Stephan Micus: Nomad Songs

micusPo duchovní cestě alba Panagia (2013), tedy originálních kompozicích inspirovaných nebo vytvořených na základě pravoslavných modliteb a hymnů k Panně Marii, se Stephan Micus vydal zase jednou na putování světské. Na Saharu, do Kalahari i pod oblohu střední Asie. Principy tvorby ovšem nemění. Jak sám uvádí: „Pro Němce nedává příliš velký smysl interpretovat asijskou nebo africkou tradiční hudbu. To je doména lokálních muzikantů. Já se snažím objevit nové cesty použití starobylých nástrojů a hrát na ně společně s nástroji odlišných kultur, vytvářet kombinace, které nikdy dříve nebyly slyšeny. Stále mě velmi zajímá také možnost modifikace tradičních nástrojů, vymýšlení jejich nových verzí.“
A tak si navrtal nějaké nové otvory do oblíbené japonské bambusové flétny šakuhači, upravil struny na persko-arabských „housličkách“ rebab k potřebám svým, přeladil akustickou kytaru do kvazi-orientálních stupnic. Přibral dva „nomádské“ nástroje, na které, jak zdůrazňuje tisková zpráva, dosud nehrál. Konkrétně zvětšenou verzi marocké loutny gimbri (nebo sintiru, chcete-li), používané národem Gnawů, a ndingo, kovové „drnkátko“ botswanských Sanů. A napsal si kompozice tak typicky nomádské, že se nám Evropanům zalíbí pochopitelně více než autentické nápěvy kočovných etnik. Což není negativní kritika, vždyť Micusův přístup je empatický, decentní a sugestivně náladotvorný: při poslechu hudby se zavřenýma očima snadno uvidíte pistu vinoucí se stepí, karavanu jaků pomalu překonávající horský průsmyk nebo hluboké pouštní nebe.
Micus je navíc mistrem přiměřenosti. Ani nota nechybí, ani nota navíc. Při vrstvení jednotlivých stop pomocí studiového playbacku dosáhl dojmu proaranžovanosti, aniž by skladby zahltil a aniž by zmizel pocit volnosti a prostoru. Neobvyklé kombinace nástrojů působí harmonicky a přirozeně. A v gimbri Micus opravdu objevil ideální basový nástroj pro svoje vzdušné kompozice, který umožňuje pestré styly hry a frázování včetně např. jazzově synkopovaného. Všestrannému muzikantovi přitom slouží ke cti i fakt, že od roku 2008 průběžně studoval hru na gimbri přímo v Maroku, než se odhodlal „gnawskou basovou loutnu“ přeonačit a použít.
I v přívalu všelikého „meditativního“ ohlasového muzaku, v době, kdy se zdá potenciál world-ambientních fúzí sklizen, vymlácen a spotřebován a termín new age se stal málem synonymem pro kýč, Stephan Micus, který je na scéně už 40 let, stále zaručuje jistotu vytříbeného vkusu.

ECM, 2015, 55:56

Přidat komentář