Hrdina příběhu o šťastném slunci byl ve své době velmi úspěšný, a přesto už o něm dnes nenajdeme skoro žádnou podstatnou zmínku. I když má na svém kontě přes tisíc písní, o znamenitém textaři, který položil základ jedné z nejkrásnějších jazzových balad, mlčí většina slovníků a encyklopedií.
SKLÁDAJÍCÍ TISKAŘ
Jmenoval se Haven Gillespie (neplést se jménem jazzového trumpetisty Dizzyho Gillespieho). Narodil se 6. února 1888 v Kentucky, v malebném historickém městě Covingtonu na soutoku řek Ohio a Licking River. Řeka Ohio je hraniční čárou mezi státy Kentucky a Ohio a na jejím druhém břehu leží město Cincinnati. 
Haven (celým jménem James Haven Gillespie) pocházel z devíti dětí irských rodičů Williama a Anny Gillespieových. Vyrůstal v chudobě, ale coby příslušník irského klanu měl kolem sebe odmalička plno muziky a – podle spisovatele Williama E. Firsta, který o něm napsal biografi i Drifting And Dreaming – také spoustu irské whisky, což se výrazně odrazilo v jeho pozdějším stylu života. Jako teenager vystřídal různá bizarní zaměstnání. Například zabíjel mouchy v koňské maštali a dělal poskoka v saloonu strýčka Franka. První opravdové práce se dočkal v Chicagu, kam ho pozvala starší sestra Lillian, která se do velkoměsta odstěhovala v roce 1920. Gillespie se stal tiskařským učněm v chicagské pobočce největších amerických tiskáren Cuneo Press. Pokud se Jimmiemu Rodgersovi říkalo zpívající brzdař, Haven by si mohl dát na vizitku ,skládající tiskař‘, protože se k tomuto povolání uchyloval i poté, co napsal své největší hity, a zejména v hubených letech své textařské dráhy.
Pro Cuneo Press pracoval pět let. Pak tiskařské odbory vyhlásily stávku a on se musel vrátit do Kentucky. Vrátil se proto, že si chtěl vzít svou dětskou lásku ze sousedství, Corene Parkerovou. Svatba byla 9. března 1909 a hned po ní odjeli novomanželé zpátky do Chicaga, kde měl Haven spoustu nevyřízených záležitostí. Zaprvé chtěl pokračovat v tiskařském řemesle a zadruhé pro sebe objevil nový svět, do kterého hodlal stůj co stůj proniknout: svět začínajícího hudebního průmyslu, zpočátku reprezentovaný především autory ze slavné ,továrny na písničky‘, newyorské Tin Pan Alley.
OSMDESÁT BABEK
Tin Pan Alley… Centrum všech významných hudebních skladatelů a vydavatelů na dolním Manhattanu, kam umělci chodili jako na šichtu, v níž měli své kanceláře a kde si vycucali z prstu (neboť co si budeme povídat, komponování je přece jen dřina jako každá jiná) ty nejlepší dobové šlágry. Docházeli sem Scott Joplin, Irving Berlin, Jerome Kern, Hoagy Carmichael, Cole Porter i bratři Gershwinové. Vznik této instituce se datuje do roku 1885, zlatou éru prožívala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, první ránu jí zasadil gramofonový a rozhlasový boom, další Velká hospodářská krize a defi nitivní tečku za ní udělal nástup rock’n’rollu.
Pro Havena Gillespieho, přicházejícího na scénu v letech dvacátých, byl newyorský skladatelský dril velkou inspirací. Tin Pan Alley sice sídlila v New Yorku, nicméně Chicago se pyšnilo, že je jedním ze čtyř nejdůležitějších regionálních center hudebního průmyslu (za další byla považována města New Orleans, St. Louis a Boston). Gillespie se rozhodl, že s poctivostí nejdál dojde, a k povolání tiskaře přidal soustavnou práci na písňových textech, které mu nezbývalo než psát po nocích. Ze začátku o jeho výtvory nikdo nestál a těhotná Corene, která čekala Havenovo první a jediné dítě, syna Lamonta, ho nepřestávala přemlouvat, aby se vrátili do starého dobrého Kentucky. Po synově narození v lednu 1910 tak skutečně učinili a Haven, jenž musel dát své umělecké sny na čas k ledu, se nechal zaměstnat v tiskárně deníku Cincinnati Times -Star.
