Tata Bojs: Co je progresivní? A co je retro?

Tenhle rozhovor se zakladateli Tata Bojs v příjemné dejvické kavárně začal jednak tím, že jsme si s Milanem Caisem střihli malý závod o to, kdo dorazí s větším zpožděním (autor rozhovoru kajícně doznává, že „zvítězil“), jednak Mardošovou archivářskou vsuvkou. „Víš, že je to poprvé od roku 1993, kdy budeme na titulce UNI?,“ povídá. „No jo, my teď máme protekci, když k vám Mardoša píše ty sloupky,“ kontruje Milan. K tomu je třeba dodat, že se jedná o důvod více než druhotný, jakkoli si UNI všech svých spolupracovníků velmi váží a snaží se je podporovat na všech frontách. Hlavní důvod je mnohem jednodušší. Tata Bojs jsou prostě dobrá kapela a natočili výborné album. Jmenuje se A/B. Proč? K tomu se ještě dostaneme.

tataV tiráži alba je, že bylo natáčeno v letech 2013–2015. Jak se stane, že deska vzniká tři roky?
MC: Úplně jednoduše. Všichni toho mají strašně moc. Všichni máme děti, rodiny a spoustu dalších aktivit, a už nejsme schopni se scházet tak často, jako jsme se scházívali ještě na Hanspaulce u Huňátů ve sklepení. Životy se nám rozkošatily vším, co k věku patří, a nezbývá čas na soustředěnou tvorbu. Kdybychom měli vyhrazené třeba dva dny v týdnu, kdy se sejdeme ve zkušebně, všechno by šlo jako po másle. Jenže když už se jednou sejdeme, nejdřív půl dne kecáme. Pak začneme stavět nástroje. Pak dostaneme hlad, tak se jdeme najíst… Už při vzniku Ležaté osmičky jsme zjistili, že musíme pro začátek zvolit individuálnější způsob práce, pak jednotlivé nápady poskládat na hromadu a nakonec vyzobat ty nejlepší.

To znamená, že si každý doma něco natáčíte sám a teprve pak z toho společně vybíráte?
MC: Ano, jsou tam nějaké věci od Jury, něco dodal Dušan, něco já, dokonce i Vláďa a pak se to ve zkušebně přelilo v nějaký novotvar. Protože ty nápady jsou většinou jen takové nahozené skici. Ale ctíme, že ten, kdo s kterým nápadem přišel, má taky ideu, jakým směrem by se to mělo ubírat. Hodně se o tom bavíme. Nicméně čas, který trávíme spolu, je čím dál vzácnější. Proto je taky mezi deskami tak obrovská prodleva.
M: Když jsme byli ještě jenom tři s Markem Doubravou, a naše rodiny byli jen naši rodiče, mívali jsme pravidelná soustředění, protože jsme se vždycky domluvili. A taky jsme neměli tolik věcí. Teď je to mnohem složitější i logisticky. A často si říkáme, jestli má vůbec cenu všechno to někam stěhovat. Jestli není jednodušší si dát sérii zkoušek ve zkušebně.
MC: A ještě je tam jeden aspekt. Dřív jsme dělali všechno hodně narychlo, s jednotlivými fragmenty jsme se tolik nemazali. Teď na nové desce jsem například celý den hledal polohu hlasu pro jednu písničku, druhý den jsem to nazpíval a třetí den editoval. Jen se zpěvem jedné písničky, která trvá tři a půl minuty, jsem strávil tři dny! Jak úplnej blázen! Ale když si na začátku nastavíš nějaký level, tak se ti ho nechce podlézat. Když jedné písničce dáš péči, musí ji dostat i ta druhá.

