Temnota je mou součástí

Výrazná postava undergroundové scény, americká hudebnice a vizuální umělkyně, členka slavných Bee and Flower Dana Schechter se vrací do Prahy, aby v rámci festivalu Alternativa představila v pátek 13. listopadu svoji novou nahrávku Portal/Well (Insect Ark), i seznámila návštěvníky čítárny Unijazzu se širokým rejstříkem své tvorby – filmovou animací, klipy, grafikou a designem.

dana_schechter - foto_kryštof_havliceKde jsou tvé hudební a výtvarné kořeny, přivedli tě k umění rodiče?
Vyrůstala jsem s umělecko-hudebně založenými rodiči, kteří mě velmi povzbuzovali a podporovali v kreativitě. Byla jsem normální dítě se zálibou v kreslení a malování, ale na rozdíl od jiných dětí jsem se toho nikdy nenabažila. V devíti letech jsem začala hrát na flétnu, ve dvanácti jsem přidala kontrabas, baskytaru v šestnácti. Pravidelně jsem začala malovat kolem svých jednadvaceti.

Jak vidno, ovládáš mnoho nástrojů, mohla bys trochu přiblížit své vybavení? Máš oblíbený kousek?
Mám čtyři baskytary, jednu lap steel kytaru, jednu akustiku a elektriku, několik syntezátorů, perkuse… Řekla bych, že basa Fender z roku 1976 je moje nejoblíbenější, ale bez lap steel kytary už si život nedokážu představit. Basa je však jednoznačně mou první láskou.

Dbáš na kvalitu svých nástrojů?
Ne tak docela – nepotřebuji, aby byly nóbl, musí však dobře hrát, znít a být příjemné na omak. Některé mé nástroje jsou drahé, jiné dost laciné.

Žila jsi několik let v Berlíně, ale vrátila ses do New Yorku. Ovlivnila ta města tvou tvorbu?
Nedají se srovnat. New York je špinavý, hlučný, přeplněný, bohatý a velmi stresující, za nejdůležitější je považováno vytyčit si cíl a dosáhnout ho za každou cenu – kterou je velmi často zdraví. Berlín je klidnější, lidé se více starají o kvalitu vlastního života. Je čistější, levnější a ne tak přelidněný. Má také velmi temnou historii, což jsem měla i za nejslunnějšího dne stále na paměti. Vlastně mi obě ta města připadají ponurá a měla proto dopad na mou práci. San Francisco, mé rodiště, se mi jeví až zlověstné. Ta místa se utápějí v temnotě, která je už tak mou součástí.

Pracovala jsi s mnoha významnými hudebníky, včetně Michaela Giry ze Swans a Tobyho Dammita z The Stooges. Jak spolupráce probíhala?
S Girou jsem působila v projektu Angels of Light od roku 1999 do 2004. Co se psaní týkalo, Gira přinesl rozpracovanou píseň a muzikanti postupně vystavěli své party. Často to byly spíše jen holé skelety a dotáhli jsme je společně. Vždy bylo překvapující, v co se píseň vyvine, protože to záleželo na náladě všech zúčastněných a samozřejmě na tom, co se honilo v Girově hlavě.
Hodně času jsme strávili na šňůře, což byla skvělá zkušenost. Nic z toho nebylo jednoduché, Gira dával všem členům pěkně zabrat. Ničeho z toho však nelituji. V Angels of Light jsem se seznámila s Tobym. Nahrála jsem nějaké nástroje do jeho soundtracku k filmu Apple Jack, to vedlo ke spolupráci na věcech Bee and Flower. Také jsme společně působili jako rytmika v jiných projektech (April March, Bertrand Burgalat, Stephen Eicher). Roku 2004 jsme se vydali do Berlína, kde Toby produkoval druhou desku Bee and Flower, Last Sight of Land. Byl to velmi silný zážitek. Je neuvěřitelně talentovaným hudebníkem a producentem, dokázal z nás vymáčknout nové ideje a znění. I když toto album nezapadá do zvuku Bee and Flower, jsem velmi hrdá na to, co jsme dokázali.

Neveselý je i tvůj aktuální projekt Insect Art, ve kterém ses po mnoha letech v kapelách rozhodla vystupovat sólo. Později jsi však přibrala bubenici Ashley Spungin. Jaké byly výhody sólového hraní a proč ses nakonec rozhodla pro spoluhráčku?
Hledala jsem energii a sílu živých bicích kvůli intenzivnějšímu zvuku, který to dodá živému vystoupení. Po třech letech samostatného hraní jsem uvítala osobu ke spolupráci. Ash nežije v New Yorku nastálo, když tam není, vystupuji a tvořím sama. Výhody sólo hraní jsou především v jednoduchosti přepravy a plánování času. Je také příjemné, že mohu rozvíjet své vlastní podněty a zaměřit se na sebe. Líbí se mi obě možnosti, s bicími i bez nich, a jsem šťastná, že si mohu dopřávat obojí.

Co se významově skrývá pod názvem debutového alba Insect Art Portal/Well?
Při vytváření jakéhokoliv umění je mým cílem stvořit hluboké a předatelné dílo.
Vědomí je vyčerpávající a já se cítím nejlépe, když se mohu zcela rozplynout. Ve vytváření umění a hudby se chci odvážit za hranice a pokud možno, vzít s sebou i další osoby. Myšlenka Portal/Well je v hledání a udržení si tohoto pocitu.

