Steve Reich: Three Tales (Tři příběhy)

Opera Národního divadla už nepřipomíná muzeum, kde se uvádějí jen desetiletími prověřené tituly a soudobé hudbě se pro jistotu vyhýbá. Dostává tam pravidelně svůj prostor a to platí i o minimalismu. Po Lost Objects, uvedených v minulé sezóně, tam v prosinci měla premiéru inscenace videoopery Three Tales Stevea Reicha. beryl-korot-steve-reich-three-tales-nova-scena-narodniho-divadla-2016-foto-hana-smejkalova-13-3 To označení ovšem není úplně přesné. Nejenže nejde o klasickou operu, ale o další v řadě skladeb, v nichž Reich využil při kompozici melodii řeči z útržků rozhovorů, jak to udělal už v Different Trains nebo v City Life přibližující život v New Yorku. Podobně jako v polodokumentární abrahámovské The Cave doprovázejí hudbu videoprojekce pořízené jeho ženou Beryl Korot. Pojetí je ale trochu jiné, na plátnech se nepromítají záznamy rozhovorů s Izraelci a Palestinci doplněné jejich překlady a pár ilustrativními záběry Hebronu. Prvním dvěma částem dominují archivní záběry na vzducholoď Hindenburg a jaderné zkoušky na atolu Bikini a až v třetí se objevují rozhovory se specialisty na genetiku a umělou inteligenci, jako jsou Martin Minsky, Kevin Warwick, Rodney Brook a Richard Dawkins. Velkoplošná projekce imitující multiekran však má přece jen doprovodnou roli, i když dílo umocňuje. Jasný prim hraje hudba.
Reich a Korot se v díle opět snažili postihnout klíčové otázky současného světa, v tomto případě se zaměřili na to, jak technologie ovlivňuje lidský život a jak velké může představovat riziko.To platí zejména o druhém a třetím jednání věnovaném atomové bombě a klonování.
První jednání o vzducholodi Hindenburg, který byl původně uveden samostatně, sice ukazuje na slepou uličku vývoje letectví, ale jde spíše o doplněk k Different Trains o druhé světové válce, protože ukazuje na hrozbu nacismu, přičemž katastrofa obří vzducholodi je symbolickým předznamenáním konce Třetí říše.
První jednání je také nejvíce strukturované, úvodní rytmus virblu připomíná válku, strojový zvuk kovadlin v Nibelung Zeppelin nejen odlidštěnou práci ale také válečnou masovou produkci. Pasáž A very impressive thing to see podmalovaná vrčením motorů, kde se objevuje obří vzducholoď nad katedrálou, zase klade otázku, jak daleko může zajít pyšné a zpupné lidské jednání a kde má pokrok meze. Tu vznáší i poslední část věnovaná klonování, kde vedle expertů dostává prostor i rabín Adin Steinsaltz. Má nejblíže k The Cave jak citacemi ze Starého zákona, tak využitím rozhovorů. Druhá část pak stojí na kontrastu mezi ničivou atomovou energií a primitivní kulturou obyvatel atolu Bikini, kteří museli odejít kvůli jaderným testům.
Přestože dílo vznikalo od roku 1997 a premiéru mělo v roce 2002, na své aktuálnosti neztratilo, nebezpečí zneužití vědeckých objevů stále existuje, i když projekce už dnes nejsou tak působivé. Technologie videa od té doby pokročila a obrazový doprovod má k filmu přece jen dost daleko. Nejen ideově, ale i hudebně je však dílo stále silné, malinko vadí jen v třetí části opakovaně využitý efekt loopu na první slabice, což je trik, který byl od té doby tak nadužíván, že působí iritujícím způsobem. Dokonalé (z dnešního hlediska) není občas ani umělé natažení slov v rozhovorech, aby se přizpůsobily rytmu hudby.
Hovořit o inscenačním přístupu je zbytečné, protože se vždy využívá stejný obrazový doprovod, takže Three Tales vypadají stejně v Berlíně, v Lisabonu, v Novosibirsku nebo v Praze.
Hudební nastudování bylo zdařilé, rozhodně lepší než v případě Lost Object nebo u starší Krásky a zvířete. Dobře vybraní muzikanti ctili Reichovo pojetí i zvuk, zpěv byl rovný bez kudrlinek a pojil se s hudbou. Výhrady jsem měl u čtvrté reprízy, kterou jsem navštívil, jen ke dvěma detailům. V první části prvého jednání It could not have been a technical matter byl virbl zbytečně vypíchnutý a rytmus párkrát zakolísal, i když pak se vše srovnalo a podání mělo potřebný drive. Reichova hudba, posluchačky tak přístupná, je po rytmické stránce hráčsky náročná, což platí dvojnásob o Three Tales, kde je hudba synchronizována s obrazem a část muzikantů musí hrát podle kliku, který je jim pouštěn do sluchátek.
Lze si přát jediné, aby Národní v inscenování soudobých operních děl pokračovalo, a nemusejí to nutně být jen minimalistické opery. Slušelo by se splatit i některé dluhy z minulosti vůči avantgardistům jako byli Stockhausen, Nono nebo Ligeti. Na ty by však asi nepřišel už vůbec nikdo.

Národní divadlo, Opera ND, Nová scéna, 4. ledna 2017, 65 minut
Marko Ivanović – hudební nastudování a dirigent, Petr Kaláb – zvuk, Hana Jonášová a Yukiko Kinjo – soprán, Václav Sibera, Jiří Hruška a Václav Čížek – tenor

Přidat komentář