To by ale nebyl Ir, aby nezkusil prorazit zeď hlavou, jakmile to situace jen trochu dovolovala. Postupně se jakž takž etabloval, což si ovšem vyžádalo časté přesuny jeho rodiny do New Yorku, Chicaga i Los Angeles. V roce 1911 publikoval sedm písní, k nimž složil hud-bu Roy Stevenson a které se ujaly ve vaudevillech kentuckého města Keith. Přestože ho zatím bralo na vědomí pouze jeho okolí, zaujal skladatele ragtimů, šéfa hudební společnosti Associated Music Company v Cincinnati a majitele několika frekventovaných cincinnatských zapadáků Louise Mantela. Ten mu dal plnou důvěru, uveřejnil většinu jeho prvních pokusů a zařídil, aby Gilles piem otextované písně zazněly v premiéře právě v jeho saloonech. Haven se mu odvděčil tím, že se stal pravidelným návštěvníkem těchto podniků a byl zde schopný prohýřit celé noci.
Ale i když měl plné ruce práce s psaním pro kabarety v Cincinnati, ještě zdaleka to nestačilo na pořádnou obživu. Proto se zarputile držel svého místa v Cincinnati Times -Star, jehož vydavatel Charles Phelps Taft si Gillespieho snahy uspět na hudebním poli brzy všiml a pomohl mu získat zaměstnání v New York Times. Konečně se tedy Haven dostal do epicentra uměleckého dění, konečně měl na dosah vysněnou Tin Pan Alley! S pouhými osmdesáti dolary v kapse přestěhoval svou rodinu do Broo klynu. Každý den od jedenácti do pěti pak chodil ulicemi New Yorku a snažil se udat své texty u hudebních společností. Po páté hodině odpolední nastoupil třetí směnu a celou noc strávil v tiskárně deníku New York Times. Někdy to s ním šlo tak z kopce, že se do práce ani nemohl svézt tramvají, protože neměl na lístek. Zřejmě díky těmto zkušenostem si ponechal svůj průkaz člena Mezinárodních typografi ckých odborů celých 67 let. V žádném případě si nehodlal zavřít zadní vrátka, ani když už byl slavný, ctěný a bohatý.
HLAVNĚ NEPRSKAT
Nyní nastal čas, abychom v našem příběhu přivítali další postavu – schopného skladatele a pianistu Egberta Van Alstyna, jenž mimo jiné může za hit In The Shade Of The Old Apple Tree, známý především z podání Louise Armstronga a vokální skupiny Mills Brothers. Alstyne začínal v Tin Pan Alley, pak ale žil řadu let v Chicagu, kde se roku 1919 také seznámil s Havenem Gillespiem. Právě on se stal prvním a jediným mentorem nadaného, ale amatérského textaře, a právě na něm bylo, aby Havena zasvětil do tajů písničkářského řemesla. Jedna z nejdůležitějších rad, kterou mu dal, zněla: „Piš kolem samohlásek a nikdy nekonči verš na M nebo S, protože když popliveš šéfa orchestru, přijdeš o kšeft.“ V období mezi lety 1920 a 1923 spolu ti dva napsali řadu povedených kousků, z nichž mnohé zazněly ve dvou divácky úspěšných hudebních revuích The Jollies Of 1922 a The Passing Show Of 1923.
Roku 1923 Gillespie napsal i text ke svému prvnímu milionovému hitu. Nesl název You’re In Kentucky Sure As You’re Born a Haven ho vymyslel během několika minut, jak bylo jeho častým zvykem. Na nejlepší nápady přicházel, když jel tramvají nebo šel po ulici, v čemž se podobal Jiřímu Suchému, jenž své nejznámější verše rovněž složil za chůze, ba dokonce v jejím rytmu. Na tuto zvláštní schopnost nezapomeňme – už brzy se k ní vrátíme. Zatím si ale zrekapitulujme, čeho Haven Gillespie za těch osm let, která strávil v Chicagu, dosáhl. V roce 1925 napsal text Drifting And Dreaming, o němž pak až do smrti říkal, že je jeho nejmilejší. (Ne náhodou dostala stejný název jeho biografi e z pera Williama E. Firsta.) Celkem Haven napsal v Chicagu 88 textů, avšak právě zvukový snímek s Alem Jolsonem z roku 1927 ho přesvědčil, že je na čase opět zvednout kotvy a zkusit štěstí jinde. V Hollywoodu.
