Tanya Tagaq: Retribution

Inuitská vokalistka pokračuje v pouti polární krajinou tím směrem, jaký bychom asi očekávali. Od původní syrovosti ke stále větší promyšlenosti a komplexnosti aranžmá. Samozřejmě, Tanya Tagaq se vyvíjí, nikdy nestavěla jen na extrémních hlasových technikách, ale propracovávala celkový sound alb, byť hlas samozřejmě zůstává základem i fasádou. Tentokrát navíc přizvala ke spolupráci více než padesátičlenný pěvecký sbor. Přitom se dalším vrstvením hlasů, přidáváním další elektroniky, smyčců, kytar, perkusí atp., hypnoticky pomalým rozvojem tématu odkoukaným ze serialismu – ani mnoha dalšími rafinovanostmi – nijak neztrácí síla „prvotních výkřiků“ a autenticita prožitku. Například při poslechu kompozice Nacreous, s prolínáním hrdelního zpěvu a přírodních (přírodních?) zvuků, máte pocit, že sedíte zároveň v iglů někde za polárním kruhem a nedaleko vokalizuje smečka vlků i na koncertě soudobé hudby. A nakonec si ještě zajdete do hip hopového klubu, samozřejmě na něco „intelektuálnějšího“. Ve skladbě Centre totiž hostuje rwandský, v Keni narozený alternativní raper Shad a tohle vokální setkání Arktidy s Afrikou na půdě Kanady působí velmi soudržně. Oni mají syn utečenců před rwandskou genocidou a inuitská umělkyně žel leccos společného. Viz dále.
Hudba zaznamenala další posun, témata kompozic přitom zůstávají podobná. Ekologie, práva menšin, práva jednotlivce. Což není výtka umělkyni. Na zmíněných obecných tématech totiž (bohužel) není proč cokoliv měnit, zůstanou smutně aktuální, dokud i člověk zůstane člověkem. Poselství přitom tentokrát podává Tanya velmi polopaticky, občas i recitativy v angličtině. Jde ovšem o lopaty plné zledovatělého sněhu. „V naší matce roste vztek/a pomsta bude rychlá/že jsme rozmetali její půdu a vysáli její sladkou černou krev/abychom ji spálili,“ vyjadřuje se poeticky k devastaci krajiny ropným těžebním průmyslem. Ale jde ještě hlouběji. Za co chce odškodnění – Retribution? Hodně se napsalo o podobných zločinech třeba proti původním obyvatelům Austrálie, Tanya ovšem připomíná nepříliš známé „dobrodiní“ kanadského školského systému, kdy byly až do roku 1996 domorodé děti separovány od rodičů a „asimilovány“ v internátních školách. Následkem této „péče“ v průběhu let na šest tisíc dětí zemřelo, nemluvě o důkazech o častém zneužívání. Ani feminismus není v podání Tagaq „dávno vyřešeným tématem“, zpěvačka upozorňuje na rostoucí množství každoročně znásilněných a zabitých inuitských žen.
Jedno z největších a nejmrazivějších překvapení? Tichý, zdánlivě křehký cover písně Rape Me od Nirvany. Překvapení ne tak velké po stránce muzikantské, už v minulosti přece zpěvačka svými prostředky přepracovala Caribou od Pixies. Tanya ovšem doplnila k Cobainově sarkasmu také bolestivou osobní zkušenost několika sexuálně motivovaných útoků, kterým byla vystavena jako dítě. Právě odtud se bere onen pocit křehkosti a zranitelnosti jejího podání… Celkový dojem z alba a řady dalších skladeb ovšem není jenom temný. Obzor totiž alespoň trochu prosvěcuje polární záře. Jde z ní sice trochu hrůza, ale krásná hrůza.

Six Shooter Records, 2016, 47:30

Přidat komentář