Připustíme-li, že každý stát má svůj hudební symbol, pro Argentinu jím je tango. Slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o něm kdysi prohlásil: „O tangu můžeme donekonečna diskutovat, ale nic nezměníme na tom, že tak jako všechno pravdivé je pořád obklopeno tajemstvím.“ Když tango v padesátých letech minulého století převálcoval swing a rock’n’roll, mnohým se zdálo, že už žádné tajemství nikdy nevydá. Z omylu je o několik let později vyvedl Astor Piazzolla a zcela nedávno také pařížské trio Gotan Project.
„Zkurvenej Bůh,“ křičel v nesmírném osamocení Marlon Brando v puritány šokujícím filmu Poslední tango v Paříži a na tenorku mu k tomu hrál Gato Barbieri. Jak jinak, tango. A načinčané závodní tanečníky, kteří z něho postupem času odstranili poslední zbytky původního sexuálního náboje, málem křísili. Nešlo o jediný skandál spojený s tangem. Na ty si potrpělo od samého začátku. V rodném listě má totiž napsáno: matka prostitutka, otec frustrovaný zákazník. V polovině devatenáctého století totiž vzniklo v přístavním botelu Buenos Aires.
Fronta na ženské
Okolo prvního vlaku, který v polovině devatenáctého století díky Angličanům přetnul Argentinu od severu k jihu, nastala spousta slávy. Otevřela se tím totiž možnost využít obrovská nerostná bohatství a farmářům snadnější přístup na světový trh. Ukázalo se ale, že jejich smělým plánům s velkofarmami stojí v cestě naprostý nedostatek dělníků. Těch se v rychle rozvíjející zemi zoufale nedostávalo. Argentinské vládě proto nezbývalo, než si v evropských denících zadat inzeráty: hledáme pracovníky za výhodných podmínek, dobrý plat a první týden ubytování zdarma. Odezva kupodivu předčila veškerá očekávání. Za oceán proudily statisíce lidí. Na rozdíl od Spojených států ovšem do Argentiny nepřijížděly celé rodiny rozhodnuté začít tu nový život, transportní lodě s vidinou vysokého výdělku naplnili především muži, upisující se na pouhé dva tři roky. Drtivou většinu obyvatel Buenos Aires proto zanedlouho tvořili chlapi z celé Evropy: dělníci, námořníci, tuláci, vojenští zběhové a dobrodruzi. Elán a nadšení u nich brzy vystřídalo rozčarování: ať se podívali kam se podívali, nikde žádná ženská. Nejednoho z nich v tu chvíli napadlo, že je před nimi argentinská vláda nechala snad schovat. Vysvětlení bylo ovšem prosté: takový příliv mužských země nebyla v danou chvíli schopná pokrýt; dobové zápisky uvádějí, že jich tu žilo o sto tisíc víc než žen. Není divu, že v přístavních bordelech Buenos Aires stály na prostitutky dlouhé fronty a totéž čekalo každého chlapa, toužícího si alespoň zatančit. Když se na něho dostala řada stejně ale neměl vyhráno: u prostitutky žádný problém, tam šlo o kšeft, v tančírnách už to bylo o něčem jiném – žena se v jeho náručí a přítomnosti musela cítit příjemně a v žádném případě nesmělo jít o taneční poleno, jinak se to rozkřiklo a měl utrum. Proto nejprve z dlouhé chvíle, častěji však z donucení, když už ani chlast nepomáhal, začali tančit chlapi s chlapama.