SANTA V PODZEMCE
Přestože už měl své renomé, zase jednou zahazardoval. Odebral se s rodinou na západní pobřeží a spolčil se s majitelem prvního hudebního vydavatelství v San Francisku Neilem Moretem. Jeho prostřednictvím se na přelomu dvacátých a třicátých let dostal k textování fi lmových melodií. V roce 1929 za ním přišli ze
studia Walta Disneyho s návrhem, aby využil své schopnosti vymyslet chytlavý slogan ke psaní písniček pro děti. Přestože šlo o velkorysou nabídku, Gillespie odmítl. Nechtěl ztratit tvůrčí svobodu, ani se dostat do škatulky ,dětských‘ autorů. Už v roce 1930 ale napsal hravá slova k písni Sleepy Town Express, která jako by předjímala, díky čemu si ho jednou lidé budou pamatovat.
Blyštivý svět Hollywoodu Gillespiemu neučaroval a raději se uchýlil tam, kde to znal nejlépe: zpátky do Kentucky, k tiskařskému lisu. Musela to být zvláštní povaha, ale zaplať pán bůh za ni. Doma mu došlo, že není nutné dál obcházet vydavatele, když si své texty může vytisknout a vydat sám. Založil proto fi rmu Gillespie Publishing Company, čímž elegantně sloučil oba své talenty v jeden.
Počátek třicátých let znamenal pro Havena období, kdy byl na vrcholu. Znovu se dal dohromady s Van Alstynem a napsal s ním píseň Beautiful Love, kterou později proslavil Bing Crosby. Také navázal spolupráci s režisérem divadelních muzikálů Earlem Carrollem a napsal texty pro jeho revui Vanities s Miltonem Berlem v hlavní roli. Edgar Bittner z newyorské kanceláře vydavatele Lea Feista jej pověřil napsáním vánoční písničky pro děti. Bittnera rovněž zaujala hravá stránka Gillespieho talentu, kterou autor odhalil v skladbách Sleepy Town Express, Sweetest Little Kid a Tin Pan Parade. Haven celkem rozumně namítl, že v září je pozdě psát koledy a po Vánocích děti písničku stejně zapomenou. Bittner však trval na svém a Haven si s ním nakonec plácl, protože mu byla každá koruna dobrá.
V hlavě měl prázdno i v úvodu schůzky se skladatelem Johnem FrederickemCootsem, kterého k řešení tohoto nelehkého úkolu přizval. Až když spolu jeli podzemní drahou, probudila se v Havenovi jeho stará schopnost psát za pochodu. Než metro minulo 49. ulici, byla píseň Santa Claus Is Comin’ To Town hotova. Od té doby ji slýcháme z rádia o každých Vánocích, ať už v podání Binga Crosbyho, Franka Sinatry nebo Elvise Presleyho.
TO SLUNCE SE MÁ
Pro Gillespieho tento úspěch znamenal, že může trávit více času v Kentucky, aniž by ztratil reputaci v Chicagu a New Yorku. Procházel se Covingtonem a celé hodiny proseděl ve svém oblíbeném saloonu Kerna Aylwarda. Pil jak duha, zdálo se však, že jeho invenci to nijak neztenčuje. Z Aylwardova podniku se postupem času stala Havenova pracovna – pravda, trochu jiná, než jaké měli suchaři z Tin Pan Alley. Jedné noci v roce 1936 tu tak dlouho zíral na řadu lahví bourbonu, vyrovnaných na polici za nálevním pultem, až ho napadlo, že „fl aška tě může dohnat k šílenství stejně jako holka, kterou nemůžeš mít“. Za pár minut už měl napsanou první sloku druhého ze svých nesmrtelných hitů – hořké balady You Go To My Head, která se stala jedním z parádních čísel Billie Holidayové. „You go to my head and you linger like a haunting
refrain, and I fi nd you spinning ‘round in my brain like the bubbles in a glass of champaigne…“ („Stoupáš mi do hlavy a držíš se tam jako neodbytný refrén, kroužíš mi v mysli jako bublinky ve sklence šampaňského…“) Jde jednoznačně o jeho nejlepší text, přestože si vypůjčil motiv z písně A Pretty Girl Is Like A Melody od Irvinga Berlina. S hudbou se opět obrátil na Cootse, jenž měl shodou náhod v záloze jednu nepoužitou melodii, která pasovala na Havenova slova. Jelikož však tehdy v Americe panoval přežitek z dob prohibice v podobě zákazu hraní a nahrávání skladeb, v jejichž textu byla jakákoli zmínka o alkoholu, dostala se písnička do rozhlasu a na gramofonové desky až o dva roky později.
