Švehlík 1978–1981

Švehlík měl docela rychlý nástup: jen tři měsíce po premiéře (v únoru 1978 na Baráčnické rychtě) se zúčastnil Celopražské přehlídky amatérských jazzových a rockových skupin a díky hlasování publika si 19. května mohl zahrát v Lucerně. richterPočátky skupiny jsou popsány v UNI 5/2015. Teď jen shrňme, že první sestavu tvořili kytaristé a zpěváci Pavel Richter a Lesík Hajdovský a baskytarista Luboš Fidler. Za bicími seděl Petr Křečan, ovšem jen dočasně; plánoval totiž vlastní soubor Kilhets. Po koncertu v Lucerně Křečan u Švehlíka skončil a skupinu čekala dlouhá anabáze při hledání stálého bubeníka. A nebyl to zdaleka jediný problém, kterému Švehlík musel čelit.

„Do skupiny nastoupil Josef Bartoš alias Pepa Bártů, který přijel z Moravy do Prahy udělat kariéru bubeníka,“ vzpomíná Pavel Richter. „Našli jsme ho v květnu 1978 na inzerát. Byl to takový snaživý, cílevědomý jazzrocker, technicky velmi schopný. Když poprvé přišel do zkušebny, ještě jsme hráli s Křečanem. Poslechl si to jeho upocený bubnování a řekl: ‚Tak já vám taky něco zahraju.‘ A začal tam do toho mydlit jako nějakej Walden nebo Cobham, spíš takovej českej Narada Michael Walden to byl. My hned hurá, s tím to bude dobrý, jenom mu vysvětlíme, aby nedělal tolik přechodů, a jinak všecko v pořádku. Křečan prohlásil, že hraní na Pražských jazzových dnech bude to poslední, co je s námi ochoten absolvovat, a my si mysleli: ‚Klidně si jdi, blbečku, my tady teď máme Pepu Bártů, ten je lepší.‘ Ale první věc, kterou nám Pepa zařídil, byl vyhazov ze zkušebny, protože tam sám chodil tajně cvičit, až ho načapal nějakej ředitel, který o tom, že tam zkoušíme, vůbec nevěděl. A tak nás prostě vyhodili. Pak jsme zkoušeli u Hajdovských v bytě, s bicíma – to měl pak Lesík se svýma ženskýma doma hodně veselý. V červnu 1978 jsme odehráli koncert v kavárně Eden, napůl s F.O.K. Zařadili jsme jenom dvě skladby ze staršího repertoáru, zbytek byly improvizace. Byl to velmi drsný a nařvaný koncert, takový český Earthbound. Existuje nahrávka – a z té hodiny, kterou jsme odehráli, by se dalo vybrat tak 40 dobrých minut. Ty jamy nám fakt vyšly, má to dobrou atmosféru.“ Pak se Švehlík přihlásil k přehrávkám v kategorii lidových hudebníků – a neudělal je. V odůvodnění stálo, že se věnuje příliš experimentální tvorbě. To byl jeden z mnoha dobových paradoxů: podobný soubor samozřejmě neměl šanci působit profesionálně, ale mezi amatérskými kapelami, které hrávaly za pár korun na tancovačkách, byl odvážný přístup Švehlíku přinejmenším podezřelý. Navíc nový bubeník na přehrávky vůbec nedorazil a bylo jasné, že budou muset najít jiného.
