Struny podzimu/15. 10.–13. 11. 2019, Praha

V nejlepším smyslu slova extrémně různorodý program Strun podzimu už po třiadvacáté nezklamal. Osobitá dramaturgie neomrzela, přestože i v minulých ročnících už festival kladl po sobě koncerty artificiální hudby, jazzu, hip hopu a další speciality. Kdokoliv vnímavý a žánrově nevyhraněný stihl navštívit všechny koncerty od začátku do konce, odnesl si nejen intenzivní, ale i kaleidoskopicky pestré posluchačské zážitky.

No, stihl od začátku do konce. Zrovna mě kvůli pobytu mimo republiku utekl úvodní koncert Laury Mvula (15. října). Podle zasvěcených referencí skvostný, kdy si projev zpěvačky příkladně sedl s doprovodem brněnských filharmoniků. Kdo jsme vystoupení prošvihli, máme čeho litovat.

 

Sedláček z Beninu

Spolupráce v Dánsku usazeného saxofonisty a skladatele Luboše Soukupa s původem beninským kytaristou a zpěvákem Lionelem Louekem na albu Země – a také naživo v květnu 2017 – patří i s odstupem času k mimořádně přínosným momentům na zdejší scéně. Je dobře, že se 18. října v Divadle X10 podařilo tehdejší repertoár připomenout a oživit, což vzhledem k Louekeho věhlasu a vytíženosti určitě nebylo snadné. Soukup stejně jako na albu přizval za bicí svého dánského spoluhráče Mortena Haesuma, základní sestavu kvinteta ovšem pro změnu doplnili spolehliví a naslouchající Jaromír Honzák a Vít Křišťan.

Že se Soukupovi podařilo dostat na skutečně evropskou úroveň, interpretační i autorskou, už bylo mockrát konstatováno, ale onen fakt nepřestává těšit. Saxofonista hrál uvolněně a nápaditě. Ovšem právem na sebe strhával, tedy přirozeně a nenásilně, pozornost právě živel Loueke. Třeba tím, jak dokáže propojit nejen ve hře na kytaru, ale i ve zpěvu melodické a perkusivní prvky. Prokládáním perlivých kaskád tónů příklepy obou rukou i staccaty citoslovcí vznikal dojem, jako kdyby hrálo víc hráčů než jeden zpívající kytarista. Loueke navíc vyvážil příjemně melancholickou atmosféru Soukupových skladeb trochou hudebního humoru. To když v přídavku skvěle po africku, s naprosto odzbrojujícím přízvukem, zazpíval Na Bílé hoře sedláček oře. „Chtěli jste to, máte to mít,“ smál se z pódia i kapelník.

Ke zmíněnému základnímu kvintetu se na část večera přidala pětičlenná dechová sekce. Marcel Bárta se tak pěkně blýskl sólem na basklarinet, že i Loueke nadšeně kýval hlavou do rytmu. Exceloval i trumpetista Miroslav Hloucal, ale vlastně je nespravedlivé někoho vypichovat, když všichni hráli skvěle.

 

Semafor v Rudolfinu

Rozhodnutí nechat se inspirovat vtipnou promluvou Jiřího Šlitra z mezihry písně Tři tety („stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu, tam bejvá vždycky slušně naladěný piáno, a potom, to je hlavní, tam choděj fajnový lidi“) k uspořádání koncertu Jiřího Suchého ve zmíněném staroslavném kulturním stánku bylo velmi šťastné. I když Šlitr ve své době myslel onen bonmot ironicky. Jiří Suchý si koncert zjevně užíval („hele, Rudolfinum, příště to bude Carnegie Hall!“) a publikum s ním. A jistě, že se nekonalo nic mramorově usedlého. Nálada zavládla přirozeně semaforská.

Vizuální podoba představení, včetně rekvizit, šachovnicové podlahy a několika původních televizních záběrů („klip“ Labutí píseň, doplněný ovšem živými baletkami na scéně, nebo Šlitrův vstup o „pultu osobnosti“), byla inspirována Recitálem 64. Dramaturgie koncertu ovšem nekopírovala ani dobovou pódiovou podobu Recitálu 64, ani zkrácené televizní zpracování ve vynalézavé režii Jána Roháče. I to bylo dobré rozhodnutí. Nemělo by přece smysl opakovat zařazení coververzí zahraničních hitů, které tehdy zněly v Semaforu naživo, ani se omezit jen na tehdejší „televizní výběr“ autorských songů. Zvolené zaměření na semaforské best of s mnohem větším časovým rozmachem než k roku 1964 mělo větší logiku.