V chudinských čtvrtích s přemírou kriminality a bordelem na každém rohu hledali portenos, jak se jim začalo říkat, rozptýlení od tvrdé práce a frustrace z odloučení od domova a nálepky cizince bez volebního práva. Hudba a tanec jim pomáhaly na všechen ten svrab zapomenout. Staly se srozumitelným jazykem mnohonárodnostního společenství, universálním duševním očistcem, ve kterém se postupně slily hudební kultury z celého světa. Paradoxně čím víc se portenos snažili uniknout od svých citů, nenaplněné lásky, smutku a beznaděje, tím víc vše vkládali do hudby a tance, pro které se vžil název tango. Oprošťovali se přitom od společenských předsudků, evropská sexuální tabu nechávali za dveřmi. Raná nezpívaná tanga představovala symbolické sexuální souboje, obřady načepýřených, ke všemu odhodlaných, přitom však fatální bolestí zasažených kohoutů tanečně srostlých s melancholickým nářkem bandoneonu. Pro svou údajnou oplzlost směrem dál ke středu Buenos Aires s hrůzou odmítaných.
Nech promluvit své tělo
Původ názvu tanga řešil nejeden historik. Ruku do ohně za svá zjištění ale nedal žádný. Snad pochází z latinského slova tangere (dotýkat se), Španělé tak prý říkali flamenku, staré koloniální dokumenty zase uvádějí, že se jednalo o východoafrické kmenové obřady, jiné tvrdí, že Afričané tak pojmenovali španělské bubny.
Samotné tango se zrodilo evoluční cestou v argentinském přístavu Buenos Aires a paraguayském Montevideu, tedy v zálivu Rio de la Plata postupným smíšením španělskokubánského stylu habanera, balad vesnických gaučů milonga, andaluského flamenka, rytmického tance brazilských černochů candombé, ale také evropské polky, mazurky a sladkých italských písní.
Ústředním nástrojem tanga zpočátku nebyl bandoneon (knoflíková tahací harmonika německého původu), nýbrž flétna. Bandoneon se s irskými námořníky dostal do Argentiny až okolo roku 1900. Z předměstí přešlo tango brzy do centra Buenos Aires díky aristokratické mládeži, toužící po dobrodružství a provokaci, zvlášť když zjistila, že stejně jako v samotném tanci i v textech písní tango-cancion převládá sexuální otevřenost a tabuizovaný žargon ghetta, oslavující noční život pasáků a lehkých holek. V domácím prostředí si nemohli dovolit dělat na tanečním parketu s dívkou to co tady, dotýkat se jí po celém těle, veřejně s ní koketovat. To by je rodiče hnali. Nicméně zakázané ovoce nejvíc chutná, takže netrvalo dlouho a první odvážlivci ve snaze provokovat a dokázat svou odvahu rozjeli tango před zkoprnělou společností v salonech uprostřed Buenos Aires. Ta to jakž takž ustála, brány mu ale neotevřela. Tango v Argentině dál patřilo pouze prostředí svého vzniku, za to Evropu čekalo zanedlouho taneční zemětřesení. Mladí pánové z vyšších vrstev vyslaní na studie a na zkušenou směřující s námořníky a navrátilci na starý kontinent se už nemohli dočkat, až tu nechají „promluvit svá těla“.
Katolíci a úředníci tanga zbavení
Paříž není pouze centrem světové módy. Odjakživa ji přitahovalo také nové a neokázalé umění. Čím extravagantnější a pro společnost nepřijatelnější, tím lépe. Například smyslné a erotické tango z nevěstinců vhánějící prudérní Evropě na přelomu devatenáctého a dvacátého století červeň do tváří. Pro pařížskou bohému pak nemohlo existovat lákavější doporučení než klatba papeže Pia X. bránícího své ovečky před hříšným tancem a příkaz sousedního německého císaře, aby se jakýkoli státní úředník tangu vyhnul na sto honů.
Spoře odděné dámy se sukněmi po stranách s rozparky odhalující nohy – a považte, bez korzetů! – pánové s růžemi v zubech, teatrální taneční gesta a všudypřítomný odér sexu ovládly luxusní pařížské kavárny, salóny a taneční sály před první světovou válkou.
