Svatopluk Karásek: Tři akordy, víra a naděje

„Boha milujícím, všechny věci pomáhají k dobrému.“ (*)
Sv. Pavel

V UNI bývá zvykem referovat spíše o muzikantech, kteří svým uměním, svou hudbou něčeho dosáhli, boří hranice mezi žánry, zůstávají po nich fenomenální nahrávky a kritici žasnou nad jejich autorským rukopisem. Svatopluk Karásek byl spíše opakem toho všeho; hudbu a svoje texty považoval za pouhého prostředníka mezi posluchačem a něčím vyšším, obsah pro něj byl neskonale důležitější než forma. K vyslovení sebe sama ho nutilo něco úplně jiného než touha po obdivu publika. Jaroslav Seifert jej definoval jako „nábožensky zaujatého autora, vnitřně hluboce přesvědčeného o svém kněžském poslání“.
Prostě jsou umělci, pečlivě se připravující na každé vystoupení, a pak ti, kteří svou tvorbu žijí. Pro mýtické společenství českého undergroundu, kam Karásek bytostně patřil, bylo typické, že jejich umění bylo nekašírované, syrové, neučesané. Jinak to ani neuměli.

Pro tvrdohlavého Karáska bylo jen otázkou času, kdy se stane jeho součástí. Jako evangelický farář nastoupil v lednu 1968 na faru nedaleko Davle, ale už v roce 1971 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Jeho kázání se stávala populární nejen mezi věřícími, ale i mezi mládeží či lidmi, kteří v marasmu počínající normalizace hledali nějaké záchranné body. A v Karáskových obyčejných, ale důležitých a srozumitelných slovech je nacházeli.

Na studiích na pražské Komenského bohoslovecké fakultě se nejvíce přátelil s Vráťou Brabencem, který se později stal saxofonistou legendárních výtržníků The Plastic People Of The Universe. Ten ho pozval v červnu 1973 na parník, kde probíhala soukromá oslava svatby dalšího z undergroundových písničkářů Charlieho Soukupa a kde Plastici také hudli. Pro Karáska se toto setkání stalo osudným, po sbratření s Ivanem Jirousem logicky následoval byt rodiny Němcových v Ječné ulici, kde jako protestant obohatil katolické prostředí nejen svou vírou, ale také hraním svých písní, které už od konce šedesátých let skládal. Do té doby je hrával převážně soukromě nebo v církevním prostředí, jednalo se o směs amerických spirituálů a blues lidově přetextovaných do češtiny. Sváťa se duchovní, biblický přesah snažil vložit i do písní, jež ho původně neměly. Vykládá nejen desetaro a principy duchovní společnosti, ale dovolává se víry, pravdy, lásky, doufá ve „spravedlnost na věčnostech“ a dává tak písním, zrozeným v otroctví bavlníkových plantáží, důvěryhodný a ryze český ekvivalent.
Jednoduché slogany za doprovodu několika akordů se ukázaly být univerzální řečí, byla to jedna z forem, jakou se pokoušel předat sílu víry a pravdivého slova širší veřejnosti. Vlastně tak i nadále vykonával duchovenskou službu právě skrze hudbu a písňové texty, jimiž dokázal spojit nepropojitelné světy: duchovní i ateistický, křesťanské intelektuály i androšské lopaty, osamocený disent a hospodské štamgasty. Nenápadně, ale o to přesvědčivěji, a tudíž nebezpečněji, šířil myšlenky evengelia. Hospody a byty se mu tak staly novým svatostánkem, kde žádný souhlas církevní „vrchnosti“ nepotřeboval.

V roce 1972 jako kastelán nastoupil do osiřelých prostor hradu Houska, toho času archivu Státní knihovny v Klementinu, uzavřeného pro návštěvníky, nikdo tam nesměl. Ty se v prosinci 1974 proměnily v improvizované nahrávací studio, kde byly zaznamenány první opusy nonkonformních Plastiků a DG 307. Však o tom dodnes svědčí „síň slávy“ na Housce, kde jsou inkriminované desky a fotografie vystaveny. Karásek se tak stal jedním ze základních kamenů tohoto společenství a skládal další a další písně. Dostal prostor na festivalech druhé kultury v Postupicích (1974) a Bojanovicích (1975), na kterých ho publikum „neumlátilo půllitrama“, jak se obával, ale naopak ho přijalo s otevřenou náručí. Bojanovický festival, jinak svatba Ivana Jirouse s Julianou Stritzkovou, ovšem posloužil jako záminka pro zmanipulovaný proces s českým undergroundem na jaře 1976. Z více než dvaceti zadržených ve vězení skončili jen čtyři, kritériem pro odsouzení bylo (byť třeba nedokončené) vysokoškolské vzdělání, lido-demo stát nechtěl do kriminálu posílat dělníky. Karáskův pevný postoj a soucítění s bližním dokládá jeho prohlášení „Pokud bude odsouzen Ivan Jirous, chci být odsouzen také.“ A tak se také stalo, dostal osm měsíců (dalšími odsouzenými byli Vratislav Brabenec, Ivan Jirous a Pavel Zajíček)
Po návratu z vězení si Karásek k niternému posláni duchovního, byť toho času myče oken, přibral ještě „disidenství“: jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, propojil se s Havlem a dalšími lidmi z opozice, ale jeho největší síla i nadále tkvěla v popěvcích a promluvách, na hony vzdálených nicneříkajícím a opatrným kázáním oficiálních představitelů církve.
Ale to už se nad Karáskem začala stahovat mračna. V rámci akce Asanace mu totalitní moc natolik ztrpčovala život, což těžce nesla zejména manželka Stanislava a jejich tři děti, že nakonec odjel do rakouského exilu. Později přijal funkci duchovního ve švýcarském Bonstettenu u Curychu, kde zapadl do místní komunity a naplno se mohl věnovat svému církevnímu poslání.

„Boha milujícím, všechny v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář