Štípla jsem mu playlist!

Nejznámějším českým interpretem písniček Neila Younga byl bezesporu Petr Kalandra. Není divu, že jeho dcery Karolina a Týna měly jeho písničky servírované od malička. Starší Karolina se v lecčems potatila – hlavně se profesně pohybuje kolem muziky, byť ne jako výkonná muzikantka, nýbrž produkční v renomovaném středočeském studiu SONO. A je také milovnicí Neila Younga. O dětství s ním, o zážitcích s jeho muzikou a problémech s autorskými právy na Youngovy písničky ve verzích Petra Kalandry jsme si povídali.

Tvůj táta byl a vlastně stále je z české hudební scény asi největším milovníkem a propagátorem písniček Neila Younga. Jak na „dětství s Youngem“ vzpomínáš? Pouštěl nebo hrál vám doma jeho písničky?karolina
Lásku k Youngovi jsem asi po tátovi podědila, je to můj nejoblíbenější zpěvák/hudebník. Youngovy písničky nám táta nejenom pouštěl, ale samozřejmě i hrál, často i v angličtině. Když jsem byla hodně malá, moc jsem nerozlišovala, koho zrovna táta na gramofonu pouští nebo hraje, výběr byl u nás doma vždycky maximálně kvalitní, nešlo se trefit špatně. Některé desky se mi líbily víc, některé míň, některé jsem si jako malá vybírala jen podle barevných obalů. Postupně jsem ale začala mít své oblíbence a mezi ně samozřejmě patřil a dodnes patří Neil Young. Jeho desky u nás hrály velmi často, některé už v podstatě dnes nejdou poslouchat, jak jsou ohrané a téměř „děravé“, s potrhanými a ošoupanými obaly. Ale pouštím si je občas z nostalgie z gramofonu, vystavím si vedle gramofonu ten barevný obal a často se tak vyplaví spousta vzpomínek.
Když mi bylo tak deset let, začala jsem se o tátovy desky a hudbu zajímat víc. Chtěla jsem vědět, o čem se v písničkách zpívá a táta se mnou seděl, poslouchali jsme ty písničky pořád dokola a překládali si spolu texty a povídali si, o čem která písnička je. Dodnes mě tohle moc baví, každou novou desku poslouchám tak, jako jsme je poslouchali s tátou. Táta mě v tomhle dost naučil – naučil mě „nastavit si ucho“ na toho určitého zpěváka, jeho angličtinu a výslovnost, jeho styl psaní… Jsem mu za to moc vděčná.

Petr měl taky v repertoáru několik jeho písniček s českými texty. Kterou z nich ty máš nejradši?
Asi to není jen jedna nejoblíbenější, jsou to obě ty „hlavní“ youngovky, Heart of Gold (Dětské šaty) a Old Man (Moje místo). Každá je vždycky v nějakém mém životním období trochu důležitější než ta druhá, po čase se to zase trochu vymění, ale asi nej nej jsou přeci jenom Dětské šaty. Když táta umřel, text písničky Moje místo byl pro mě ohromně důležitý, dost často se k tomu textu vracím, občas bych ho nejradši zakřičela tam nahoru, aby mi táta poradil, „kam vůbec jít“…

Napsal táta nějaké texty na Youngovy písničky, které veřejně nehrál?
Co vím, tak ne. Máme po tátovi nějaké rozdělané, nedokončené i dokončené texty, ale Younga jsem mezi nimi neobjevila.

Zahrála sis roli v klipu k Dětským šatům, který má krásně hravou a očividně uvolněnou atmosféru. Jak na to natáčení vzpomínáš?
Klip na Dětské šaty se točil v době, kdy jsem s tátou trávila hodně času, víc než kdy dřív. Chodila jsem na gymnázium ve Štěpánské, táta pracoval v obchodě s deskami a kytarami na Václavském náměstí, takže jsme se viděli každý den a trávili spolu spoustu času. Pokud hrál v Praze, byla jsem na každém koncertě, bylo to pro nás oba důležité období. Když nahrával své první i druhé sólové album s Blues Sessionem, řešil se mnou písničky, texty, byla jsem za ním ve studiu, pouštěl mi nově nahrané písničky ještě dřív, než byly zmixované a chtěl vědět, jak se mi to líbí. Dodnes mám tu kazetu schovanou. V tomhle silném období právě vznikl i klip k Dětským šatům, pro tátu to asi byla jasná volba. Samotné natáčení probíhalo v hrozné zimě v opuštěném altánku na konečné zastávce tramvaje 12, ale byla spousta legrace a fórků, teplej čaj s rumem. Všichni chtěli, aby to dopadlo dobře.

