Strings5: Lost in Labyrinth

Spontánní improvizace, uvedená mottem Wallace Stevense „Procítění, to je ta definice“, takové je vyznání holandského kvinteta Strings5, jehož obsazení je hodno názvu i záměru Lost in Labyrinth: pianistka Marta Warelis, houslista Jacob Plooij, violoncellista Raoul van der Weide, který si zahrává i s perkusemi, kytarista Henk Zwerver a kontrabasista Jan Nijdam. Ti s drobnými střemhlavostmi vhupsnou okamžitě do titulního labyrintování s naznačivě odpočítávanými ladivkami, zavrzaně štěpnými a bácivě se rozjíždějícími z poztrácena. Výbojkové úhozy střídají vcapované skrumáže, dokud toto vehementnění v přískocích nepřehnízdí do dalšího svíjivého břinkání, biřicování a hamtání. Klavír vede následnou (roz)deptanou, hmožděnou a podsekávanou melodii, odzvoňuje ji až břitce za šibravého odpočítávání basy, ale vytrysknou housle s cellem, vtíravě si zazálibní, utíčkáčkovsky rozhlomozí a vyvolní se do tišiny. Kratičké Killor s rebelujícím klavírem změtení ještě víc rozharaší a zašmodrchá do svištivé zadýchanosti a proberného změtení, aby vyniklo následné, váhavě pozotvírávané, odtěkávané a úskočně vymítávavé prostrunění, úskočně hatmatilkové, téměř „vyflinkávané“.  Takové vyhřezávání, vydřípávání a vymlacování neustává ani v dalších číslech, je střepinově nabalované, se zvukovými vlomy, kdy se vše průvlačně a překotně rozpoutává a nic není dokončováno. Ačkoliv hudebníci jeden po druhém naznačují, „že by, kdyby“, ačkoli všichni násobí svá zvýhrůžňování, tak předčasně zacouvnou, zapluží, sice si i zarputile zakuráží, ale jako by skutek utek do tmy a prázdna. Ani v dalším pokračování není takové vyhmatávané zmínkování narušeno, nic se poněkud déle neudrží, vše je nahozeno, vyhmožďováno, zanivočeno a vyvěrá do návalnosti, ale zanedlouho vyšumí (kompozice se pohybují od necelých dvou do necelých sedmi minut). Vyšpuntovaně se jeví i závěr, rozhmotněně rozevlátý, vydíravý i zadíravý, rozcelistvený. Hudebníci se nedají sevřít, ukrotit, jakýkoli námět intuitivně rozkotají, rozstřípkují. Celek mi připadá jako střelkování mezi porůznu poházenými magnety. Bez restrikcí, bez předběžných instrukcí. A přece se v tomto labyrintu neztratí ani oni, ani my, soudím, že jím prošli kupodivu s veškerou parádou. Když si totiž všechny ty střepiny poskládáte, vyvstane před vámi odhalivě parádní skulptura. Možná trochu displastická, ale skulptura.

Casco Records, 2017, 37:28

 

 

Přidat komentář