Retro scéna à la 1964 a režie, o kterou se postaral Michal Caban, působila ovšem zcela patřičně. Pobavila celá řada vlastně nenápadných momentů. Třeba když během Blues na cestu poslední přešel kolem varhanních píšťal nad pódiem průvod černě oděných postav. Také „dívka ze sedmé řady“ tentokrát nejen vstala a usmála se, ale přišla na pódium a zazpívala. Jistě, na příslušném místě seděla připravená Jitka Molavcová.

Co je na tom nejlepší? Pan Suchý by koncert utáhl, i kdyby stál před holou zdí. Charisma je nesmrtelné, ale naprosto přesvědčivě vyzněl i muzikantský výkon. Jiří Suchý totiž vlastně zpívá pořád stejně. Tedy se stejným gustem, aniž by se bál o nějakou intonaci či ztrátu znělosti. „Tento tón, to je on“ – v nejlepším smyslu slova, však to znáte. Pan Suchý byl navíc jako obvykle (ale není to spíš obdivuhodné než „obvyklé“?) vtipný a mimořádně pohotový. Když uváděl Terezu slovy, že on sám nesahá po kotníky předchozím interpretům písně Matuškovi a Gottovi, a po zaznění slavných jmen se začal ozývat aplaus, jen suše pronesl: „Děkuji, vyřídím jim váš potlesk… doufám, že ne příliš brzy“.

Představení nemohlo končit jinak než opakovanými ovacemi ve stoje, sérií i těch neplánovaných přídavků a nepředstíraným dojetím.

 

Dvojitého Hersche prosím

Paměť klame, srovnávat bývá ošemetné. Nicméně sólový recitál Freda Hersche v rámci JazzFestBrno 2015 vyzněl svižněji a také invenčněji. Čímž vůbec nemá být naznačeno, že by vystoupení 22. října v chrámových prostorách Anežského kláštera bylo špatné. Empatický interpret asi jen vzhledem k prostředí volil ještě pokornější, lyričtější a také konvenčnější nálady než obvykle. Ostatně samotný prostor kostela sv. Františka dokázal udělat málem „sakrální“ záležitost i z přímočaře sentimentálních kousků jako z balady In The Wee Small Hours Of The Morning nebo sladkobolné skotské lidovky The Water Is Wide. Vznosně vyznělo i provedení Pastorale, Herschovy autorské inspirace Robertem Schumannem.

Fred Hersch se navíc neomezil na jedinou náladu. Nápaditě si pohrál s motivy standardů Thelonia Monka. Došlo i na motivy vyloženě rozverné, jako na úpravu When I’m Sixty Four od Beatles. „Včera jsem koncertem v Berlíně oslavil šedesáté čtvrté narozeniny“, vysvětlil pianista a dočkal se vřelého gratulačního potlesku.

Hersch navíc musel rozložit energii na dva plnohodnotné koncerty. Po sólovém recitálu následovalo vystoupení s triem (John Hébert – kontrabas, Eric McPherson – bicí nástroje). Opět úměrně disciplinované, ovšem v souhře často i pořádně jiskřící. Triový set začal přesvědčivě Herschovými autorskými kusy a gradoval Monkem. Což fungovalo skvěle, Monk se prostě vzpírá „akademičnosti“ a Hersch a spol. to samozřejmě dobře vědí.

 

Smyčcové kvarteto nadoraz

JACK Quartet se 25. října v La Frabrice postaral provedením všech čtyř smyčcových kvartet Iannise Xenakise o první interpretační vrchol letošních Strun. Hráč nemá v Xenakisových kvartetech žádnou berličku konvenčního přístupu, které by se mohl chytit. Vyžaduje se přitom bezvýhradná souhra a soustředění působící málem nelidsky, jinak se struktury vizionářského skladatele-architekta rozsypou jako příslovečný domeček z karet. JACK Quartet se na Xenakisova díla specializuje a podle nahrávek i referencí se dalo dokonalé provedení čekat, přesto znělo neuvěřitelně, s jak dokonalou přesností kvarteto intonovalo při skocích v – dle konvenčních představ – „nelogických“ intervalech a jako jeden muž pracovalo s dynamikou.

Kvartet Tetora (1990) vyznívá na Xenakisovy poměry málem velebně. Ovšem série zdánlivě nekonečných glissand, perkusivních výbuchů (co vše lze ze smyčcových nástrojů dostat!) a nervních motivů ST/4-1,080262 (1956–62) skutečně při takto jisté, pevné interpretaci mění představu, co je ve zvuku kvarteta reálné a jak zajímavě může Xenakisova hudba působit na psychiku.

