Struny podzimu: Dva pohledy na jazzový klavír

Ten večer bude výjimečný. Nejde jen o to, že umělec nominovaný na Grammy a jeden z jazzových pianistů-vizionářů odehraje 2. listopadu v Lucerně před českým publikem první samostatný koncert. Zajímavý je především fakt, že čtyřicetiletý Jason Moran přijede na festival Struny podzimu se dvěma naprosto rozdílnými projekty.
moranMajitelé lístků na obě představení tak budou moci srovnávat klavíristův sólový recitál s výpravnou show věnovanou vzpomínce na Fatse Wallera, výtečného skladatele, muzikanta a baviče, který zemřel v roce 1943 – v necelých čtyřiceti letech! Dvojkoncert Jasona Morana tak bude jednak připomínkou toho nejlepšího z amerického jazzu doby velké ekonomické krize a druhé světové války a jednak ukázkou jazzu nejsoučasnějšího, ovlivněného trendy posledních let. Vždyť už jen to, že Moran vyrostl na hiphopu a dodnes jeho prvky při své hře rád využívá, mluví za vše.
„Fats Waller uměl lidi skutečně pobavit, bylo jim s ním dobře, a to v době, kdy Amerika prožívala těžkou dobu,“ říká Moran v aktuálním rozhovoru pro časopis Harmonie. Své představení Fats Waller Dance Show pojímá jako pásmo hudby, tance a pódiového bavičství. Aby tuto stránku svého umění oddělil od sólových recitálů nebo od koncertů svého tria Bandwagon, nasazuje si během večera obří masku Fatse Wallera s kloboukem a s cigaretou v ústech. Na pódiu pak působí jako karikatura jazzového hudebníka, který poskakuje kolem akustického piana a elektrického klavíru Rhodes. Zdání ovšem klame. Základem představení je stále především hudba, která má publikum nejen vybídnout k tanci (ano, jde přece o party a Moran prý dlouho snil o tom, že své diváky roztančí), ale také jim připomenout kořeny, z kterých vychází současný jazz a vlastně i hiphop.
Moranova autorská tvorba a jeho přístup k hudbě však má i mnoho jiných zdrojů. Některé pramení z osvíceného přístupu pianistových rodičů, kteří syna vedli k lásce ke klasické hudbě, jazzu, ale také k výtvarnému umění a historii. Návštěva muzeí a galerií patřila k obvyklým zábavám v texaské středostavovské rodině a zřejmě už zde má počátek současná Moranova záliba v moderním umění, jeho inspirace obrazy Egona Schieleho a Jeana-Michela Basquiata i fakt, že sám vystavuje své instalace a zabývá se vztahem výtvarného umění a hudby, zvuku a prostoru, otázkami škál a rozměrů, díky nimž v jeho mozku slyšené a viděné úzce souvisí. Ale zpět k hudbě. Pověstná je sbírka desek, kterou vlastní Moranův otec. Z ní Jason od dětství nasával vše podstatné od Motownu k modernímu jazzu. To se v jeho dětském mozku prolínalo s klasickou výukou piana podle metody japonského pedagoga Šiničiho Suzukiho, která mu pootevřela dveře nejen k Bachovi a Mozartovi.
Co se jazzu týká, byl jeho velkým hrdinou Thelonious Monk. To díky němu Moran objevil Fatse Wallera, ale inspirovala ho pochopitelně i Monkova autorská tvorba a především jeho perkusivní hra. Dodnes se hlásí k linii autorů a hráčů, kteří klavír pojímali do značné míry jako bicí nástroj a mezi něž vedle Monka a Wallera řadí Duka Ellingtona nebo Jamese P. Johnsona. Ve zmíněném rozhovoru pro Harmonii sice tvrdí, že hiphopový rytmus slyší i v hudbě Dvořákově, ale omezovat jeho přístup ke klavíru na otázku úderů a taktů by bylo silně zjednodušující. Jason Moran ostatně zvládl všechny základní jazzové disciplíny. Roli kapelníka i člena velkého orchestru (obojí už v době středoškolských studií na High School for the Performing and Visual Arts v Houstonu, kde absolvoval jazzový program), roli sidemana (během studia na Manhattan School Of Music začal spolupracovat se saxofonistou Gregem Osbym, s nímž poprvé zavítal do skutečného nahrávacího studia), roli triového hráče (jeho trio Bandwagon vzniklo z bývalých členů Osbyho kapely) i sólisty, jak se ostatně představí v moran_2Praze. Poprvé se mimochodem před českým publikem uvedl v roce 2011 jako součást kapely Charlese Lloyda – jeden tuzemský recenzent tehdy psal o jeho „měkkém doprovázení“.
V roce 1997 nahrál Jason Moran s Gregem Osbym album Further Ado, které vyšlo u společnosti Blue Note. Na téže značce vydal svou první samostatnou desku Soundtrack to Human Motion, na kterém na oplátku účinkuje Osby. Moran – v té době mu bylo 24 let – na desce zapůsobil jako zjevení a mnozí kritici jej díky vyzrálému stylu řadili mezi největší naděje jazzové scény. Ve své kariéře frontmana se Jason Moran naprosto přirozeně soustředil na tematicky sevřené projekty. Patří mezi ně album Same Mother, které je poctou blues, titul Black Stars jako spolupráce se saxofonistou Samem Riversem nebo nejnovější CD All Rise: A Joyful Elegy For Fats Waller, za které byl Moran poprvé nominován na Grammy. Sám si však více než institucionalizovaných poct cení toho, že posluchači na Wallerovu hudbu během koncertů adekvátně reagují a že v nich rezonuje. Album Moran natočil s větší sestavou muzikantů – vedle členů svého tria Bandwagon (kontrabasisty Taruse Mateena a bubeníka Nasheeta Waitse) si do studia přizval například trombonistu Joshe Rosemana nebo trumpetistu Lerona Thomase. Spoluproducentkou alba je basistka a zpěvačka Meshell Ndegeocello, jejíž cit pro rytmus se skvěle doplňuje s touž vlastností Moranovou.
Ve svých čtyřiceti letech je Jason Moran zralým hudebníkem, který díky zkušenostem i erudici (zdaleka nejen hudební) generuje jeden zajímavý projekt za druhým. Dvě ze svých jazzových tváří předvede v Praze – introvertní, ale rozhodně ne nudnou sólovou hru na klavír a veselou a zábavnou show k tanci s maskou na tváři. Vedle toho všeho stíhá vyučovat – a jako svůj velký sen uvádí dostupnost vzdělání a snadný přístup k umění i v těch nejzapadlejších místech Spojených států. A přidává ještě jedno velké přání: „Byl bych rád, kdyby z mých synů-dvojčat – teď je jim osm let – vyrostli dobří lidé.“

Přidat komentář