SWEET POSITIVE: At Her Majesty’s Pleasure

Energie Phila Shoenfelta je zřejmě nevyčerpatelná. Vedle kapel Southern Cross a Dim Locator se nedávno zcela nenápadně připojil i k formaci Sweet Positive, a to v pozici kytaristy. Za mikrofonem totiž stojí baskytaristka, která si říká Azalea So Sweet, a která se s dalším kytaristou Sidi Santinim sešla už před deseti lety v brněnské kapele The Decadents. Aktuální pražská etapa se rozhýbala předloňským spojením obou s berlínským bubeníkem Chrisem Hughesem (Hugo Race, Fatal Shore, Methylated Spirits, Mick Harvey, Nina Hagen…). Pod novým názvem Sweet Positive začali tvořit v roce 2014, ale až loni došlo – už se zmíněným Shoenfeltem u další kytary – k debutové nahrávce, po jejímž nahrání ovšem Santini sestavu opustil, takže její letošní vydání a dubnový koncertní křest opět zastihl sestavu ve třech.

Bylo by překvapující, kdyby se skladby, nahrané na pětiskladbové minialbum, nějak zásadně lišily od jiné tvorby zúčastněných, nicméně přece jen je tu například méně bluesových nálad, a naopak více psychedelie. A atmosféru spojující programové dekadence, si všichni užívají s chutí. Ve skladbách se tak vraždí, prší tam, a s chutí se okázale depkaří. Přesto nahrávka není temná, ale spíše dýchá gotickou romantikou, a divadelní stylizací, s jakou vyvolává vzpomínky na dávné šantány a kabarety. Dobře to koresponduje i s názvem, který v anglofonních zemích označuje cosi, co trvá bez časového omezení – ať už je to služba Jejímu veličenstvu, nebo například uvěznění bez jasného termínu propuštění. Zamyšlené, melancholické písně si hýčkají atmosféru jako základní stavební prvek, důmyslně gradují, a své post-punkové kořeny ani v nejmenším nijak nezastírají. Jasně, že to je pouze „další brnkání na stejnou strunu“. Ale právě ona autentičnost, syrovost, přímočaré rockerství, i jasně nastolený směr, jsou tím, co i jindy a jinde kapelám přináší sympatie. A není důvod, aby jich po téhle desce pár nezbylo i na Sweet Positive

 

Moloko Plus, 2018, 20:39

 

 

Přidat komentář