K silnému dojmu a možnosti soustředit se pomohlo nejen rozdělení představení přestávkou, ač samotné kompozice nejsou dlouhé, ale také řazení skladeb nikoliv chronologicky v pořadí, v jakém vznikaly, ale podle nálady. Pozdní dílo Ergma (1994) opět nabídlo uchopitelnější motivy. Závěrečný kvartet Tetras (1983) sice krátkou pasáží potvrdil, že Xenakis měl smysl pro humor, ale jinak šlo o posluchačsky náročné „napojování se“. Náročné, ale odměněné.

 

Vítězství nad časem

Měli jsme to štěstí, že jsme zažili některé umělce v jejich stále vrcholné formě. Což platilo v případě Charlese Lloyda31. října v Rudolfinu. V souvislosti s vystoupením se každý logicky obdivně zmínil o mistrově věku. Jenže se zavřenýma očima se mohlo publikum klidně propadnout do nádherného bezčasí. Jak zapůsobil lyrický, každým tónem kontemplativní úvod Requiem? Stejně přesvědčivě a procítěně hrál Lloyd tuhle věc pro desku někdy před necelými třiceti lety i nyní. Ovšem pokaždé bez pustého sentimentu, s novým pohledem na věc. Tomuhle vitálnímu umělci se opravdu podařilo na věk vyzrát, je jedno, kolik mu je zrovna let. Saxofonový tón něžně a medově znělý, flétna průzračně křehká, přitom suverénní. A skutečná energie je navíc v hlavě. Lloyd to dobře ví, má jí na rozdávání.

Koncert Lloyd zahájil přemýšlivě a tiše. Nálada tak během dvouhodinového setu gradovala, přibývalo expresivních momentů. Jistě, protagonista občas odpočíval a dával prostor mnohem mladším spoluhráčům. Zvláštně když dopřál fenomenálnímu pianistovi Geraldovi Claytonovi rozmáchlý sólový výstup na téma La Llorona. Jenže to by udělal každý moudrý kapelník, který ví, jak skvělé muzikanty si vybral do sestavy. Když se Eric Harland při svých sólech dostal z filigránského polyrytmického zdobení do ráže, nedělalo Lloydovi problémy s nadhledem navázat.

Pro drive Lloydova kvinteta ovšem dělal hodně nejen bubeník Eric Harland s kontrabasistou Harishem Raghavanem, ale také kytarista Marvin Sewell. Místo obligátní „kulatě“ znějící lubovky používal průraznější masivní kytary, často zefektované, a často táhl muziku bluesovými riffy. Funkčně využíval bottleneck. Ono nevázané „stylové přelívání“ o to víc bavilo samotného Lloyda, který si za svými bluesovými začátky dodnes stojí. Když se Sewellův blok přelil do Hymn For Princess, šlo o hodně uchvacující nápor. Nádhera. Může být pokora sebejistá? V Lloydově podání si to neprotiřečí. Ovace nebraly konce.

 

Stačí kus dřeva…

…aby vás pod správnýma rukama a ve správném rytmu dostal do posluchačského transu. Ale nepředbíhejme, večer 6. listopadu v Dox+ teprve začíná. Struny podzimu i letos navázaly na pozvánky zakladatelům zásadního skladatelského sdružení Bang On A Can. Do třetice už chyběl jen Michael Gordon. Se svojí typickou neformálností uvedl oba koncertní bloky, první věnovaný smyčcovým kvartetům, druhý skladbě pro šest perkusistů: „Objednávka od Kronosu, psaní skladeb pro smyčce, to byla přímo hrůzostrašná zkušenost… ale pro perkuse? Čirá radost, nemusel jsem psát žádné zatracené noty, žádné harmonie pro žádné zavedené nástroje,“ vtipkoval uvolněně.

Máte-li naposlouchané skladby Clouded YellowPotassium v podání Kronos Quartet, slyšíte-li v rozhovoru Davida Harringtona, jak se rozplývá nad tvorbou těchto děl na míru, kdy mu Gordon kvůli správné interpretaci posílal i snímky migrujících mračen žluťásků čilimníkových, aby se muzikanti vžili do jeho inspirace, snadno můžete brát interpretaci těchto kompozic jakýmkoliv jiným ansámblem s rezervou. Ne z nějakého snobství, že by zdejší muzikanti hráli hůř než slavní Američané, skladby přece uchopilo české kvarteto světové úrovně. Ale prostě proto, že nikdo se nemohl věnovat specifickým kompozicím tak detailně a dlouho jako jejich objednatelé, kteří je provedli mnohokrát. Pak ale nastoupilo Zemlinského kvarteto a vše bylo v naprostém pořádku. Jistě, oné až brutální interpretační jistotě a energičnosti, se kterou hraje kvartety Kronos, při zřejmě první veřejné prezentaci věru nestandardních kusů prostě dosáhnout nelze. Ovšem muzikanti nastudovali skladby víc než precizně. Včetně využití amplifikovaných nástrojů, prohnaných přes delay a další zvukové efekty jako „zboosterování“ zvuku violy v Potassium (samozřejmě ve spolupráci se zasvěceným zvukařem, potlesk patřil jistě i jemu), což vypadá jen jako drobnost, ale svou nezvyklostí by mohlo hudebníky snadno rozhodit. Ale hlavně, Zemlinského kvarteto hrálo se zápalem, oddaně, procítěně a žádnými očekáváními a srovnáváními se nedalo brzdit. Hned v úvodních glissandech Clouded Yellow se mohl posluchač nechat v duchu vynést nad zem v motýlím mračnu a už tam setrvat.