Neil Young je pověstný tím, že je „hudební chameleon“, má křehké folkové desky i drsné, v podstatě hardrockové projekty. Kterou z těch poloh ty osobně máš radši?
Já osobně asi víc (i díky tátovi) tíhnu k poloze se španělkou a foukačkou nebo s obsazením, se kterým nahrál Unplugged nebo jel v roce 2005/2006 tour a vznikl i krásný záznam koncertu z Nashvillu. Mám hrozně ráda desky jako je Prairie Wind nebo Silver and Gold. Mezi moje nejoblíbenější patří ale i deska Mirror Ball s Pearl Jam a energie, jaká jde z Crazy Horse, když jsou spolu na pódiu, je absolutně nezaměnitelná – mezi nimi je chemie, kterou má už dneska málo kapel. Když si spočítáš, že jim je dohromady skoro tři sta let, je to síla. Válcujou všechny navoněný superstar.

Neil PlaylistVím, že ses jednou dostala k Neilu Youngovi hodně blízko. Jak to celé bylo? Jak na tebe působil?
Pracuju v nahrávacím studiu SONO, kde Glen Hansard s Markétou Irglovou nahráli soundtrack k filmu Once s oskarovou písničkou Falling Slowly. Glen si naše studio oblíbil a tak se k nám občas s různými projekty vrací.
Na jaře 2008 u nás nahrával s mým mužem (zvukařem Pavlem Karlíkem – pozn. aut.) album fantastického irského hudebníka Liama Ó Maonlaíe. Jednou po nahrávání jsme se jen tak bavili o plánech na léto a my jsme měli v plánu vyrazit na Neila Younga do Německa. Glen nám řekl: „Co byste jezdili do Německa, přijeďte do Dublinu, já hraju s Frames před Youngem jako předkapela.“ Běžel čas a nějak jsme na to zapomněli. Dva dny před koncertem v Dublinu nám zavolal Glen, kdy tedy přiletíme? Letenky byly na poslední chvíli pekelně drahé, ale letěli jsme. Koncert byl open air, v zahradě zámku Malahide na okraji Dublinu. Glen nám nechal na vstupu obálku na naše jméno. Uvnitř ale nebyly vstupenky, byly to backstage passy (vstupenky do zákulisí koncertu – pozn. aut.). Prošli jsme s Pavlem asi pěti stupni zákulisí, až jsme se ocitli v prostoru vyhrazeném pro samotného pana Younga, jeho kapelu a Frames. Strávili jsme tam celé odpoledne, atmosféra byla naprosto uvolněná, Neil a celá kapela byli v dobré náladě, dávali si hudební hádanky, vtipy, připadala jsem si, jako kdyby mě někdo hodil do filmu Jima Jarmusche Year of the Horse. Na tohle jsem absolutně nebyla připravená. Byli jsme tak blízko, že se člověk na něj styděl dívat, nikdo si nedovolil fotit. Vrcholem byl samozřejmě koncert. Manažer Neila Younga nás pak všechny pozval na bok pódia, takže jsme celý koncert sledovali ze strany od pódiového zvukaře, necelých deset metrů od Neila. Vidíš, jak celé to ústrojí funguje, jak Youngův letitý kytarový technik přesně ví, co má kdy udělat a ještě k tomu s Youngem hraje na banjo a fotí, jak je celá kapela na sebe napojená, maximálně soustředěná. Brečeli jsme všichni, když hrál Hey Hey My My, to byl můj splněný sen. I když Heart of Gold nezahrál, dočkala jsem se písničky Old Man. Neil byl celou dobu v dobrém rozmaru, působil klidně a vyrovnaně, naslouchal pozorně, když někdo z muzikantů vyprávěl nějakou příhodu, byl moc milý na všechny. Když ale vylezl na pódium, zvedla se v něm šílená síla a energie, byl naprosto napojený na jiný svět a schopen svou silou a odhodláním převálcovat všechno. Když se mu na konci koncertu zasekla šňůra od kytary, škubal s ní jak vzteklej pes tak dlouho, dokud ji zpod komba nevyrval. Na závěr přetrhal všechny struny takovým stylem, že jsme jen všichni zírali. Po koncertě rychle zmizel do svého tour busu a odjel. My jsme s Glenem, Pavlem a Markétou jak ve snách nasedli do Glenova jeepa, Glen zapnul rádio a začalo hrát Heart of Gold…

Když už jsi mu byla tak blízko a nemáš ani fotku, nenapadlo tě ho aspoň požádat o autogram?
Podepsaného Neila nemám. Ale po koncertě jsem z pódia štípla jeho rukou napsaný playlist!

