The Aristocrats The Aristocrats with Primuz Chamber Orchestra

Boing!, 2022, 69:00

Trio mistrovských muzikantů – basák Bryan Beller, bubeník Marco Minnemann a kytarista Guthrie Govan – si cirka před dvaceti lety vymyslelo projekt s tímto honosným názvem. Odpojit se od roboty u zaměstnavatelů typu Steven Wilson, Joe Satriani, Steve Hackett, Dethklok, Steve Vai etc. a dělat vlastní muziku se jim zachtělo. První album The Aristocrats (2011) bylo velká pecka, druhé Culture Clash (2013) je v hudebních nápadech určitě nejlepší, třetí Tres Caballeros (2015) pak naduplé až někam do jazzmetalu a You Know What (2019) zabředlo kamsi, co, ehm, jsme už předtím slyšeli. 

Výjimečná alba mívají neobvyklé příběhy. Na YouTube kapela narazila na video, kde Culture Clash hraje polský komorní orchestr Primuz Wojtka Lemańského a nápaditost jeho verze se jim zalíbila natolik, že ho sama vybídla ke spolupráci na plnohodnotném albu a poskytla mu vícestopé nahrávky a MIDI soubory. Ten devět skladeb rozložil, přetvořil, ohnul a nakonec znovu sestavil kolem svých orchestrálních aranží, přičemž Aristokraté do nich na dálku kuse k novodotvoření přispěli. Tím se dostalo původním kompozicím posluchačsky přístupnější podoby. Explozivní náboj power tria ale zůstal zachován. Jen s onačejší, dramatičtější stavbou se zámlkami a mezihrami třeba houslových vln nebo pizzicat. Album nezní jako žádný jiný projekt „skupiny s doprovodným orchestrem“. Původní studiové nahrávky The Aristocrats, tedy výchozí materiál, jsou mnohotvarné, řízně hutné, eklektické, nepředvídatelné a plné improvizací i prostoru navíc. Orchestr Primuz se sebejistě pohybuje po složitých partiturách s ohnivým elánem. Skladatel/aranžér Lemański vzal tyto surové ingredience a vytvořil nové skladby, které se v mnohém nápadně liší od originálů. Přidal intra a konce, experimentoval kolem i uvnitř improvizačních prvků a vyplnil prostory ve studiových skladbách tak přesvědčivě, až je těžké si představit, že by smyčce nebyly v původních kompozicích plánované.

 

Přidat komentář