Stimul Nights: Polská hudební avantgarda 20. století/Praha, Punctum, 15. 11. 2018

Fundacja Sztuki Współczesnej In Situ pořádá tři malé festivaly – jeden věnovaný performanci, jeden filmu a třetí se jmenuje Sanatorium dźwieku, který se odehrává pár kilometrů od českých hranic (konkrétně od Broumovského výběžku) v lázeňské vesnici Sokolowsko a prezentuje zvukové experimenty nejrůznějšího druhu. V polovině srpna se konal pátý ročník, na němž nechyběl každoroční host, britský kytarista Keith Rowe nebo třeba německá vokální ekvilibristka Ute Wassermann a za českou stranu Lukáš Jiřička. Ten měl prsty v tom, že se výjezdní projekt Polská hudební avantgarda 20. století, iniciovaný právě tímhle festivalem dostal kromě Francie a Německa také k nám.
O rámec celé akce se postaral Paweł Romańczuk se svou instalací pro mechanické duety nazvanou Smyčcusmatika, což je v praxi soustava houslí a jim příbuzných nástrojů a smyčců, které jsou uváděny do pohybu jakýmsi mechanismem a korigovány potažmo jejím strůjcem. Vzniká z toho skřípavo-vrzavá instantní kompozice, která sice zpočátku trochu tahá za uši, ale má v sobě určitou harmonickou magii, jíž lze po chvíli podlehnout a jenom zírat na točivé kolotání, z něhož se line podprahová libozvučnost obalená v kakofonii.
Barbara Kinga Majewska se vžila nejdříve do jakési protofeministické role skladatelky a houslistky Graźyny Bacewicz (1909–1969), jejíž melodie z padesátých let minulého století pak zazněla jen krátce ze záznamu, jež pouštěl v této části programu jeden z hlavních organizátorů Sanatoria dźwieku Gerard Lebik (jinak sám aktivní elektronik). Majewska se poté převtělila do slavného skladatele Karola Szymanowského (1882–1937), který neskrýval svou homosexualitu a věnoval jí část své tvorby včetně tří vojenských písniček, jejichž texty Majewska na hudebním podkladu odrecitovala, jen v úvodu poslední odzpívala. V závěru pak znovu inkarnovala do Bacewicz a její osamocenosti. Velice poutavá melodramatická část, která spíše než by skutečně představila tvorbu dvou výrazných komponistů, dala nahlédnout do jejich duší a mohla vzbudit zájem o jejich další studium.

 

Vrcholem celého večera bylo dozajista vystoupení ve Francii žijícího skladatele a baskytaristy Kaspera T. Toeplitze, který prezentoval svou skladbu Almasty for ComputerBass z roku 2016. Tady jsme byli rovnýma nohama v 21. století. Toeplitz sice preferuje kompozici, ale zároveň je vynikající improvizátor a v jeho aktivitách se mísí vážnohudební aspekty s industriálem a noise i rockovým drivem. U nás jsme ho mohli vidět na festivalu Alternativa v roce 2015 s triem KTT, což byla nádherná spontánní basová smršť. Sólově je sice niternější a vycizelovanější, ale už výraz Almasty, který je spojen s divokými monstry typu Yettiho a spol., dokonale vystihuje surové skladatelské postupy a nespoutanost hry.
Tenhle pojízdný festival si dal do vínku, že vždy přizve nějakého domácího umělce. Pro tuto příležitost byl vybrán Petr Vrba, který často spolupracuje s polskými muzikanty. Premiérově tu předvedl svou kompozici Psychedelic Reisebüro 1.0 (for Jano Doe) – kus plný střepišť roztodivných filigránských zvuků i profuků trubky a její živě samplované echování. Zkrátka věc nabitá drobounkými nápady, které se vyvíjely v uzavřený celek.
Těžko říct, co nakonec hrál Piotr Zabrodzki na svůj syntezátor a přidaná elektronická hejblátka. Podle tištěného programu poctu Szymanovskému od Józefa Kofflera, podle facebookové události poselství Chopinovi od Aleksandra Tansmana. Po předešlém vystoupení to však byl spíše monotónní syntetický „valčík na rozloučenou“. Což bylo koneckonců zcela namístě.

Přidat komentář