Swans: The Glowing Man

swansKdyž se v roce 2010 vrátili obnovení Swans, působila typická brutální energie zvukových stěn jako zjevení. Kapela dokázala své typické hudební pojetí posunout ještě dále a vytvářet chrámy masivního zvuku. Potvrdila to comebacková deska My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky a zejména následující dvojalbum The Seer i koncerty. Předloňská deska To Be Kind ale ukázala, že tato cesta se vyčerpala, objevilo se na ní více jasnějšího rytmu a zvukové plochy už nebyly tak masivní. O jistém vyčerpání stávajícího výrazu svědčí i letošní prohlášení, že červnové trojalbum The Glowing Man bude poslední a skupina omezí své koncertování, přičemž její jméno bude sloužit leaderovi Michaelovi Girovi k různým projektům.
The Glowing Man představuje odklon od přístupu na The Seer. Mohutné zvukové plochy sice nechybějí, jsou však přece jen průzračnější, plné jasných zvonivých tónů vybrnkávaných kytar a dulcimeru i táhlých tónů elektrické kytary, jak to ukazuje hned první skladba Cloud Of Forgetting či úvod a závěr následující Cloud of Unknowing, jehož začátku dominuje sólo na cello. Zřetelně se tu projevuje návrat k výrazu jiné Girovy skupiny Angels of Light, kterou vedl v době, kdy Swans nebyli aktivní, nebo i k vlivu gotického rocku na melodickém albu The Burning World a desce The Great Annihilator, byť s prvky ambientu, jaký se objevuje na Soundtracks For The Blind.
Nové album Swans dokonce nabízí kromě rozsáhlých kompozic i písně, které se nesou spíše v duchu těchto alb, což platí jak o pomalejší People Like Us s důrazným rytmem, ale také rychlou zvonivou vyhrávkou dulcimeru, tak zejména o When Will I Return s hostující Jennifer Gira. Závěrečná Finally, Peace pak působí jako rozloučení s temnou érou mohutných zvukových ploch. Evokuje probuzení do jasného dne po těžké noční můře. Brutalita ustoupila do pozadí, i když v prostřední části pětadvacetiminutové Cloud of Unknowing je pasáž jak z raných alb s pomalým rytmem bicích připomínajících systematické zatloukání hřebů do těla ukřižovaného. První půlka čtvrthodinové The World Looks Red / The World Looks Black však opět stojí na křehce zvonivém ostinátu, do kterého se jako do gobelínu vplétají táhlé tóny dalších nástrojů a litanické hlasy. Sám základní motiv se však postupem času neznatelně mění jako skladby minimalistů, přidávají se k němu nové tóny, zatímco starší mizí. Zlom v půlce však skladbu nenasměřuje k noisu, ale k jakési variaci na hybné australské country blues takových Once Upon A Time, byť narušované houkáním, které se přes skočný motiv přelévá, ale až v hymnickém závěru ho překryje.
Ona dvoupolohovost je patrná i v titulní skladbě, kdy rytmické poťukávání a sólování kytary postupně vygraduje v mohutnou stěnu, kterou opět žene vpřed výrazný rytmus Rieflinových bubnů. A nejdramatičtější prostřední pasáž stojí na vpádu mohutných zvukových stěn podporovaných bubny, které se snaží překrýt drnkavý drone, aby se z něj vylíhl v expresivní rockové pasáži další hybný rytmický motiv končící v další noiseové pasáži.
Swans nabídli opět mistrovské dílo, které ukazuje, že parta okolo Giry neztrácí invenci a je jen škoda, že nebude dál pokračovat. Deska je však zajímavá ještě z jednoho důvodu. Může napomoci odhalit méně jasné zdroje Girovy tvorby, jakým je country a bluegrass přetavené neofolkem, nebo jamující sanfranciské psychedelické kapely v čele s Grateful Dead. Dlouhé vyvíjející a měnící se kompozice jasně ukazují na jejich vliv. Minimalistické prvky zase odkazují více než k Philipu Glassovi třeba k skladbě Milese Davise Circle In The Round. Zřetelný je i vliv litanických zpěvů.

Young God Records, 2016, 118:23

Přidat komentář