„S Bartošem jsme si brzo přestali rozumět,“ říká Richter. „Nám se už nelíbilo jeho silové bubnování, on zase kritizoval naše hraní na kytary. Vlastně ani nechápal, co po něm chceme. Takže sám odešel a zároveň jsme ho vyhodili. Pak jsme se sešli až v srpnu, každý už měl připravených pár nových písniček. svehlikDosud jsme hráli programově ‚jinak‘, ale teď jsme začali dělat skladby podle všech pravidel: sloka, refrén, sólo, sloka. V září 1978 jsme hráli U Zábranských s mladým bubeníkem, který k nám přišel těsně před koncertem. Nevěděl pořádně, o co jde, a podle toho to vypadalo. Potom začal hrát v kapele Index Y. Lidi moc nadšení nebyli, Lesík hned vykládal, že F.O.K. jsou populárnější, a tak se oportunisticky začal věnovat hlavně své rodinné kapele. Luboš Fidler navíc řekl, že se příští rok odstěhuje z Prahy. To jsem si říkal – co budeme dělat? Nemáme bubeníka, nemáme zkušebnu, Jazzová sekce na nás kašle, u lidí jsme s naším posledním vystoupením propadli. A tu se ozval Chadima, že Extempore shání kytaristu. Extempore proti nám byla úspěšná skupina, měli všechno zařízený. Zatímco my jsme na koncerty jezdili tramvají, oni měli řidiče s autobusem, vlastního zvukaře Pištoru, vlastní aparaturu, manažera Turnovského, který jim dělal diplomata u Jazzové sekce. A hlavně měli přehrávky – dostávali peníze, zatímco my jsme hráli zadarmo. Prostě proč se snažit o něco, co nemá cenu, když Luboš stejně půjde pryč. Abych si však v Extempore nepřipadal úplně ztracenej, tak jsem Mikolášovi řekl, že chci, aby tam šel i Lesík. Toho už se Chadima trochu zalekl, tušil zradu. Říkal: ‚Nevím, přijďte na zkoušku a uvidí se.‘ O dva dny později mi ale přišlo, že se vlastně prodávám. Lesík měl podobný pocit, takže jsme na tu zkoušku vůbec nešli. Pak jsme se potkali s Fidlerem, který to vtipně a výstižně zhodnotil: že nechápe, co jsme sledovali tou emigrací do NDR. Chadimovi jsem nechal vzkaz, že už o tom nechceme slyšet. Čili další přilití do ohýnku Švehlík versus Extempore.“
Možná je dobré na tomto místě připomenout, že Richter s Chadimou spolu předtím naposled hráli v květnu 1976 jako členové Elektrobusu. Znovu se pak sešli roku 1982 v Mikolášově skupině Fimfárum, což už v podstatě byl MCH Band. Ostatně celá ta pražská alternativní rocková scéna byla malá, takže se muzikanti nutně pořád potkávali. Richter s Hajdovským sice do Extempore nešli, zato Jaroslav „Jerry“ Tomášek, bývalý basista Extempore, se stal členem Švehlíku. Bylo to podivuhodné řešení, Švehlík tím pádem měl v sestavě dva baskytaristy. Zároveň ale získal možnost zkoušet v Platýzu na Národní třídě a v té zkušebně také vzniklo několik zajímavých nahrávek. „Shodli jsme se, že Chadima je blbec a Extempore jsou idioti,“ zhodnotil to Richter se svou pověstnou ironií. „A hlavně si Jerry naklonil Lesíka tím, že se mu jako jednomu z mála líbil Lesíkův osudový projekt Karlínský viadukt. Jerry tehdy hrál s mladým bubeníkem Ivanem Pavlů. Mně se teda Jerry jako baskytarista nelíbil, navíc to byl notorický alkoholik, a Ivan Pavlů zpočátku taky hrál dost zoufale. Od listopadu 1978 do května 1979 jsme pořád jen zkoušeli, pak jsme vystoupili U Zábranských. Luboš chodil pozdě a málo na zkoušky, chystal se odjet z Prahy, v kapele vládla divná nálada. V té době to vypadalo, že ani nebudeme moct účinkovat s F.O.K. na osmých Pražských jazzových dnech. F.O.K. totiž nedávno výrazně změnilo sestavu: vedle rodinné trojice Hajdovských jsme tam hráli já, Fidler a Pavlů, takže to vlastně byl Švehlík s holkama. Nakonec nám to na poslední chvíli dovolili. Jako Švehlík jsme v květnu vystoupili na Folimance, vezli jsme bubny a aparaturu tramvají, zvítězili jsme u odborné poroty. Večer jsme pak hráli s F.O.K. v Lucerně a viděli jsme tam Art Bears, což mě a Fidlera velice nadchlo.“
