Studio Paměť: A to je soul

Manželé Vovsovi provozovali v devadesátých letech pražské Studio Paměť jako útočiště pro ty, kteří hrají, malují a píší kvůli věci samé. Je to už přes dvacet let a Studio Paměť působí ve stejném duchu stále, byť na jiné adrese: v Soukenické ulici. Jako místo koncertů, divadel, diskusí, výstav, programů pro sousedy – a jako hudební vydavatelství. O Studiu Paměť a jeho vydavatelství Memory Records Prague hovoří divadelní dramaturg Oskar Hulec a hudební dramaturg Milan Dedera.

Studio Paměť založil jako občanské sdružení po roce 1989 malíř a grafik Jiří Voves a provozoval je se svou ženou. Patřilo k tehdejší vlně spolků, klubů a nadací, které dělaly především to, v co věřily, a byly z podstaty nekomerční… Navazujete na původní studio Paměť nějak? 

OH: Vovsovy jsme osobně neznali, ten prostor nám předal divadelník Andrej Krob, který ho se svým Divadlem na tahu převzal od nich. Nicméně umělci, co tady vystupovali za Vovsových, tu vystupovali i za nás. Taková propojení nás vyloženě baví. Šli jsme do toho s tímto záměrem, že chceme navazovat i na Andreje, i na Vovsovy a udržet genia loci, který tady byl, proto jsme zachovali i název.

Původní Studio Paměť bylo ovšem jinde?

OH: Ano, v Truhlářské ulici. Odtamtud je kolem roku 2000 nájemce vyhodil, Praha 1 jim dala tyto prostory, které celé zrekonstruovali, a hned poté je v roce 2002 spláchla povodeň. Pan Voves to už po smrti manželky neměl sílu provozovat. Pak to převzal Andrej Krob, ale Studio Paměť je tady díky Vovsovým. Dole ještě byla původní cedulka Studia Paměť – společnost pro záchranu kulturních hodnot. Ten název jsme zachovali, protože ta kontinuita je pro nás hrozně důležitá. Lidé, kteří tu hráli třeba před dvaceti lety, si chválí, že tu zůstala jakási energie toho prostoru. 

MD: Jak říká René Levínský, který tady působí se svým divadelním souborem Nejhodnější medvídci, jsme místo mezigeneračního setkávání. My jsme sice mladší generace, ale nesnažíme se tady mít v uvozovkách hipsterský podnik, ale alternativní, „undergroundové“ místo, kam můžou přijít lidi od patnácti do osmdesáti, a budou se tady cítit dobře.

Jak vypadá dramaturgie?

OH: Co se týká divadla, tak se tam snažím navazovat na Andreje Kroba. Spřízněný soubor Nejhodnější medvídci tady má stálou scénu, stejně jako náš soubor, divadlo Ojebad. Baví nás menší formy poloprofesionálů (například Anička Duchaňová a její soubor Anička a letadýlko), které dělají menší inscenace, někdy přímo vzniknou pro ten prostor a pak žijí vlastním životem dál. Co se týká výstav, bavilo mě zvát sem lidi počínaje fotografem Bohdanem Holomíčkem, tedy autory starší generace, po současné autory, jako je Tomáš Roček z Divadla Drak. I tady mi jde o průnik generací.

MD: A v hudbě nám jde nejvíce o soul čili žánr, který tady nikdo jiný nedělá. Připravujeme také vzpomínkové hudební večery, nejen obyčejné tributy. Vznikl tady pořad o Zuzaně Navarové, který pak funguje v daleko větších prostorách pro stovky lidí. Nebo z posledních akcí večer věnovaný Czesławu Niemenovi, kdy přední hudebníci v Praze hrají polskou hudbu ze šedesátých sedmdesátých let. A měli jsme tu i spoustu tributů zaměřených na méně známá jména, třeba na producenta známého jako J Dilla nebo na zpěvačky Erykah Badu či Ettu James. Měli jsme i tribut Bobu Marleymu, ale s Ninou Marinovou, která se svou kapelou dělá spíš swing a jazz, takže to bylo žánrově položené do tohoto stylu. Vždycky jsou to netradiční věci.

Co hlavní problém, který bude mít klub v obecném domě – hluk?

OH: Konec hraní je tady striktně v deset hodin a po desáté hodině již v Paměti žádný návštěvník nesmí být, což se značným úsilím dodržujeme. Není to tu bar, spíše kulturní občerstvení. – Takhle to fungovalo, než si sousední bytové jednotky koupil někdo na pronájem, a přišel s tím, že mu to ovlivňuje investici a že by divadlo v centru Prahy ve vnitrobloku vůbec být nemělo. Vyžádal si na úřadě všechny naše smlouvy a našel jednu chybu v kolaudačním souhlase. Stala se při rekolaudaci prostoru po Andreji Krobovi, kdy jsme předložili projekt na prostor pro pořádání kulturních akcí. Omylem se tam dostala prohozená maximální hladina decibelů uvnitř a venku. Všichni vědí, že jde jen o formální chybu.

Co na to městská část?

OH: Nakonec jsme se po značných diskusích shodli na tom, že i oni vidí hodnotu v kontinuitě – ten prostor je tady přes dvacet let. Před covidem jsme dělali více než sto kulturních podniků ročně, pro lidi ze sousedství, od divadel přes dílny po koncerty…

A jak to dopadá teď?

MD: Jednoho dne jsme dostali docela nečekaně výpověď, pak nám nabídli prostor v Hybernské, ale bez podmínek, za jakých bychom tam mohli fungovat, takže nemůžeme plánovat žádnou dramaturgii. Zálohy na energie se zdražují třeba čtyřnásobně, a během letní pauzy, kdy jsme nic nevydělali, jsme dál platili nájem. 

OH: Byl se tady podívat na akci radní pro kulturu, líbilo se mu to, ale stále nebylo poznat, jestli se za nás někdo staví. Nakonec se nám podařilo kontaktovat radního Michala Cabana, který danou situaci konečně chápal jako my, tedy že kultura nesmí ustupovat krátkodobým pronájmům, a podařilo se mu to i vysvětlit celé radě. Ta nakonec na začátku září zrušila naši výpověď, a vypadá to, že budeme fungovat dál na stejné adrese.

Z nahrávání alba s Jaromírem Lifflerem

 

Manželé Vovsovi provozovali v devadesátých letech pra . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář