každou osobností je ta hudba lepší. Když třeba posloucháte The Stone Roses a slyšíte, jak skvěle zní jejich rytmická sekce, je jasné, že nemůžete jen tak odstranit bubeníka, už by to nebylo ono, stejně jako když uberete nebo naopak přidáte basáka. Je v tom ta krása lidí, kteří se vzájemně ovlivňují, mohou vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Nebo si možná musíme počkat na další velkou kapelu, jen nevím, zda to bude rockʼnʼroll. Možná se lidi unaví ze zvuku elektroniky a budou chtít něco skutečnějšího, organičtějšího. Alespoň v to doufám.
Jak tedy vypadá váš kreativní proces, jste fanoušek starších postupů, nebo využíváte moderní výdobytky?
Používám Logic Audio, je to skvělé. Před dvaceti lety byste museli mít místnost plnou synťáků, teď je to v počítači, což je vlastně neuvěřitelné. Taky se stávalo, že jsem měl půl místnosti zastavěnou starými synťáky a když jsem je zapnul, už ani nefungovaly. V počítači zní cca osmdesát procent těch věcí velice podobně, dostanete tu chuť a ideu, jak to zní. Mám moc rád varhany. K tvorbě hudby můžete využít cokoliv, musíte jen mít hlavu otevřenou experimentu.