Turné argentinského zpěváka Carlose Gardela vzbuzovalo stejné nadšení jako dnes Madonna. Ztělesňoval duši tanga, stal se navždy jeho symbolem a když v roce 1935 zemřel při leteckém neštěstí, plakal pro něho celý svět. Napsal a svým krásným barytonovým hlasem nazpíval a natočil stovky písniček na texty Alfreda Le Pera, do nichž vtiskl veškerá očekávání a touhy meziválečné generace.
Spisovatel Borges v jednom z mála interview na Gardela vzpomíná: „Když jsem byl mladý, tango spolu tančili jen muži. Ženy ne, protože slova byla příliš choulostivá. Zpívalo se potichu, záměrně bez výrazu. Tahle ostýchavost k Argentincům patřila. Až do chvíle, kdy se objevil Carlos Gardel. Jeho velká otevřenost a kouzlo jeho hlasu tango zdramatizovaly. Pamatuji se, jak jsme s maminkou poprvé slyšeli Gardela zpívat tango. Nelíbilo se nám. A přesto jsme za chvíli plakali dojetím.“
Pařížská společnost ležela Gardelovi u nohou, podobně jako jeho krajanovi Ricardovi Guiraldesovi, dodávajícímu tangu exotiky převlečením za gaucha – ačkoliv gauchové tango nikdy netančili! A když se na filmovém plátně objevil neodolatelný hollywoodský fešák Rodolpho Valentino a s partnerkou se pustili do tanga nebyla to už jen otázka Paříže. Charlieho Chaplina prý tehdy při nějaké příležitosti vítali slovy: „Salve, care Hollywoodu.“ Na což on jen smutně odpověděl: „Už ne, panovníkem je tu Valentino tančící tango
Rok 1913 se stal rokem tanga. Narazili jste na něj nejen v Paříži, ale i v Berlíně a Moskvě. V londýnském hotelu Waldorf uspořádali první taneční čaje s tangem, přesouvající se rovněž na scénu královského divadla v Shaftesbury Avenue a mladý Argentinec Juan Barrasa přispěchal s knihou Tajemství tanga, popisující, jak zvládnout to, čím se odlišuje od všech párových tanců minulosti – improvizaci.
Další expanzi tanga zabránila válka a nástup amerického swingu. Kouzlo výlučnosti se rozplynulo, dnes vás ho v rámci společenské výchovy naučí v tanečních a v sofistikované podobě se předvádí na závodech. A v bordelech Buenos Aires tango nahradily jukeboxy napěchované popovými šlágry.
V Argentině vydrželo tango na výsluní skoro až do padesátých let, teprve pak zčásti vyklidilo pole rock’n’rollu.
Ravioli s Carlosem Gardelem
„Hudba je víc než ženská. S tou se můžete kdykoliv rozejít. S hudbou ne. Tu si, podobně jako věčnou lásku, s sebou vezmete do hrobu,“ prohlásil na sklonku života Astor Piazzolla, argentinský hráč na bandoneon, milovník Bacha, Gershwina a Stravinského. To, že se vydal vstříc trůnu krále tanga, mu řízení osudu paradoxně nalinkovalo možná náhodou. Když mu totiž otec jako správný argentinský patriot k devátým narozeninám místo oblíbeného akordeonu věnoval bandoneon, vykoupený za devatenáct dolarů ze zastavárny, nevěděl si s ním vlastně rady.
Žil s rodiči v sousedství newyorského Manhattanu, kde otec, profesor Vincente ,Nonino‘ sehnal práci v holičství. Z argentinské Mar del Plata, kde se Astor 11. března 1921 narodil, se sem přestěhovali, když mu byly dva roky. Na poměry chudé předměstí ho navždy poznamenalo: naučil se anglicky, pohyboval se v prostředí italských přistěhovalců a jejich písniček, v nedaleké synagoze si vydělával peníze čištěním svícnů a přišel tak do styku s židovskou kulturou, poslouchal jazz a Caba Callowaye. O svých argentinských kořenech tehdy neměl ani zdání, natož o tangu. Na studiích u maďarského klavíristy Bely Wilda, Rachmaninovova žáka, si navíc zamiloval Bacha a klasickou hudbu, přestože vyslyšel otcovy prosby a chodil na hodiny bandoneonu.
Shodou okolností ale v roce 1934 přijel do New Yorku Carlos Gardel natáčet svůj později slavný pistolnický film El Dia Que me Quiras a na ulici mu padl do oka třináctiletý kluk s bandoneonem a krásným kukučem. A tak se z Astora stal herec. Gardel si ho oblíbil, nechal se jím provázet po italské čtvrti, zvát domů, kde Astorova matka vždycky navařila kořeněné ravioli, které ikona tanga nadevše zbožňovala. Mezi malým klukem a fanynkami na každém kroku pronásledovanou hvězdou vzniklo neobvyklé přátelství. Astor ho doprovázel kam se dalo, protože Gardel neuměl skoro slovo anglicky. Na konci natáčení uspořádal Gardel velkolepý večírek, na který pozval spoustu argentinských a uruguayských rodin žijících v New Yorku. Opékalo se prase, hrála hudba. Když se pak blížil konec, požádal Gardel Astora, aby vytáhl bandoneon, že si společně zazpívají tango. Lidé prý šíleli a Astor Piazzolla poprvé ve svém životě přičichl k tangu. „Nic jsem na bandoneon neuměl a on mi pořád se smíchem říkal, že hraju jako Španěl,“ vzpomínal Piazzolla na den, kdy se prý bez svého přičinění ocitl v jakési pro něho neznámé extázi, která ho podle jeho slov poznamenala na celý život.
Gardel pak Astora s sebou chtěl vzít do Hollywoodu. Rodiče to ovšem vzhledem k jeho věku zatrhli.
Pár facek v opeře
Do Mar del Plata se Astor Piazzolla vrátil v roce 1936. V rádiu uslyšel houslistu Elvina Vardara se sextetem a jeho nevšední, dnes by se řeklo alternativní pojetí tanga ho uchvátilo. Stal se Vardarovým obdivovatelem a později ho přizval do své kapely. V sedmnácti letech už tangu propadlý Astor odjíždí do Buenos Aires. Hrál na bandoneon v barech, s mnoha významnými orchestry, zakládal své vlastní a v roce 1942 se oženil s Dede Wolff, s níž má dvě děti: dceru Dianu a syna Daniela. Po večerech psal symfonie, sonáty, komorní skladby a klavírní koncerty. S jedním takovým se vydal za Arturem Rubinsteinem. A ten se ho k jeho překvapení zeptal: „Příteli proč vlastně nestudujete hudbu?“ A doporučil ho k argentinskému skladateli Albertu Ginasterovi. Astor Piazzolla k němu docházel šest let. „Pomohl mně odhalit tajemství symfonického orchestru a analyzovat Stravinského a Bartóka.“ Tehdy prý skládal jako šílenec. Za své první tango El Desbande a další práce, vymykající se z běžného rámce tanga, sklízí úspěch u klasiků, tradiční tangueros spíš dráždí. Soutěž Fabiena Sevitzkeho s třemi symfoniemi Buenos Aires a skladbou Sinfonietta vyhrává, když si ale při jejich veřejné prezentaci prosadí do orchestru dva bandoneony, strhne se skandál a během koncertu mezi tradicionalisty a modernisty dojde ke rvačce. Vzduchem létají dokonce facky. I tak ho čekalo stipendium udělené francouzskou vládou. V Paříži pak studium u věhlasné a světově proslulé Nadii Boulangerové, vyhledávané učitelky Philipa Glasse, Elliota Cartera, Aarona Copelanda nebo Quincyho Jonese.
Tohle je přece Piazzolla, vy idiote!
Po příjezdu do Paříže před ní předstoupil s náručí plnou not a sebevědomím klasického skladatele. „Poslouchejte, to není špatné,“ povídá mu madam Boulangerová. „Vidím tady Bartóka, Stravinského, dokonce i Gershwina, ale bohužel nikde žádného Piazzollu.“ A spustila výslech: odkud pochází, co rodiče, rodina, děti, jak se dostal k hudbě; a skončila nezbytnou otázkou: „A kde jste vlastně dosud hrál?“ Milý Piazzolla před ní prý stál rudý od hlavy k patě, snažíc se svou kabaretní éru nějak slovně zaretušovat. „V baru,“ vykoktal ze sebe. „A nešlo náhodou o kabaret?“, povídá madam. V tu chvíli po ní zahanbený Piazzolla chtěl hodit rádio. Ještě ale nebyl všemu konec: „Říkáte, že klavíru moc nedáte, takže na co vlastně hrajete?“ „Na bandoneon,“ špitl Piazzolla v očekávání, že ho okamžitě vyrazí. Nic takového, místo toho si musel sednout za klavír a přehrát jí svá kabaretní tanga. Vytřeštila oči, vzala ho za ruku a povídá mu: „Tohle je přece Piazzolla, vy idiote!“ A Astor Piazzolla vstal, vzal svých deset let v notách, všechny ty bezesné symfonické noci a během dvou vteřin je poslal k čertu. Zůstal u Nadii Boulangerové osmnáct měsíců, což se podle jeho slov rovnalo osmnácti letům.
„Naučila mě věřit v Astora Piazzollu. Vyhnala mi z hlavy myšlenky, že tango je podřadná hudba. Vycítil jsem, že tango je má budoucnost.“
Tango pro Mstislava Rostropoviče
Piazzolla tango nuevo, jak se mu začalo říkat, přetransformoval do podoby umělecké hudby srovnatelné s klasikou či jazzem, nebránil se ani elektrické kytaře a docílil toho, že o tango projevili zájem avantgardisté zvučných jmen: Yvar Mikkashoff, John Cage a Karlheinz Stockhausen. S vlastním kvintetem (kontrabas, cello, klavír, kytara a bandoneon) tango nuevo protáhl takřka celým světem. Pomohl mu získat respekt, především při pobytu v New Yorku, kde experimentoval s tango-jazzem. Ke konci života přibral do kapely dalšího hráče na bandoneon a kytarista sáhl po elektrickém nástroji.
Nepřestával se věnovat rozsáhlejším pracím: s libretistou Horaciem Ferrerem operitu Maria de Buenos Aires, kompozice Balada para un loco, s newyorskou filharmonií El Tango, počátek svého doživotního přátelství se spisovatelem Jorgem Luisem Borgesem, jehož texty Piazzollu inspirovaly k desítkám děl uvedených se zpěvákem Edmundem Riverou a hercem Luisem Medinou Castrem.
V osmdesátých letech byl doslova na roztrhání. Neustále koncertoval (také v pařížské Olympii a newyorském Central Parku), skládal nové a nové opusy, spolupracoval s Gerrym Mulliganem, Garym Burtonem i Chickem Coreou, natáčel alba a v roce 1982 pro Mstislava Rostropoviče napsal úchvatnou Le Grande Tango, kterou slavný ruský cellista předvedl v devětaosmdesátém roce v New Orleansu, pár měsíců potom, co Astora Piazzollu skolila mozková mrtvice. Zemřel v roce 1992 a zanechal po sobě úctyhodné dílo, z něhož posupně čerpali Kronos Quartet, Yo-Yo Ma, Al Di Meola, Gidon Kremer a další.
Tango nuevo už nemělo nic společného s ghettem, z kabaretů a kaváren se přestěhovalo do koncertních sálů. „Pro mne tango vždycky představovalo spíš hudbu pro poslech než pro tanec,“ říkal Piazzolla.
Foto archiv
Super \m/