Bývaly doby, kdy tzv. „superskupiny“ byly čímsi obdivuhodným. V současnosti, a obzvlášť mimo hudební mainstream, je tato nálepka spíš posměšná, v lepším případě používaná jako humor s nadsázkou. Zároveň žijeme v době hudebního ageismu, kdy mnohá média vyhledávají jen to nové a čerstvé, a naopak až na výjimky ignorují v hudbě kohokoli, komu je přes čtyřicet. Není tedy divu, že když se čtyři muzikanti s hudební biografií počítající se na desítky let, dohodnou na nové kapele, přestože za sebou všichni mají účast v pojmech naší alternativní hudební scény, leckdo to ani nezaznamená.
Podobně jako v případě hardcore-punkových Thanx, ve kterých se v létě 2014 sešli zpěvák Amrit Sen (jasně, ex-Michael’s Uncle), kytarista Pepa Hřeben (známější spíš jako trumpetista z Národní třídy, Krásných nových strojů, Babaletu, Přetlaku věku či BBP), baskytarista Jarda „Wonid“ Cvach (P.S., Tři čutory, Kritická situace, Už jsme doma…) a bubeník Petr „Marvin“ Svoboda (Alaverdi, V.T. Marvin, Zuby nehty, Jolly Joker & PBU, Zikkurat…). Být nekompromisní v osmnácti, kdy s penězi občas vypomůže maminka a odpovědnost má jeden jen za sebe, je vlastně snadné. V době, kdy mnozí už s kapelou dávno skončili „protože rodina“, už je to poněkud „jiná liga“.
A pokud onen „starší a pokročilý“ do toho jde s heslem „Čím starší, tím rychlejší a tvrdší!“ jako právě Thanx, může to vyvolat pousmání, ale těžko u toho necítit respekt.
„Ta chuť tu byla vždycky, akorát nebyli lidi-draci, ze kterých by stříkala energie až na krev,“ odpovídá Pepa Hřeben na otázku, co ho vedlo k tomu vyměnit trubku za kytaru. „Buď měli jiný projekty, jiný starosti, anebo to byli muzikanti, pro který to byl nehratelnej kravál. Když už jsem to mentálně vzdal, tak se objevil Marvin, pak Amrit, Wonid, no a vod tý doby jedeme.“
První sestava vydržela dva roky. Pak se Wonid odstěhoval z Prahy, a spolu s ním odešel i Marvin. „Měl jsem pocit, že jsme natolik funkční dvojka, že už mi nějaké navazování nedávalo smysl,“ říká o tom s odstupem. Zbytek se ale výměnou rytmiky nějak zviklat nenechal. U basy se tak objevil Martin Soušek (kontrabasista s praxí v Bobcats, Green Monster, Cannibal Joe, Cornish Ducks nebo Screwballs) a za bicími pak Marcel Suk ze spřízněných kladenských Telesa Ohnepal. Už po roce ale následovala další změna, a Martina vystřídal Jan „Egon Choroba“ Štěpánek (Pod Černý vrch, Půlnoční Marie, Chorea Minor).
Změny se odrazily i do vyznění kapely. „Je to vždycky zdržení a velká energetická i časová investice. Jednak do učení se těch věcí, který už fungovaly, a pak ,zvykání si na sebeʻ v tak malý skupince lidí. Je to proces, žije to. Hlavně všichni kluci jsou moc fajn a Bohu díky za to, že jsou a chtěj to dělat,“ komentuje personální změny Pepa.
Podobně jako u Michael’s Uncle jsou pro kapelu velmi důležité texty. I když pochopitelně jako u všech podobně žánrových seskupení nebývají z logických důvodů na koncertech příliš srozumitelné. Samozřejmě v nich nechybí ani zdravá porce aktivismu. „Zpíváme o tom, co žijeme a vidíme kolem sebe. Texty jsou v jedný rovině s muzikou. Snažíme se podporovat to dobrý v lidech, a jasně ukázat a odsoudit to zlý. To je jedním z nejdůležitějších ukazatelů kapely,“ vypočítává kytarista.
Poměrně brzo začali Thanx koncertovat se zahraničními kapelami i naopak vyjíždět mimo Českou kotlinu. Lze nalézt, jak si na facebooku pochvalují například turné v Baskicku, ale stejně jako z dalších kapel stejného ražení z nich lze jen těžko dostat případné chlubení se účastí na známých festivalech či úspěchy v obskurních soutěžích kapel. Důležitější než profesní renomé je zkrátka pro ně lidský faktor: „Celou tuhle kapelu vnímáme jako velkej Dar, tudíž každej koncert je pro nás malej zázrak. A když příde pár lidí, který to ke všemu osloví… Co víc si přát? Je fajn se potkávat s lidma, sdílet s nima zkušenosti, zážitky. A co se muziky a umění vůbec týče, myslím, že to je ještě silnější. A když pak jde o setkávání lidí z různejch koutů světa, začneš vnímat ty věci kolem sebe úplně jinak, v jinejch rozměrech. No a o to smutnější potom je pohled na to, co se děje tady u nás.“
S podobným postojem pochopitelně souvisí fakt, že koncert sám je mnohem důležitější než jen mrtvý záznam ze studia. Přesto mají Thanx za sebou loňský, v současnosti už téměř vyprodaný desetipalcový vinylový split s kolegy Třetí stupeň tortury, a aktuálně se brzo objeví jeho nástupce. Opět půjde o společnou nahrávku, tentokrát s kladenskou čtveřicí Telesa Ohnepal, se kterou se dělí i o bubeníka.
„Zdá se mi, že dobře. Akorát mi přijde úsměvný, jak jsou překvapený z toho, že starý dědci to tak rozbalej,” směje se Pepa při dotazu, jak na Thanx reaguje nejmladší punková generace. A poměrně pregnantně formuluje i reakci, jak se Thanx staví ke všem těm, pro které je to, co hrají, už jen dávno mrtvým projevem. „Neberu jim to. Vnímám to jako většinový povrchní uvažování. Potřeba reálnýho vyjádření protestu tu byla a bude vždycky, potřeba ,vyřvat svoje bolesti a nespokojenostiʻ taky.A to od narození až do smrti. Nevnímám pojmy punk a HC jako módní vlnu, ale spíš jako označení způsobu reakce na svět kolem nás. Nebo způsobu života, něčeho, co má rozměry kulturní i sociální. Pro mě osobně to je životní nezbytnost, forma autoterapie a bytí samo.“
Antonín Kocábek