The Aardvark Jazz Orchestra: Passages

aardvarkVtírá se otázka, zda nás Aardvark Jazz Orchestra může na svém už osmém albu na Leo Records a ve své 43. sezóně (od roku 1973) ještě něčím překvapit. Passages jsou založeny především na koncertních záznamech z let 2014 a 2015 s doplňkem z března 2003. Jeho obsazení je úctyhodné: šest saxofonů a dechů (což se projeví i ve speciální skladbě Saxophrenia), tři trubky, pět trombónů, tuba, kytara, dvě basy, bicí a perkuse; v čele stojí ředitel, dirigent, trumpetista, všudypřítomný pianista a autor všech kompozic Mark S. Harvey. A když se zaposloucháme do nasouvavého velkokapelového nástupu na tomto CD, který hned od počátku protříbí gejšlení jednotlivých nástrojů, je nám hned jasno: AJO působí svěže, čas neubral nic na osobitosti precizní souhry všech hráčů, ani na Harveyově kompoziční vynalézavosti. A je třeba dodat, že při svých veřejných vystoupeních se orchestr nesnaží navnadit obecenstvo lacinou chytlavostí. Nemusí, protože vše je tu důsledně prorežírováno. Album se dělí na dvě části: první tři skladby patří k těm jazzovějším, tři části suity Commemoration pak předurčuje spíše komorní pojetí. Ovšem proměnlivost probíhá i uvnitř kompozic, kdy mírumilovné pasáže, propasírovávané průzkumnými sóly, přejdou přes melanžení a nábojně pospěšnou odbíjivost až do frenetické (občas repetizované) dryáčnosti, ve které si každý z hráčů může ať sólově či kolektivně zařádit. Nebudu je jmenovat, protože výčet by zahrnul všechny členy souboru do jednoho. Od povlovného rozehrávání (něco jako vystrčrůžky) se kolektiv dostává do rytmického tempa swingující melodie, přerušované zklidnivými sóly, což vytvoří mozaikovost s náznaky promeditovávání, nicméně třeba uprostřed chvatu nastane srázný předěl, jako kdyby si skladatel řekl: tady mi téma nabízí ještě jinou cestu; před námi pak přímo vyraší výhonky nového pojetí, z jazzové eskapády se ocitneme v komorním, až klasicizujícím prubířování, což se promění v melanž obojího přístupu. A je nutno přiznat, že hudebníci brilantně ovládají obě polohy. Ale co víc: nenacházíme tu obvyklé prefabrikáty,s jakými se leckde setkáváme, a pokud jde o odezvy, napadá mne pouze Sun Ra a George Gershwin.
Do zmíněné suity s podtitulem Boston 2013 (jde o teroristický útok při bostonském maratonu a jeho oběti) sklouzne orchestr zcela samozřejmě, avšak vmžiku je jasné, že tu jde o závažné téma, do kterého se všichni s co největším nasazením zapojují, lustrují je a probírají z nejrůznějších úhlů. Sólisté roztodivně promítanému ději dodávají „šťávu“ (a můžeme směle povědět, že tu není malých rolí), z jejich tykadlového prohmatávání situace dokáže orchestr shrnout záběr do meditativního rozpoložení, elegické tajemnosti (vyvolané klavírem), jemné subtilnosti nebo naopak do velebného zmnožení. To vše má až fascinující působivost, protože se tu neskrblí prostorem včetně pauzírování, potichlé vláčnosti, nabalovaného skrumážení (s momenty, kdy například kytara odkrývá další fázi děje nebo kdy basa zabrušovaně drůzuje prohlédavý celek) a vždy nového vzepětí. Ano, Aardvark Jazz Orchestra je dnes jedním z nejpozoruhodnějších jazzově-komorních kolektivů jak injekcemi kompoziční invence Marka S. Harveye, tak cílevědomým, bezpečným, dychtivým a vybroušeným výkonem všech jeho členů.

Leo Records, 2015, 64:13

Přidat komentář