Jako jedno mámivé mávnutí prý uteklo dvacet let existence Tara Fuki. Přitom Andrea Konstankiewicz a Dorka Barová spolu ušly… ulétly tak dlouhou a členitou trajektorii, že by i monarcha stěhovavý (Danaus plexippus) zbledl závistí do podoby běláska. Také deska Motyle zachycuje pořádný vývoj, i když období housenek a kukel bylo dávno překonáno už před těmi dvěma dekádami. Čekali byste například, že duo zpívajících cellistek se v podstatné části písní rozšíří na trio s hráčem na bicí nástroje? A v jednom podstatném momentě využije i notné zkreslení kytarovým boosterem? Aniž by přitom přišlo o zvukovou jedinečnost, poetičnost a zdánlivou motýlí křehkost?
Divná doba vytváří paradoxní situace. Andrea Konstankiewicz, bytem trvale ve Francii, za celkem dobrodružných okolností pronikla do Prahy. Přestože koncerty Tara Fuki musely být odsunuty na neurčito. A Dorka Barová, se kterou je tak příjemně normální zajít pohovořit u kafe nebo u piva, na schůzku nedorazila. Tedy ne, že by bylo kam na to kafčo sednout. Zrovna totiž dostala „radostnou“ informaci, že musí dřepět doma v karanténě a s nikým se nestýkat. Rozhovor tak vznikal napůl „živě“, napůl na dálku. Zato byl po ruce zástupce vydavatele Indies Scope, Přemysl Štěpánek, který už má blízké setkání s virem šťastně za sebou. Pohotově pronajal kancelářičku a občas se mihl kolem. Třeba když nesl vyhládlé Andrejce svačinu z nedaleké samoobsluhy. Mohli jsme ho tudíž využít k oživení „děje“ a hulákat na sebe historky, třeba tu z brněnské Flédy a časů kapely Boo.
O čem chcete mluvit, ale nikdo se vás na to neptá, protože o tom neví?
Dorota Barová: Nevím, jestli vlastně někoho zajímá celý proces nahrávání, míchání, masteringu. Alchymie, která za tím vším je. Odhodlanost najít pro každou píseň ten nejkrásnější zvuk na světě. (smích) Kolik je za tím práce a času. Je to taková druhá část celého procesu vzniku desky, abyste posluchači zprostředkovali ten nejkrásnější zážitek z hudby. Čímž jsem vlastně chtěla poděkovat Mírovi Chyškovi, který s námi do toho zase šel a naše písně vesmírně oblékl, a Honzovi Jakubcovi, který nabíral naše tóny a zvuky.
Andrea Konstankiewicz: O čem chci mluvit, to mě vždy napadne až po rozhovoru. (smích) Ale přijde mi škoda jiná věc. Že za dvacet let existence Tara Fuki žádný hudební novinář nebyl schopný naši muziku nějak uchopit. My se ji a priori nesnažíme pojmenovávat a dávat do škatulek, myslíme si, že to není naše práce, ale práce publicistů. A mrzí mě, že se v recenzích dodnes jen cituje pár motivků, které jsem v začátcích našeho dua napsala na webové stránky.
No jo, hudba se pořád škatulkuje na folk, rock, soudobou, alternativní nebo třeba world music a nikdo zatím nedefinoval žánr tara fuki music. Ale není to tak, že by muzikologický rozbor a „uchopení“ pomačkalo nadžánrovým písním křidélka?
Andrea: Chápu, že je to těžké, asi opravdu hrajeme styl „Tara Fuki“. Ale někdo s pohledem zvenčí by mohl naši hudbu lépe popsat, definovat, pojmenovat. Kolikrát čtu o nějaké s odpuštěním banální, ničím neoriginální desce sáhodlouhé elaboráty třeba na tři stránky. A o nás nic. (smích)
Mně přijde hezké, že jsou Tara Fuki těžko popsatelné a Motyle přelétavé, asi také zklamu. Jak uchopit Tara Fuki, aby se v tom neztratily Tara Fuki?
Andrea: No jo, jenže my muzikanti občas potřebujeme posílat nějaký promo materiál. Popsat, v čem spočívá naše svébytnost, na které se přitom hudební novináři shodnou. Z tisku není co citovat a samy si to vymyslet neumíme. (smích)
TARA ROCK
Jo tak takhle to je. Tara Fuki navíc dokáží pěkně klamat tělem. Můžeme si vaše skladby zaškatulkovat jako tiché, delikátní, klasicizující, poetické výpovědi o vztazích. Dejme tomu na cestě mezi folkovou alternativou a soudobou „vážnou“ hudbou, často využívající rytmizaci obvyklou ve „východním“, slovanském folklóru. A pak třeba z písně Samoty, jejíž obsah si to vyžádal, vybafne tvrdá rocková pasáž s náporem bicích nástrojů a violoncellem zkresleným pomocí kytarového boosteru. Co si pak má publicista počít?
Andrea: Původně jsme tuhle písničku tak expresivně nehrály. Ale ve studiu se riff, který hraji trsátkem na cello, překryl s perkusemi. Zvuk cella se prostě slil s tím, co nahrál náš host Miloš Dvořáček. Producentku Dorku proto napadlo pustit stopu mého cella přes booster. A já si ho teď kvůli tomu budu muset koupit. (smích) Samozřejmě jsme už předtím chtěly zdůraznit kontrast romantické, něžné části písně s tou dramatickou. Původně jsem ovšem měla představu, že by se do vypjaté pasáže dohrála nějaká drsná basa. Ale když se k základu přihrály bicí s tím velkým zvukem, ukázalo se řešení s boosterem jako nejlepší.
Logicky se tím dostáváme k hostu alba. Ne, že by na deskách v minulosti nehráli přizvaní hudebníci. Perkuse a také celé Vertigo slyšíme na titulu Auris. Ovšem role Miloše Dvořáčka na desce Motyle je výrazná, hraje v nadpoloviční většině písní. Vynutila si přizvání perkusisty povaha písní?
Andrea: Roky nám nepřišlo, že bychom perkusistu potřebovaly. Vystačily jsme si s naší rytmikou, navíc rytmizace našich písní je docela specifická. My nemáme rády takzvané „projekty“, rozhodně si neříkáme nic ve smyslu „a další cédéčko nahrajeme s těmito muzikanty“. Ale najednou, když jsme přemýšlely, jak nové písně pojmout, napadla nás jako jediná možnost podpořit rytmiku. A Miloš je v tomhle úžasný. Hned bez velkého hledání a vysvětlování slyší, co je potřeba zahrát, a zahraje to. Nemá žádnou potřebu předvádět se. Slouží písničkám.