Přitom vy máte rádi punkové a podobné přímočaré kapely. Není nakonec tohle piplání muzice na škodu?
tata_2MC: Já bych si strašně přál někdy udělat špinavou desku. Ale to při mém puntičkaření a s Dušanem Neuwerthem za mixpultem nejde. (smích) To bychom asi museli zajít za Ondřejem Ježkem a udělat to úplně jinak. U téhle desky jsem od začátku cítil jakýsi popový nádech a myslím, že je z našich všech alb asi zvukově nejhladší. Ono si to většinou samo řekne a roubovat někam špínu, když se tam nehodí, je blbost.
M: Taky hraje roli, že každý, kdo má počítač, má dneska doma v podstatě studio. A i když jsme zčásti obě poslední desky točili v Sonu, tedy klasickém studiu, stejně je spousta věcí, které každý z nás dělal doma, kde na to měl prakticky neomezený čas. Třeba na Ukončete nás jsme prostě měli deset dní ve studiu a muselo se to stihnout, nic se jinde dodělávat nedalo. Anebo jsme si museli další den připlatit. Jenže tehdy jsme taky měli většinu písniček obehraných z koncertů. Teď je to opačně: po nahrání se je musíme učit, abychom je mohli hrát naživo.

Z nového alba jste tedy ještě nic živě nehráli?
MC: Dvě písničky, Antikvariát a S ní, jsme už vydali před Vánoci na EP. Ty jsme se snažili hrát celé léto, i když jsou to takové klidnější kousky a do festivalových setů se moc nehodí. Ale myslím, že jakž takž fungovaly.

Hádáte se vůbec při práci na desce? Moc si to neumím představit, všichni působíte tak vyrovnaně, prostě „hodní kluci“…
MC: Tak působí hlavně Mardoša. Podívej se na mě – já vůbec nejsem nekonfliktní…(smích) Ale myslím, že k sobě cítíme docela velkou vzájemnou úctu, respekt. Takže se každý vznikající konflikt v určitou chvíli zastaví. Rozhodně na sebe neřveme žádné „Ty vole, co to tam hraješ za kraviny?“ Každý závan negativní energie na zkoušce musí co nejrychleji odeznít, protože s ní to není tvůrčí. Říkal jsem, že ten čas, kdy se sejdeme na zkoušce, je vzácnější a vzácnější. A tak se snažíme si ho maximálně zpříjemnit.

V textech používáte slovní hříčky, kterými říkáte mnohdy docela vážné věci. To ale člověk, jak se říká, „nevysedí“. Jak je sbíráte a zaznamenáváte?
M: Dřív jsem míval různé bločky, teď si spíš dělám různé složky do počítače. Tam házím všechno, devadesát procent z toho jsou úplné blbosti, ale něco se dá kdykoli použít, ať už do nějakého textu nebo třeba sloupku. A pak mám obrovskou složku s rozdělanými texty. Větší část je taky odpad, ze kterého nic moc nekouká, ale třeba se z toho dá vzít tu a tam nějaké slovní spojení. Málokdy se stane, že napíšu celý text najednou, „do prázdna“. Až když začneme dělat na konkrétních písničkách, dostane to nějakou formu. Pak se leckdy stane, že se mi nějaký hudební nápad spojí s kouskem textu, který jsem ani nepovažoval za zvlášť zajímavý, ale najednou to zacvakne. To je na novém albu třeba případ písničky Noční linky. Základ textu byl taková moje „stálice“, ten jsem měl v počítači dobrých osm let. No, a když jsme na té písničce začali dělat, její atmosféra mě k tomu textu přímo přivedla a dopracoval jsem ho.
MC: Někdy text, připravený na jednu desku, nakonec vypadne, a musí, chudáček, čekat, až přijde jeho další šance. To se stalo v případě Národní. Ta se původně jmenovala Smějící se bestie, na Ležaté osmičce se nechytla, a prošla až teď. Každá věc má prostě svůj čas. Kdyby se to nesešlo s tím, že se nám podařilo nahrát skoro dvacetitisícový dav na našem koncertě na letošních Colours of Ostrava, tak je ta písnička ve svém vyznění poloviční. A možná bychom ji na desku ani nedali.

tata_3A jak ty to máš s nápady na texty, Milane?
MC: Podobně jako Mardoša, akorát nejsem tak pečlivý, nemám žádné složky, nejsem takový archivář. Já si vždycky vezmu kus papíru, který mám po ruce, napíšu si, co mě napadlo, a zapamatuju si, že jsem si něco někam poznamenal. A pak to zpravidla nemůžu najít. Hrozně toho lituju, protože jsem si jist, že to bylo geniální… (smích)
M: Čím hůř se to hledá, tím geniálnější to vypadá…
MC: Jasně, a pak to náhodou najdu a zjistím, že to ani za to hledání nestálo… To bývají většinou takové ty noční nápady. Usínáš, noc je shovívavá a emočně hrozně silná, napadnou tě tři slova, která ti dohromady přijdou úžasná, a když si to ráno přečteš, zjistíš, že to zas taková bomba není. Ale jinak jsem dřív psal texty tak, že ze mě vypadly v podstatě celé. Teď už je to taky takové fragmentárnější. Většinou začínám od tématu. Třeba mě z čista jasna napadlo téma „radioamatér“: představím si toho losera, co je někde na kopci se svými vlnami, navazuje pořád nějaká spojení, ale vnitřně je strašně osamělý. A už se mi to líbilo. Tak jsem si ten „příběh“ napsal jen tak dvěma větami. A když Jura přinesl hudební nápad, který se k tomu hodil, několik dní jsem ty dvě věty přepisoval do rýmů.

Když zmiňuješ tuhle písničku, to je jedna z těch, které albu dodávají takovou zvláštní nostalgii, pocit osamělosti, vykořeněnosti. Je to téma, o kterém jste chtěli na desce vyprávět?
MC: Když budu mluvit za sebe, během práce na desce jsem si prošel takovým hodně emotivním obdobím, spojeným s nějakými událostmi v rodině. Ono ti napřed připadá úplně pitomé tyhle pocity vkládat do textů, ale pak si uvědomíš, že to je asi jediný možný druh terapie. Ta písnička chuděra pak dostane nálož a ty se od toho můžeš aspoň trochu oprostit. Ale mám tam i texty, které jsou víc „na pohodu“. Třeba Rubik a Kubrick nebo Běžec, to jsou o poznání lehčí písně z doby, kdy už jsem se dostal do lepší nálady.
M: Mě ta samota, o které mluvíš, osobně ani nenapadla. Jsme do toho moc ponoření a vnímáme úplně jiné věci než posluchač, který slyší až výsledek. Ono to souvisí i s názvem desky. Vždycky je to hrozně zdlouhavý proces. Máme iks stránek různých variant,spousta z nich jsou blázniviny a úplné blbosti, ale mezi nimi i pár zajímavých favoritů. Tahle deska ale není koncepční, nedávali jsme jí žádné pojítko. Našli jsme sice pár témat, která některé písničky spojují, ale na název žádné z nich nevydalo.

Proč jste se nakonec rozhodli pro název A/B?
M: Jednak máme rádi analogové nosiče, které měly vždycky stranu A a stranu B, ostatně i ve zvuku desky jsou retro prvky, které nám s tím jdou dohromady. A všimli jsme si, že řada písniček řeší nějaké kontrasty. Ať už vztahové, muž/žena, nebo třeba východ/západ.
MC: Ostatně, EP, o kterém jsme už mluvili, se jmenovalo Strana A, tak jsme k tomu teď dořekli i to „B“. A mně to navíc výborně fungovalo po grafické stránce – až uvidíš obal, zjistíš, že název desky je vlastně součástí názvu kapely. Na titulce obalu je akvarel, inspirovaný Rubikovou kostkou, devět čtvercových políček.
M: V tom je ukryta informace, že se jedná o naši devátou desku.
MC: To byla taky jedna z variant názvu alba: Devátá… Líbila se hlavně Mardošovi.

