Susana Baca: Naboso mohu zpívat svobodně

V životní formě, s početnou kapelou a s čerstvou prestižní cenou magazínu Songlines, přijíždí na festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou legendární zpěvačka a trojnásobná držitelka Latin Grammy, která na světovou hudební scénu jako první uvedla skoro neznámou afro-peruánskou hudbu.

„V mém věku už nemám potřebu lidi pouze pobavit nebo okouzlit,“ uvedla osmasedmdesátiletá Susana Baca před vydáním loňského alba příznačně nazvaného Naléhavá pravda (Palabras Urgentes). Vyšlo u labelu Real World a produkoval ho zpěvaččin velký fanoušek Michael League, kytarista americké fusion kapely Snarky Puppy.

Promiňte, že začínám tak temně, ale váš rozhovor pro magazín Songlines má titulek Tato těžká doba, ve které nyní žijeme, vyžaduje bojovné ženy ochotné pro svobodu riskovat vše. Ještě před pár týdny bychom si pod tím riskem mohli představit hodně situací, ale my teď v Evropě hlavně ženu se samopalem v ruce chránící svou rodinu a vlast. Krutá a nelidská válka na Ukrajině totiž nedala některým tamním ženám jinou možnost než jít zabíjet nepřítele, aby on nezabil jejich děti. Možná z nich nebudou další legendární bojovnice jako peruánská Micaela Bastidas, ale určitě se o nich jednou budou zpívat písně. Co na válku na Ukrajině říkají ženy v Peru?

Jsem hluboce přesvědčená, a obzvlášť v souvislostech, které zmiňujete, že my ženy a matky tím, že jsme dárkyně života, jsme vždy proti válce a zabíjení. I my, peruánské ženy, ačkoliv dění na Ukrajině nevěnujeme moc pozornosti. Zdálky tomu totiž nerozumíme tolik jako Evropané. Máme za sebou ale mnoho let vlastních válek, viděly jsme umírat mnoho našich synů pozabíjených lidmi našeho vlastního národa, takže naše Micaely Bastidas ve vztahu k Evropě jsou nejspíše ženy, které se, spíše než aby vzaly do ruky zbraň, vydají cestou protestů za svobodu a život v míru.

 

Po vydání alba Palabras Urgentes jste uvedla, že ve svém věku už nemáte zapotřebí se někomu zalíbit. Pokud se ale ohlédneme nazpět, vy jste se přece nikdy nechtěla zalíbit a raději jste bez obalu říkala pravdu o životě obyčejných Afro-peruánců ve vaší zemi. A vaši otevřenost jsme na vás vždy obdivovali. Nebála jste se nikdy, že by to mohlo ublížit vaší hudební kariéře?

V Peru spočívalo nebezpečí v tom, že když člověk říkal, co si myslí, ostatní mlčeli. Nikdy jsem neusilovala o úspěch toho druhu, aby se mé jméno objevovalo v novinových titulcích. To, čeho jsem po boku obyčejných lidí každodenní trpělivou prací dosáhla, se do médií zprvu ani nedostalo. Širší publikum jsem si ale nakonec získala a stejně tak pozornost novinářů. Vzpomínám si, jak mě cenzurou argentinské junty znechucená zpěvačka Mercedes Sosa kdysi řekla: „Nesnaž se zalichotit novinářům, zpívej tak, aby se tvá duše naplnila a lidé tě přijali do svých srdcí.“ A tím, co jsem se od tak úžasné ženy naučila, se řídím dodnes.

Vaším celoživotním tématem je rasismus a vztah společnosti k afro-peruánské černošské komunitě. Peru se ale stalo první latinskoamerickou zemí, která se obyvatelům afrického původu veřejně omluvila za historická příkoří spojená s otrokářskou érou. Od roku 2006 země 4. června slaví Národní den afro-peruánské kultury. Takže se snad něco změnilo k lepšímu, nebo ne?

Jestliže existuje datum, které vedle toho, že nám něco připomíná, také něco vyjadřuje, jde určitě o velkou změnu. V Peru se dosáhlo toho, že se do prvního desetiletí 21. století absolutně přehlížené části obyvatelstva dostalo nesmělé pozornosti a identity. Věřím, že k tomu přispěla i moje práce, přesto cítím, že před sebou máme ještě dlouhou cestu. Nejde pouze o jeden den, pro Afro-peruánce musí 4. června existovat celý rok. K tomu je ale na druhou stranu potřeba, aby vystoupili ze stínu. Společnost je také musí začít vnímat s daleko větším respektem a politici bez pokrytectví. Když Afro-peruánce nadutý prezident republiky veřejně požádal o odpuštění za historické křivdy a otrokářskou éru, pak jedině proto, aby mohl mít svou fotku na první stránce novin.

 

Jak je možné, že už dávno po tom, co svět obdivoval afro-peruánskou hudbu, byla v Peru pořád ještě ignorovaná a odsouvaná do pozadí? A máte radost z toho, že i díky vám a vašim úspěchům jsou dnes mladí Afroperuánci hrdí na svůj africký původ?

Samozřejmě mě jejich vřelá podpora těší, i to, jak mně ji na ulici dávají na vědomí. Věřím tomu, že se afro-peruánská kultura stává víc a víc úspěšnou, ale nemyslím si, že by to Afro-peruánce zatím vedlo k lepšímu pohledu na sebe sama. Jestliže přijetí marginalizované kultury spočívá hlavně v její úspěšnosti, za největší výzvu musíme považovat, aby se i bez ní stala živoucí součástí každodenní reality.

 

S manželem Ricardem Pereirou jste založili a vedete hudební a vzdělávací institut Centro Experimental de Música Negrocontinuo. Jak hodně vás stát podporuje?

Vládní podpory jsme se nikdy nedočkali. A znám důvody. Byla jsem ministryní a v parlamentu bojovala za větší rozpočet pro kulturu, protože Peru takovými financemi disponuje, ale marně. Myslím si, že se to děje po celém světě. Před kulturními projekty, které polidšťují, dostávají přednost ty, které odlidšťují. Pravicoví politici se bojí investovat do kultury, protože kultura humanizuje a nutí člověka přemýšlet.

 

V České republice, když umělec vstoupí do politiky a stane se třeba ministrem kultury, většinou ničeho nedosáhne, protože kultura je u nás páté kolo u vozu, nebo ho semele politická mašinérie, takže raději odejde. Jak to bylo vlastně u vás? Také jste zjistila, že proti politikům nemáte s prosazením afro-peruánské kultury šanci?

V Peru je to úplně stejné. Politici se hlavně starají, aby k nám zamířilo co nejvíc turistů, a o investice do živé kultury už se nezajímají. Když vám chybí peníze, ani jako ministr nic nezmůžete. V mém případě existoval navíc podstatný rozdíl, já bojovala také za větší zastoupení andské komunity upadající do zapomnění, včetně obyvatel Amazonie žijících v pralesích bez internetu a rádiového spojení. Na ministerstvu jsem se pokoušela vybudovat společný dům pro všechny národy mluvící nejrůznějšími jazyky. S tím souviselo nastavení antirasistických mechanismů, odmítnutí segregace, ochrana nehmotného dědictví a památek z předhispánských časů, vždyť v Peru máme skoro deset tisíc starobylých chrámů. S prezidentem jsme ale nenašli společnou řeč, takže jsem po několika měsících odešla.

V životní formě, s početnou kapelou a s . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář