Tante Elze: Hmota

Propojení slovenského vydavatelství Slnko Records s výraznými ženskými hlasy jsem si všiml už dříve. K Shině, Katarzii nebo Kataríně Málikové nyní přibyla další výrazná písničkářka, Veronika Lečková. Tante Elze byl totiž původně její sólový projekt. Pianistka a zpěvačka, která se zprvu vedle vlastní tvorby představila i zajímavými coververzemi, debutovala v roce 2014 EP Keď nevieš kam z konopí. Na něm vedle titulní písně se zhudebněným textem Juraje Raýmana zpívala anglicky. Od té doby však v její tvorbě došlo k minimálně dvěma výrazným změnám: Veronika se rozhodla pro vlastní texty ve slovenštině a ke spolupráci přizvala Tomáše Prištiaka, jehož nahrávky na serveru SoundCloud ji zaujaly.
Zpočátku snad měla Veronika psát písně a zpívat a Tomáš k nim měl vytvářet elektronické podklady. Z kooperace autorky-zpěvačky a doprovodného hudebníka se však poměrně rychle vytvořil kompaktní tandem, u nějž není třeba řešit, kdo je autorem které vrstvy písně. O tom, že oba tvůrci odmítají hovořit o jasném vymezení rolí, svědčí i absence konkrétních informací v bookletu jejich debutového alba Hmota. Chybí jakákoli zmínka o nástrojích (s výjimkou hostující violoncellistky Marty Laurincové), jako autoři veškeré hudby i textů jsou uvedeni oba protagonisté. Booklet, který tvoří velký rozkládací plakát, obsahuje především texty písní. Ty jsou ovšem vysázeny jakoby neuspořádaně různě kolmo jeden na druhý, a tak na rozdíl od kontinuálního poslechu alba musí při manipulaci s rozloženým archem posluchač/čtenář vyvíjet určité úsilí. K hudbě, kterou slovenské duo hraje, to ovšem patří. Třebaže je totiž například klavírní doprovod Každý deň zdánlivě jednoduchý, hypnotizující hlas Veroniky Lečkové nás s každým dalším poslechem noří hlouběji do jejího hudebního světa.
Ve skutečnosti po hudební stránce album skutečně není nijak složité. Zpěv zpravidla doprovázejí kontinuální plochy, které jsou někdy jasně elektronické či ruchově ambientní, jindy evokují harmonium nebo akordeon, a vedle akustického piana nechybí dokonce ani kytara, kterou prý Veronika dříve odmítala. Sama zpěvačka pak pracuje jak s vokály beze slov (náladotvorné momenty v písni Dinosaurie stopy), tak s texty, které zde hrají více než náladotvornou roli. Slova písní Tante Elze jsou totiž svébytná poezie plná zdánlivě prostých, ale ve skutečnosti velmi neotřelých obrazů. Viz například píseň Včelár se surreálnými obrazy kapajícího světla navázaného do snopů nebo burcující šepot Nespi, píseň, v níž se autorka k závěrečnému zpěvu „Aleluja, vstali sme z mŕtvých“ dostane přes skok z okna z šestého poschodí.
Interpreti ze stáje Slnko Records rádi hovoří o komunitě, která se kolem tohoto bratislavského labelu tvoří. Netuším, nakolik se součástí této komunity cítí být duo Tante Elze, ale klidná naléhavost Veroničina hlasu i práce s doprovodem na pomezí akustické a elektronické hudby s estetikou Slnka ladí. Přitom Tante Elze znějí jinak než Longital nebo Katarzia a jsem přesvědčen, že albem Hmota neřekli své poslední slovo.

Slnko Records, 2017, 39:10

Přidat komentář