Pak se Luboš Fidler opravdu odstěhoval. „S těma dvěma baskytarama se ze Švehlíka stal takový slon, v tom už nemělo cenu pokračovat,“ zavzpomínal po letech. „Odešli jsme na venkov, koupili jsme hospodu v Malechově v západních Čechách a naprosto bezúspěšně jsme se tam pokoušeli žít nezávisle na okolním světě.“ Lesík Hajdovský v srpnu změnil zaměstnání: začal dělat vychovatele a neměl už odpoledne čas chodit na zkoušky. Navíc se musel přestěhovat z bytu v Karlíně, kde mohl se svými kapelami často zkoušet, do paneláku na Jižní Město. V listopadu 1979 se konaly deváté Pražské jazzové dny, Švehlík hrál ve sportovní hale na Folimance. „Zvuk jsme měli hrozný, poslední dvě písničky z nahrávky docela jdou, ale jinak je to na nic,“ rekapituluje Richter. „Byla tam podivná atmosféra, Folimanka byla celá obklíčená policajtama. Krátce nato jsme měli koncert U Zábranských, kde s námi hrála kolínská skupina Extrakt. Byly tam problémy s aparaturou, zesilovač spravovali na poslední chvíli, nakonec nám vypnuli proud. Pak jsem se dozvěděl, že U Zábranských se už hrát nebude a že to všechno je kvůli nám. Rozhodli jsme se, že přestaneme vystupovat, že už budeme jen nahrávat. To svehlik_2bylo v prosinci 1979; nahrával Lazy a byl to příšerný porod. První skladbu jsme museli hrát snad pětadvacetkrát za sebou, bylo to strašný. Hledali jsme, jak tu skupinu nějak zachránit. Tak jsme vyhodili Jerryho, protože furt nasával, to už dál nešlo. Hned nato si Lesík zlomil ruku a nemohl tedy hrát. Když mu sádru v únoru 1980 sundali, přišel na jednu zkoušku a pak oznámil, že odchází od skupiny. Zůstal jsem s Ivanem Pavlů a basistou Evženem Hoffmanem, takovým tancovačkovým hudebníkem. Začalo velké hledání nových lidí. Tehdy se vystřídala spousta uchazečů, hlásil se leckdo, třeba Pepa Vondrášek, později zpěvák skupiny Letadlo, ale bylo to nejmarnější období, jaké jsem ve svém hudebním životě zažil. Já jsem byl navíc takový blbec, že jsem s každým Lojzou strávil spoustu času, jen abych se ujistil, že to s ním opravdu nemá vůbec cenu. To trvalo od března do září 1980. V září se konal koncert v Radlicích, kde jsem v rámci politiky smíru s Chadimou dohodil Extempore jako druhou skupinu.“
Mikoláš Chadima si to pamatuje takto: „Po letech, kdy si ve Švehlíku pěstovali jisté nepřátelství vůči Extempore, jsem to nečekal. Ale měl jsem z toho radost a říkal jsem si, že asi po odchodu Fidlera – tedy uznávaného ideologa skupiny, Lesíka a Jerryho dostal Richter rozum. Taky si myslím, že Richter, přes různý šprajcy a uměle vyvolávané nepřátelství, v podstatě cítil to, co já. Že naše kapely přeci jen spojuje něco základního a to, že určité věci vidíme jinak, není podstatné. Koncert skupin Švehlík a Extempore v Radotíně 25. září 1980 byl snad místy i plakátován. Když jsme tam dorazili, byla celá budova obležena lidmi, mezi nimiž mimochodem kolovala fáma, že jedeme na koncert rovnou z výslechu, a uvnitř běhali zmatení a vystrašení svazáci. Přehled o naší domácí scéně neměli žádný. Takový zájem o koncert nečekali.“
Mezi lidmi, kteří se do Radotína přijeli podívat, byl nečekaně i bubeník Chris Cutler, který byl zrovna na návštěvě v Československu. Chadima měl radost, protože Extempore bylo s pořadem Velkoměsto ve vrcholné formě. Ale o Švehlíku se to rozhodně říct nedalo. Od března do září soubor nacvičoval stále jen jednu dlouhou, dvacetiminutovou skladbu. V sestavě s baskytaristou Evženem Hoffmanem a saxofonistou Stanislavem Novotným (v devadesátých letech se stal policejním ředitelem) ještě nazkoušeli Red od King Crimson. „Před Cutlerem v publiku – dojem z Art Bears pořád přetrvával, takže jsem ho považoval za génia – jsme tam zahráli takovou hrůzu, kde se saxofonista překonával ve falešnosti. Šílený zážitek, málem jsem plakal,“ vzpomíná Richter.