Už dlouhá léta sháníš autorská práva na Youngovy písničky, které táta nahrál na dnes už nedostupné desky s Blues Sessionem, abys je mohla znovu vydat. Jak je to daleko a v čem je ten největší problém?
Ano, je to tak. Pár lidí je na mě naštvaných a myslí si, že bráním znovuvydání obou desek. Byla bych moc šťastná, kdyby mohly obě desky znovu vyjít. Máme už i vymyšlené, jak by to celé mohlo vypadat, jak by se doplnily fotky a jiné bonusy k oběma deskám tak, aby to bylo krásné a důstojné – táta si to zaslouží. Nechci patlat nějaké kompilace z desky 1 a 2, jak mi navrhovali z vydavatelství, s ofocenou přední a zadní stranou obalu. To nikdy. Problém je ale v tom, že na obou deskách je 75% písniček bez autorizovaných českých textů. Některé písničky mají dokonce celoživotní zákaz užití jiného textu než původního (Měšťácké blues), zákaz je i u Tracy Chapman a jejího Lodníka. Když se alba vydávala, byla tady v 90. letech poměrně džungle a nikdo žádné autorizace neřešil. Bohužel, nyní je mnohem obtížnější autorizace českých textů získat, navíc si to už i sami zahraniční hudebníci hlídají. Přes jednoho kamaráda jsem zjistila, že Bob Dylan ví o tátovi a jeho coverech. A co se Boba Dylana týče, mám už autorizovaných 98% písniček, včetně nejslavnějších Like a Rolling Stone i Knockin’ On Heaven’s Door. Pak jsou hudebníci, se kterými to celkem jde, ale trvá to dlouho. Vana Morrisona jsme ukecávali čtyři roky, než nám dal souhlas na Skladníka (Cleaning Windows). S Jamesem Taylorem je to tak, že jsem se vzdala písničky Carolina in My Mind, kterou táta s Oskarem přetextovali, když jsem se narodila, abych dostala souhlas na Lo and Behold (Sám smutnej den). Bohužel Fire and Rain (Slunce a déšť) patří mezi pět písniček, ke kterým prý James Taylor souhlas nikdy nedá… No a pak jsou hudebníci jako Tom Waits a Neil Young – zarytí odpůrci překladů svých textů. Zamítnutí Dětských šatů a Mého místa je nepočítaně. Zkoušeli jsme to z různých stran, rozhodnutí bylo vždycky stejné. Mám ještě dva osobní kontakty a jednu nevyzkoušenou možnost, ale potřebuju na to čas, jistou dávku odvahy a drzosti. Pokud i tohle selže, pak nevím. Ale třeba bude mít Neil světlou chvilku a podaří se nám to.

Koncert Neila Younga je hodně drahý, hlavně proto v posledních letech mnohokrát objel Evropu, aniž by se zastavil v ČR. Nicméně kdyby sis mohla představit Youngův koncert podle vlastního přání a bez finančních limitů v Česku, jak by vypadal?
Nejvíc bych si ho přála u nás ve studiu… Pak by byl moc fajn jen on sám se španělkou a foukačkou v Malostranské besedě, to by se asi líbilo i tátovi. S menším komornějším obsazením bych si ho dovedla představit v divadle Archa. Prostě v místě, kde by mu člověk viděl do očí. Určitě ne v hale. Mám ale ráda koncerty venku, a tam by byl Neil super s Crazy Horse v plné koňské síle. Byla bych samozřejmě šťastná, kdyby zahrál Heart of Gold, které jsem se v Dublinu naživo nedočkala, dál Old Man, Hey Hey My My, Out on the Weekend, Harvest Moon, Harvest, Sugar Mountain… je jich spousta…

foto archiv Karoliny Karlíkové Kalandrové

Přidat komentář