Portal/Well by mohlo velmi dobře posloužit jako soundtrack filmu, ale to u tvých projektů není neobvyklé. Už desky Bee and Flower byly ovlivněny filmovou hudbou…
Inspirace soundtracky pocházela především od Tobyho Dammita. Vím, že je velkým fanouškem Ennia Morriconeho, Raymonda Scotta, Moondoga, Harryho Smithe a mnoha dalších. Myšlenkou bylo zapojit některé orchestrální a perkusivní elementy využívané těmito umělci do nahrávky Bee and Flower. Toby je sám prvotřídní skladatel a bubeník, hraje asi na dvacítku perkusních instrumentů a píše hudbu pro smyčce, sbory apod.

Jedna ze skladeb na Portal/Well je inspirována povídkou švýcarské cestovatelky a spisovatelky 19. století, Isabelle Eberhardt. Její příběhy mají truchlivá témata. Taalith, vyprávějící o sebevraždě mladé dívky kvůli sjednané svatbě, není výjimkou. Proč právě Taalith?
Jsem velkou fanynkou práce Eberhardtové a Taalith je jedním z nejkrásnějších tragických příběhů. Konec písně, opakující se outro, je jako nekonečný volný pád, což je má vize Taalith padající do studny.

Videoklip ke skladbě Long Arms je jako sledování rituálu či umělecké performance, svou naléhavostí připomíná umělecké akce Štembery či Ságlové, které se v Československu odehrávaly v šedesátých a sedmdesátých letech. Zajímáš se o akční umění, především land art a body art?
To je velký kompliment, děkuji. Rozhodně se zajímám o mnohé druhy umění, včetně těch, které jsi zmínila. Performativní umění je schopno být fascinující i absurdní, včetně všech mezistupňů, ale téměř vždy má smysl pro jistou nestoudnost, což považuji za chvályhodné. Veřejné rituály jsou otevřeny kritice, vyžadují proto mnoho odvahy. Píseň Long Arms je pro mě vkročením do nehybného snu, do místa tichého nebezpečí, krásy a znepokojivého transu. Ve videu jsme chtěla zachytit takovou syrovost i rituální motivaci. Sama se velmi zajímám o rituály, ale spíše v osobním smyslu našich vlastních vzorců a zvyků, kterých si často nejsme vědomi.

Už dlouho se zabýváš animací, co tě v tomto oboru nejvíce baví a připadá ti jako výzva?
Jak jsem zmínila, začínala jsem jako malířka a když jsem objevila animaci, chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, jak ji mohu využít v kreativní tvorbě, která by si sedla s mým estetickým vnímáním. Je vzrušující, že se technologie vyvinula v prostor, ve kterém mohu stvořit cokoliv, o čem jen sním, s pomocí jednoduchých prostředků – videokamerou, počítačem a imaginací. Moc mě nebaví ta část zdlouhavého několikahodinového sezení před počítačem, ke konci je to fyzicky náročné, ale animace vyžaduje velkou pečlivost a musíte obětovat čas, abyste získali dobrý výsledek.

Existuje umělecká forma, kterou bys ještě ráda ovládla?
Přála bych si umět tančit.

Myslíš si, že hudební průmysl je pro ženy tvrdším prostředím, nebo je sukně spíše výhoda? Domnívám se, že je to pro ženy těžší, neboť je to stále odvětví, kterému dominují muži. Narážíme na předsudky. Například se mi nelíbí, jak jsou ženy snižovány na pouhé sexuální ikony, aby prodaly hudební nosiče – či cokoliv jiného. Což je podmíněno tím, jak lidé reagují na podněty. Pokud je většina muzikantů muži, dejte do reklamy polosvlečenou kočku a více lidí se na ni podívá, včetně žen.
Pokud bys prodávala něco v průmyslu, kde převažují ženy – řekněme šperkařství – vměstnej do reklamy sexy chlápka a dostane se ti větší pozornosti. To je lidská povaha. Nicméně já ženství vnímám jako výhodu. Ráda lidi překvapuji. Neobvyklost může jednomu pomoci k povšimnutí okolím, v dnešní době to tak zkrátka je. Osobně jsem vždy cítila podporu své komunity a učitelů, nehledě na pohlaví. Jistěže to bývá také těžké a otravné. Pokud pocítím nějaké předsudky vůči svým schopnostem, zkrátka si je nenechám zalézt pod kůži.

Je něco, co tě poslední dobou zaujalo, ať už v hudbě či výtvarném umění? Existuje nahrávka, která tě v tvém muzikantsví nejvíce ovlivnila?
Je jich tolik, takže nehledě na pořadí; Arvo Pärt: Tabula Rasa, Jesus Lizard: Goat, Nick Cave & The Bad Seeds: From Her to Eternity, Talk Talk: Laughing Stock, Alice Cooper: Love it To Death. Poslední dobou poslouchám umělce, kteří propojují analogová a digitální media, jako Mica Levi IIVII, Ben Frost, Haxan Cloak, Chester Hawkins…V současnosti vzniká tolik neuvěřitelné muziky! Moji hrdinové napříč uměleckým spektrem jsou vizuální umělci jako Maya Deren, Maria Sibylla Merian, Hieronymus Bosch, Francis Bacon. Co se hudby týče, ti, co mě nasměrovali jako mladou hudebnici, jsou Cesaria Evora, James Brown, Tom Waits, Alice Cooper, Bon Scott – neposlouchám je sice už tak často, ale když ano, je to jako kdybych se vrátila do domu svého dětství.

Máš nějaké nesplněné sny a plány do budoucna?
Ne zrovna nesplněné, ale pracuji na vyvíjení velkofortmátové vizuální show pro koncerty Insect Ark, abych mohla více propojit svět animace a hudby. Ráda bych jela na turné do Asie, hrála na basu v dalších kapelách, porozuměla lépe hudební teorii. Také bych chtěla mít více času, abych se mohla zaměřit na chviličku jen na jednu jedinou věc. Chtěla bych žít všude a nikde. Sedět bez hnutí není nic pro mě.

Foto: Kryštof Havlice

Přidat komentář