Devět políček jako symbol deváté desky, to je velká zaumnost, která asi bez vysvětlení nikoho nenapadne. Máte takové interní fóry i v samotné muzice?
MC: Těch tam je! Dokonce tolik, že už jsme jich asi spoustu sami zapomněli… Ale ještě k tomu vizuálu, tam jsou totiž ještě další věci. Když budeš mít vinyl, ten čtverec, složený z devíti polí, je přesně ve formátu bookletu cédéčka. A když budeš mít cédéčko, bude ten čtverec přesně ve formátu Rubikovy kostky, která má jednu stranu pět a půl centimetru. Na to samozřejmě nikdo sám od sebe nepřijde, ale pro mě jsou tyhle věci důležité.

Už jsme narazili na písničku Rubik a Kubrick. V ní máte dva hosty, Jana Buriana a Marka Ebena. Bylo od začátku jasné, že to budou právě tihle dva, kdo ztělesní titulní postavy?
MC: Právě že vůbec ne, ona prodělala zajímavý vývoj. Text byl napřed celý ve třetí osobě a myslel jsem, že ho jako všechny ostatní normálně zazpívám jen já. Až časem mě napadlo, že by to dostalo daleko větší grády, kdyby to byl takový „duet ve třech“. Rubik a Kubrick jsou obrovské osobnosti, a mně se líbila ta bizarní představa, že se potkají na nějaké párty, pijou drinky a jeden druhému pochlebuje. No a tak jsme potřebovali, aby lidi, kteří je budou ztvárňovat, už měli v životě něco za sebou. A aby to samozřejmě byli lidi, kterých si vážíme. Tahle varianta nám připadala ideální a doufali jsme, že na to oba kývnou. Všechno se odehrávalo v docela šibeničním termínu, protože písnička byla nahraná, už se měla míchat, a teprve pak mě to celé napadlo. Tak jsem nejdřív zavolal panu Burianovi. Byl vtipný, říkal: „Jo, Cais má dobrý fousy, lepší než já, jdu do toho.“ Poslechl si písničku a byl pro. No a panu Ebenovi jsem poslal mail, na který mi asi týden nepřišla žádná reakce. A když přišel pan Burian do studia, ptal se – tak co ten Eben? Já na to, že se zatím neozval. Pan Burian zvedl telefon a říká: „Tak Marku, co je s tebou? Já už jsem ve studiu, čekáme na tebe!“ No a na to už Marek Eben asi nemohl moc couvnout. Ale mám pocit, že se nakonec snad nemusel vnitřně moc přemlouvat.

Mardošo, říkal jsi, že jste si ve zvuku pohrávali s retro prvky. Já mám taky pocit, že jich je tam dost. Staré barvy kláves i kytar, které se už dneska zase sice používají, ale asi to není takový ten „progresivní“ přístup, o který jste se dříve snažili.
MC: No vidíš, my máme pocit, že právě tenhle přístup teď je progresivní. (smích)
M: Nebo bude progresivní zanedlouho.
MC: Určitý koncept v tom byl. Vyrostli jsme v 80. letech a máme je v sobě nějakým drápkem zaseklá. Ony i ty zdánlivě „hnusné“ zvuky mohou být krásné, když je dobře použiješ. To mě vzrušuje. Naše demáče dokonce zněly ještě víc retro, ještě chemičtěji.
M: Každý koncept nakonec stejně začne žít vlastním životem a odvede ten původní impuls někam úplně jinam. Je taková doba, že stejně nikdo neví, co je progresivní a co je retro. A to mě baví.
MC: Třeba ta kytara na začátku Radioamatéra, co zní jako by ji hrál Radim Hladík v 60. letech, to vůbec není kytara, ale klávesy Nord, které mají takovéhle zvuky. Jura to na ně nahrál na demáč a původně jsme mysleli, že to přehraje Vládík normálně na kytaru. Ale tak charakteristický zvuk jsme prostě už nedokázali najít, tak jsme nechali tu verzi z demáče.
M: A Vláďa pak musel zase pro změnu nahrát na kytaru nějaké klávesové party. Aby se to vyrovnalo… (smích)

foto Salim Issa a Lukáš Kadeřábek

Přidat komentář