STEPHAN MICUS: White Night

Stephan Micus dělá, co dělal odjakživa – cestuje a objevuje. Ke každé desce se naučí na nový nástroj, pořízený kdesi na planetě, a v instrumentaci svých skladeb vytvoří zvukové kombinace dříve neslyšené. Neslyšené, jako se nemohly potkat ony instrumenty, zkonstruované v kulturách oddělených oceány či horskými pásmy, protože zatím nikoho nenapadlo dát je dohromady.

 

Pokud vás na první dobrou, stejně jako mě, pod vlivem názvu alba White Night a obalu s březovým hájem napadlo, že celoplanetární multiinstrumentalista tentokrát zamířil za inspirací do severských zemí v čase bílých nocí, budeme společně na omylu. Micus si vybral coby dominantní nástroje kalimby ze subsaharské Afriky. A také arménský duduk, teskně znějící – ať děláte, co děláte, na skočné melodie prostě nemá konstrukci – instrument příbuzný hoboji. A pro jistotu vysvětlil, co Bílou nocí myslí: „Věnoval jsem album Měsíci, který byl v mnoha kulturách vždy považován za zdroj magie.“ Deska zároveň působí jako zvukový příběh, soundtrack k cestopisu. Vstoupíme Východní branou (The Eastern Gate), projdeme měsíční nocí přes řeku (The River) či les (The Forest) a vyjdeme skrz The Western Gate.

 

Různě laděné duduky a kalimby nejsou jedinými využitými nástroji, podklad občas vytváří akustická kytara či západoafrická pětistrunná harfička singing. Melodie přebírají indické píšťalky, původem perská flétna ney, případně Micusův vokál ve „vymyšleném“ jazyce. Jistotou zůstává Micusova invence při vymýšlení melodií, jakoby „kosmopolitně etnických“, záměrně neukotvených v konkrétní tradici. Pokud bývala Micusova tvorba házena do škatulek new age nebo world music, nahrávky z poslední doby spíš potvrzují, že stačí obecné označení „komorní akustická hudba v nezvyklé instrumentaci“. Občasná záměrná kompoziční „naivita“ není na škodu, ale naopak odkazuje k jakýmsi pradávným společným základům hudebních projevů homo sapiens. Výsledkem je konejšivá harmonie a naprostá srozumitelnost.

 

 

 

ECM, 2019, 50:02

 

 

 

 

Přidat komentář