Steven Wilson: 4½

wilsonNesešel se rok s rokem a Wilson koncem ledna vypustil do světa nový počin. Stopáž kdysi běžného LP je v naší přehlcené době zhusta nazývána jako minialbum. Sám říká: „Myslím, že album by mělo mít maximálně 50 minut. Pak snadno ztratíte přehled. Tisícistránkové knihy nebo čtyřhodinové filmy, aby udržely napětí a pozornost, musí mít opravdovou vyprávěcí i faktografickou sílu. Někdy je to tak i v hudbě. Je třeba příběh plynule uzavřít. Hodně jsem s tím v sobě bojoval u Hand. Cannot. Erase. Chtěl jsem ten tok nějak zkrátit, přerušit. Aby to celé drželo pohromadě, nešlo to jinak a je z toho 65 minut.“ Deska 4 ½ je sice stopáží krátká a jak Wilson přiznává, skladby složil při komponování dřívějších projektů, v žádném případě toto (mini)album nelze považovat za jakýsi dovětek přebytečných nápadů, cosi jako slepenec nepoužitých písní Pink Floyd na The Final Cut. Použijeme-li připodobnění Wilsonovy loňské desky Hand. Cannot. Erase. k „The Wall facebookové generace“, je třeba brát v potaz několik zásadních rozdílů. Pink Floyd přišli s The Wall v roce 1979 a po čtyřech letech si Roger Waters na totálně rozhádané kapele násilně vynutil vydání The Final Cut. Ano, i tam je pár chytrých nápadů, ale jaksi mimo mísu The Wall. 4 ½ Stevena Wilsona není podobně plytkou zbytečností navíc. Každá ze šesti skladeb nám o talentovaném samoukovi pomůže doplnit políčka v pomyslném leporelu jeho inspiračních zdrojů, muzikantských, aranžérských i nahrávacích fíglů a především o Wilsonovu geniálním citu pro dramaturgii. A navrch to nejdůležitější – sám si pokorně uvědomuje své instrumentální limity. Proto si k nahrávce, stejně jako na předchozí projekty, přizval přátelské mistry řemesla – Adam Holzman (klávesy), Dave Kilminster (kytara), Nick Beggs (basa, Chapman stick), Marco wilsonMinnemann, Chad Wackerman a Craig Blundell (bicí). Na druhou stranu není svázán školometskou naukou harmonie a instrumentace, takže mu nedělají problém mimotonální či rytmické odskoky, úkroky, úlety, při nichž by moje učitelka klavíru padla do mdlob. Rok před nahráváním 4 ½ si Wilson pořídil vysněný crimsonovský mellotron M4000, hráčsky ho zvládl a na desce využil k jemné retrobarvě. Při poslechu finální písně Don’t Hate Me (Wilson v pěveckém duetu s Ninet Tayeb) mě zmátla přítomnost naprosto skvělého excitovaného saxofonového sóla. Stejně tak violový part v instrumentálce Year of the Plague (jež by mohla být filmová hudba par excellence). V bookletu ani stopy po takovýchto hudebních hostech. Tady je na místě zapátrat v historii megapracovitého progresivisty. Jeho otec, inženýr elektrotechniky, naučil synka v raném věku 10 let pracovat (hrát si) s vícestopým magnetofonem a prcek Steven hned začal experimentovat s overdubbingem. Tajemství odhaleno. Dospělý Steven na 4 ½ k Don’t Hate Me přimíchal stopu se saxofonovým partem live nahrávky Porcupine Tree z roku 1998 natolik organicky, že to nepoznáte. Resumé: Wilson je bez jakýchkoli hanlivých konotací (směřováno k hipsterům a militantním intelektuálům) upřímným písničkářem-vypravěčem, zeširoka rozmáchnutým pod klenbou progrocku. Své živé audiovizuální příběhy nám nově odvypráví 19. dubna v sále Fora Karlín.

Kscope, 2016, 37:07

Přidat komentář