Nápad zkomponovat kus Timber pro neladěné perkuse prý vnukli Gordonovi na jednom workshopu. Tehdy mu holandští Slagwerk Den Haag předvedli hru na simantry, využívané východními ortodoxními církvemi při liturgii, „nástroje, pro které přece komponoval i Xenakis“. Spolu-objednatelé skladby, americký ansámbl Mantra Percussion, se ovšem obešli i bez mystikou obestřených simanter (které ostatně také materiálně nejsou ničím jiným než kusem dřeva nebo kovu). Jak si mohl díky „kontaktnímu“ uspořádání sálu prohlédnout každý divák, muzikanti sestavili do šestiúhelníku zaoblené dřevěné hranoly, přičemž na některých ještě zůstaly cenovky s čárkovým kódem z jakési prodejny materiálu pro kutily či stavaře. Nicméně dobře vybrané a „říznuté“ kusy stavebního materiálu, nutno podotknout, ony nazvučené kusy dřeva nabízely množství alikvotních tónů. Popisovat dojem ze samotné kompozice by byla práce spíš pro básníka. Proplétající se složité patterny a jednoduché úderné pasáže, volný tep i rytmické přívaly, vše evokovalo ona nadužívaná a nedostačující slova jako „hypnotický“ a „tribální“. Platilo vše o kontrastu „intelektuálního, detailně propracovaného x animálního“. Proč také ne, i filosof si občas rád zakřepčí. Publikum se sesedlo kolem perkusistů a prostě se nechalo vtáhnout do jiného světa. Efektní dojem podtrhl prostý light design, třeba problikávání zářivek zpod nohou hráčů v expresivních pasážích, ale posluchač se zcela obešel i bez vizuálních dojmů. Další z vrcholů Strun, zážitek magický, nepřenosný a obtížně slovy popsatelný.

Návrat Jiřího Bárty na festival po 23. letech v interpretaci Bachových suit pro sólové violoncello (8. listopadu, Divadlo X10) je žel druhým letošním koncertem Strun, který jsem nestihl. Nezbývá než se opět odkázat na nadšené reakce kolegů.

 

Večírek na rozloučenou

O úvod finálního koncertu Strun podzimu 13. listopadu v Lucerně se postaral vynalézavý bubeník Chris Dave se svými The Drumhedz. Daveova jazz-funk-soulová čtveřice příkladně komunikovala, navíc prokládala představení hudebním humorem. Třeba naprosté „přeformátování“ bigbítové odrhovačky & halekačky Cum On Feel The Noize od Slade bylo naprosto odzbrojující. Kapela akorát trochu doplatila na nesoustředěnost části bavícího se publika, čekajícího na přímočaré rytmy De La Soul. Pro ně byli Chris Dave & The Drumhedz zřejmě příliš členití. Nicméně v blízkosti pódia měli atmosféru výtečnou a dostatek naslouchajících.

Zařazení dnes již „klasického“ hip hopu De La Soul na závěr festivalu můžeme vnímat třeba jako katarzi. O zábavně drzé entrée se postaral raper Trugoy neboli pan David Jude Jolicoeur hláškou „nesnáším ty lidi na balkónech, to sou ňáký VIPáci, nebo co?“ a přidal výzvu k divokému večírku, kterou diváci pochopitelně vyslyšeli. Včetně těch nespravedlivě nařčených z balkónů.

* * *

Přelom podzimu v zimu nesnáším, mám z té tmy akorát deprese, ostatně jako kde kdo. Ale díky Strunám podzimu se na tohle období zase těším. Festival si každoročně nasazuje příslovečnou laťku vyzývavě vysoko, ale když ji neskopl ani tentokrát, vůbec nepochybuji o lákavosti dramaturgie příštího, 24. ročníku.

Přidat komentář