V roce 1938 se zhoršovalo Havenovo pití i zdraví. Gillespie začal trpět artritidou a musel se několikrát odebrat do lázní Hot Springs v Arkansasu. V létě roku 1940 však seděl na dvoře svého domu v Covingtonu a snažil se psát. Potíž byla v tom, že měl po celonočním fl ámu a zápasil s těžkou kocovinou. Najednou se unaveným zrakem zadíval na slunce, které právě doputovalo k věžím nedalekého kostela, a napadlo ho, co asi při pohledu na onen žhnoucí kotouč napadá černé (a koneckonců i bílé) dělníky, kteří do úmoru dřou na bavlníkových plantážích. „To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích…“
Slavný český text Jaromíra Vomáčky, jenž pod názvem Šťastné slunce zazářil na albu Hany Hegerové Šansony z roku 1966, věrně odráží náladu originálu. Gillespie se zde tak trochu stylizuje do afroamerického slangu, i když jiným způsobem, než jak to v duchu rozporuplné minstrelské tradice činil o sto let dříve Stephen Foster. Není divu, že písničku ještě teď mnozí považují za černošský spirituál. To byl mimochodem také důvod, proč spatřila světlo světa s devítiletým zpožděním. V roce 1941 se Haven vydal s textem o šťastném starém slunci v podpaždí do New Yorku, ale nikdo mu ho nechtěl zhudebnit. S druhou světovou válkou za zády se opatrný autor raději opět schoval za povolání tiskaře v Cincinnati Times -Star a protože „inter arma silent Musae“, uložil své nové verše do šuplíku, kde zůstaly až do roku 1945. Kromě That Lucky Old Sun šlo především o pozoruhodný text The Old Master Painter, v němž se Haven na chvíli proměnil ve skutečného básníka: „The old master painter from the far blue hills painted the vi’lets and the daffodils, did the scenery for the sunset show, sprayed the silver in the moonlight glow, he tinted the murals on the summer skies, painted the devil in my darlin’s eyes…“ („Ten starý malířský mistr z dalekých modrých hor namaloval fi alky a narcisy, připravil scénu pro show slunce západu, poprášil stříbrem měsíční svit, vybarvil fresky na letním nebi, namaloval ďábla do očí mé milé…“)
Roku 1945 se Gillespie na radu svého známého Billyho Whitea z cincinnatské pobočky vydavatelství Feist Music setkal s Beasleym Smithem (1901 –1968, celým jménem John Beasley Smith), renomovaným skladatelem, kapelníkem, aranžérem a hudebním vydavatelem, jenž se ve třicátých letech uchytil na expandující countryové scéně v Nashvillu. Ta díky zredukovanému nahrávání swingové a jazzové hudby během Velké hospodářské krize postupně nahradila velké taneční orchestry, a Beasley Smith byl jedním z prvních, kdo tento nový trend dovedl využít ve svůj prospěch. Zhudebnil Gillespiemu text The Old Master Painter, z něhož se stal do několika let hit díky Franku Sinatrovi, o další spolupráci však zájem neměl. Mezitím se stárnoucí Haven nadobro vzdal tiskařské profese, což ho ještě víc připoutalo k láhvi. Jeho artritida se natolik zhoršila, že si už ani nedokázal přebrnkat své písničky na piano. Corene, která se strachovala o jeho zdraví, ho v roce 1949 přemluvila, aby ještě jednou zašel za Besleym Smithem a znovu mu nabídl ke zhudebnění That Lucky Old Sun. Smith měl dojem, že taková píseň se nikdy neujme, protože bude jen slabým odvarem slavné parafráze na černošský folklor, impozantního žalozpěvu Ol’ Man River z muzikálu Showboat.
Nakonec muziku k Šťastnému slunci složil, i když dost neochotně, a dál se o věc nezajímal. Pro skladbu se na-štěstí nadchl jeden z nejvýznamnějších producentů americké pop music Mitch Miller, který ji nabídl skvělému zpěvákovi italského původu Frankiemu Laineovi. Nahrávka vznikla v dubnu 1949 a vyšla v srpnu téhož roku u Mercury Records. Miller a Laine na základě této spolupráce utvořili sehraný tandem a na svých dalších deskách defi novali nový typ interpreta – jakéhosi moderního Everymana („byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk“), jenž si ulehčuje pomyslné břímě tím, že o něm zpívá. To vše v nezvyklém hudebním hávu, spíchnutém z bílých i černých barev americké lidové tradice (uvědomme si, že Kingston Trio se svým Tomem Dooleym dobude hitparády až za osm let) a dozdobeném libými odstíny prenatálního popu. K dokonalosti však skladbu That Lucky Old Sun dovedl až Louis Armstrong, jehož nepřekonatelná nahrávka byla vydána už v říjnu 1949, stejně jako verze Franka Sinatry.