Chadima to neviděl tak dramaticky: „Pavel říkal už předem, že si od koncertu mnoho neslibuje. Mělo to být jen takový zahrání, aby se po dlouhém zkoušení a vyhazování různých hudebníků něco dělo. Nepočítal ani s nějakým zvláštním úspěchem. No, zkrátka se spolehl, že mu to u českého obecenstva projde. To, že se objevil Cutler, kterej byl tehdy pro českého rockera velkým pojmem, všechno změnilo. Podle mě byl jeho koncert docela slušnej, ale Pavlovi po něm bylo do breku – protože ‚jejich koncert byl obrovskej průser a on si uřízl před Cutlerem nebetyčnou ostudu!‘ Hned večer dva nováčky, s kterými se půl roku trápil, vyhodil a zůstal s Ivanem Pavlů zase sám. Oba byli tam, kde na začátku roku. Cítil jsem s ním. Tohle jsem znal sakra dobře.“ Richter se rozhodl pro radikální obrat. „Sám jsem už poslouchal a taky hrál jinou hudbu. Koupil jsem si echo, které mi pomohlo jinou hudbu hrát. S Markem jsme pracovali na projektu Melkor, což měl být zhudebněný Tolkien, ale nakonec z toho sešlo. Říkali jsme si, co dál, protože byly domluveny dva koncerty, a ty jsme rozhodně nechtěli odříct. Z Melkora jsem měl natočené synťáky, z těch jsem si udělal pásky, ke kterým jsme tak živě hráli. To bylo na Rychtě v říjnu 1980 – já, Pavlů, Drvota a Fidler. Zvali jsme taky Marka, ale ten neměl čas, protože se motal kolem kapely Jazz Yatra, která tady byla na Mezinárodním jazzovém festivalu. Vznikl z toho hodinový blok a nahrávka, která dostala ‚poangličtělý‘ název Svehlik 1980. Obecenstvo bylo dost vyděšený – přišlo na obvyklý heavy art rock, který jsme dosud vždy hráli – a najednou slyšeli věci, na které vůbec nebyli zvyklí. Polovička lidí byla nasraných, polovička to vzala. Pro další koncert, U Zábranských, jsem během jednoho odpoledne vyrobil pásek, který se pouštěl pozpátku. Opět přijel Fidler z Malechova, hrál na elektrofonickou kytaru podle instrukcí, které ode mě dostal až těsně před koncertem. Opět se to velice povedlo, byli jsme nadšení, publikum již méně. Takže jsme se vrátili k původnímu pojetí, kdy ta naše hudba musela být ‚jiná‘. Ale dřív jsme se trochu až křečovitě snažili být nestravitelní; teď už to od nás bylo takové přirozené, jak to má být: člověk si hraje, většině lidem se to sice nelíbí, ale to se nedá nic dělat. Ono to vlastně bývá někdy pro tu hudbu i pochvala, když se líbí jen menšině. Nakonec ten rok 1980, který byl plný tápání, vlastně dopadl dobře. Tehdy jsem si říkal: Konec s bigbítem!“
Pak se ale objevil baskytarista Pavel Švec, který viděl vystoupení na Baráčnické rychtě, líbilo se mu a rád by se Švehlíkem hrál. Richter ho vzal a nelitoval.
„Napřed na mě působil nesympaticky, byl takový moc cílevědomý a snaživý, ale po prvních brnkanicích se ukázalo, že by šlo nějak ho zasvětit a že to bude v pořádku. Švec byl sice starší než my, bylo mu už třicet, taky v mnohém tvrdošíjný, přitom ale byl schopný měnit své názory. Takže jsme začali zkoušet, ale udělali jsme opět chybu, že jsme dlouho čekali na čtvrtého člena. Prvním uchazečem byl kytarista Karel Ešpandr. Byli jsme tehdy hodně ovlivnění kapelama jako Hawkwind nebo Gong, říkal jsem si, že nad rytmikou budu vyrábět plochy a Ešpandr bude mučit kytaru v rockových sólech. Ale Ešpandr se nechytal, takže jsme ho po dvou měsících vyhodili a začali zkoušet s dvojicí Jaroslav Zajpt a Petr Dikan, oba byli ze skupiny Omnibus.
Měli aparaturu, Dikan dokonce vlastnil varhany Farfisa. Zajpt sice nebyl neschopný muzikant, ale nedokázal překročit tu hranici, která ho dělila od světa hudby v pravém slova smyslu. Kupodivu jsem se v květnu rozhodl vyhodit právě Zajpta – s tím, že Dikan bude jen vytvářet zvukové plochy. Moc toho sice neuměl, ale svůj účel to plnilo. V květnu 1981 jsme získali zřizovatele: ozval se Láďa Zajíček, ze Sekce mladé hudby. Začali jsme jezdit poměrně často po koncertech, sice pořád zadarmo, zato s komfortem autobusu a vlastního zvukaře. Takže se to celkově opět velmi slušně rozjelo. Začala etapa, za kterou jsem si zase mohl stát.“

Přidat komentář

1 komentář u „Švehlík 1978–1981

  1. Z působení v týhle partě si pamatuju jen jednu divnou zkoušku, kde sme byli zhulený, Parich pořád požadoval nějaký unisono sola .. chtel si to všechno řídit sám a nikoho k tomu nepustit… Schopnej muzikant bez schopnosti komunikace… A tak jsme d Dikanem vypadli, nic pro nás, No ale je to fakt dost let, nebyla to špatná doba..už jsem o něm nikdy neslyšel, nicméně za kousky „kolo se točí, má modrý voči, kdo do něj skočí …. musim uznat, že to mám v hlavě dodnes.. slááááva mu.