ŠVEHLÍK & AMALGAM: Lucerna 19. května 1978, ŠVEHLÍK: Za pochodu

Nakladatelství Galén už udělalo neuvěřitelnou spoustu záslužné práce zpřístupňováním archivních nahrávek za totality zakazovaných cca folkových interpretů. Je moc dobře, že v poslední době rozšířilo záběr také na alternativní rock dob „ne-normalizace“. Vybírá přitom velmi fundovaně nejen hudbu zásadní a kvalitní, ale také „chybějící v nabídce“ – a to jak pamětníkům, neb komu ještě hrají kopie na odřených magnetofonových kazetách, tak mladším zájemcům o to podstatné ze zdejší kryptické rockové historie. Pravda, některé nahrávky už novodobě vyšly, třeba ukázka z koncertu Amalgamu na Pražských jazzových dnech v květnu 1978 na kompilaci Richtig Music (2003), ale ucelené publikování více než potěší. Oba tituly navíc logicky doplňují práci labelu Black Point na CD Švehlík & Marno Union – Studio 1982/Studio Marno (2002). A vůbec nevadí, že se částečně repertoárově (ale nikoliv konkrétními snímky) překrývají s dalším archivním albem, záznamem premiérového koncertu Švehlíku z Baráčnické rychty z roku 1978, publikovaným pod názvem Sny (2009) labelem Nextera. Nová „kompilace“ Švehlíku Za pochodu shrnuje snímky z koncertů v kavárně Eden (1978), z devátých Pražských jazzových dnů (listopad 1979) a ze zkušeben, taktéž z roku 1979.

Kultovní statut bývá zpětně připisován kdekomu, ovšem kapela Švehlík s Pavlem Richterem, Lesíkem Hajdovským a Lubošem Fidlerem, navazující na formaci Stehlík, ho opravdu měla. Dobře pamatuji úctu mezi máničkami ještě ve druhé polovině 80. let, když se vyslovil název kapely. Málokomu se podařilo tak zajímavě prolnout prvky hráčsky vyzrálého progresivního rocku (míněna je jeho nenabubřelá, experimentující podoba formovaná takovými King Crimson), inspirace avantgardním rockem à la Art Bears či kouzlo „neúprosně“ repetitivních, tísnivých, nervních, serialismem ovlivněných figur, s domácí undergroundovou estetikou. Pásmo Sny psychopatického děcka mohlo zhudebňovat noční můry socialismu, ovšem vystihne i tíseň zcela současnou. Pořád překvapuje, jak málo zub času skladby Švehlíku ohlodal.

Z tohoto hlediska ještě nadčasověji působí snímek Amalgamu ze druhé poloviny disku Lucerna 19. května 1978. Skupina bubeníka a perkusisty Vlastimila Marka, personálně těsně provázaná se Švehlíkem, byla na Pražských jazzových dnech na naše poměry dost napřed. Podobným způsobem ve světě ne o mnoho dříve zkoušeli prolínání indických rytmů, „etnických“ zvukových meditací a jazzových i jazzrockových postupů jak hráči fusion jako John McLaughlin, tak průkopníci „světových fúzí“ jako Oregon. A první nahrávky Stephana Micuse byly s Amalgamem téměř současné. K oné nadčasovosti přitom nevídaně přispěl indický hráč na tabla Mohan Lal, v „civilu“ inženýr, šťastnou shodou okolností tehdy stážující v plzeňské Škodovce.

Vzhledem k podmínkám vzniku nahrávek mile překvapí také relativně kvalitní zvuk obou CD, doslova zázračně vycizelovaný masteringem Lukáše Machaty. Nesamozřejmou samozřejmostí je v případě Jaroslava Riedela, který tituly edičně připravil k vydání, také pečlivě setříděná dokumentace a zasvěcené statě v bookletech.

Jediné, co přijde při probírání se obsahem alb líto, je dobře známý historický fakt. Dobře známý, přesto je asi nutné ho pořád opakovat. Jak dobrá muzika u nás mohla vznikat, jak se světem srovnatelná rocková scéna mohla ve zdejších krajích fungovat, kdyby nápřah ze 60. let nezaškrtil bolševik a hudebníci mohli tvořit svobodně a neizolovaně.

Galén, 2017, 53:28, Galén, 2017, 64:15

Přidat komentář