Gillespie čím dál více pociťoval své stáří a nemoci. Proto se odhodlal k poslednímu důležitému kroku. Přestěhoval se z Kentucky do prosluněného Hollywoodu, kde během dvou let dokázal napsat dalších 58 textů. V roce 1952 napsal slova k písni Kiss, kterou ve fi lmu Niagara zpívala představitelka hlavní role Marilyn Monroe. Roku 1954 koupili Haven a Corene pozemek poblíž Las Vegas, na němž si chtěli postavit dům, a mezitím se zabydleli v apartmá na Vegas Stripu. Corene brzy zjistila, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, přesto však manžela noc co noc trpělivě hledala ve zdejších kasinech. Podle Williama E. Firsta Gillespie v letech 1956 a 1957 vydělal 50 000 dolarů a 70 000 prosázel na hracích automatech. Samozřejmě přitom popíjel – tolik, že musel být hospitalizován, načež podstoupil terapii u Anonymních alkoholiků a po zbytek života už zůstal střízlivý.
V roce 1958 zemřela Corene Gillespieová na infarkt a Haven s překvapením zjistil, že mu nebude vyplacena její životní pojistka. Všechny peníze dostal syn Lamont a rozhazovačný umělec se musel znovu
začít ohánět. Zajel proto do Vegas, kde nabídl Nat King Coleovi píseň This Holy Love a Deanu Martinovi skladbu It Takes So Long To Say Goodbye. Ani jeden z nich ho naštěstí neodmítl a nahrávky vznikly ještě téhož roku. Bez Corene ale Havena život v záři neonů stejně netěšil, a tak se vydal zpět do rodného Covingtonu, kde v listopadu 1962 pojal za svou druhou manželku o 26 let mladší Josephine Krumpelmanovou. Jako zásnubní dar jí věnoval 10 000 dolarů, které získal tím, že prodal práva ke svému hitu You Go To My Head.
Do Las Vegas se ovšem pravidelně vracel, a také obnovil spolupráci s Johnem Frederickem Cootsem. Někdejší slávu už však nešlo vzkřísit, a tak se Gillespie propadal do stále hlubší deprese. Jeho zdraví se rapidně zhoršovalo a manželství s Josephine skončilo v roce 1968 rozvodem. Poslední text Haven publikoval v roce 1972, chvíli předtím, než u něj lékaři zjistili rakovinu. Těsně před smrtí, která nastala 3. března 1975, vyslovil umírající autor přání, aby mu na hrob napsali slova jeho nejoblíbenější písničky. A tak se také stalo. Na náhrobku Havena Gillespieho dodnes stojí jednoduchý, a přesto výstižný nápis: Drifting And Dreaming – Neklidný a zasněný.
THAT LUCKY OLD SUN
Up in the morning, out on the job
Work like the devil for my pay
But the lucky old sun has nothing to do
But roll around heaven all day
Fuss with my woman, toil for my kids
Sweat ‘til I’m wrinkled and gray
While the lucky old sun has nothing
to do
But roll around heaven all day
Good Lord above, can’t you know
I’m pining
Tears all in my eyes?
Send down that cloud with
a silver lining
Lift me to paradise
Show me the river, take me across
Wash all my troubles away
Like the lucky old sun,
give me nothing to do
But roll around heaven all day
TO SLUNCE SE MÁ
Od rána na nohou, makám venku
jako blázen pro pár grošů,
ale to slunce se má, nic nemusí,
celej den se jen koulí po nebi.
Hádám se se ženou, dřu na děti,
potím krev, až z toho chřadnu
a šedivím,
kdežto slunce se má, nic nemusí,
celej den se jen koulí po nebi.
Dobrej bože, copak nevíš,
jak si stejskám
a že pro pláč nevidím?
Sešli mi ten oblak, za kterým
vykukuje světlo,
dones mě na něm do ráje.
Ukaž mi řeku, dostaň mě přes ni,
smyj ze mě všechny trable,
ať jak to slunce nemusím nic dělat,
ať můžu taky celej den bloumat
po nebi.
Hřbitov v Covingtonu,
kde je pohřben Haven Gillespie
uni