The Astronomical Unit aneb Netradičně strukturovaná jazzová jednotka

Trombonista Matthias Müller a bubeník Christian Marien se potkali v roce 2003 a hráli spolu v nejrůznějších konstelacích. O tři roky později vytvořili improvizační duo Superimpose a další rok nato potkali v Berlíně kontrabasistu Claytona Thomase (ten se na festivalu Alternativa představil v roce 2012 coby člen souboru Thymolphthalein), který tam právě přesídlil z rodné Austrálie, a nabídli mu, aby se k nim připojil. Záhy však zjistili, že tohle hraní nabírá úplně jiný směr, a tak zvolili pro nové trio název The Astronomical Unit. V roce 2010 jim vyšlo na prestižním labelu Jazzwerkstatt debutové album se signifikantním názvem Relativity a za další tři roky u Gligg Records Super Earth. Tehdy si zahráli ještě v Praze v Komunikačním prostoru Školská 28, ale záhy poté se Thomas vrátil do své domoviny a příležitostí ke společnému hraní výrazně ubylo. To se změnilo až nedávno a Matthias k jejich „comebacku“ říká: „Stále je to pocit, jako bychom spolu hráli naposledy včera, ale najednou se naše hudba začne ubírat někam, kde jsme předtím nikdy nebyli. Každý z nás má mnoho nových hudebních zkušeností, které ovlivňují jeho hru. Ale je stále na co navazovat, co jsme vytvořili dřív a můžeme se k tomu vracet.“ Na otázku, co je tedy tak rozdílného na Superimpose a The Astronomical Unit pak odpovídá: „Ačkoliv byste asi ani jednu z těchto kapel necharakterizovali jako jazzovou, pro mne byli vždycky TAU ta jazzovější. Možná je to proto, že je složena z rytmické sekce a dechaře. Ale já jsem se vždycky snažil vyhnout čemukoliv, co by mě vynášelo jako sólistu nad rytmickou sekci, zvlášť u TAU. Takže pro mne je zajímavé, že tohle trio zní jako jazzové trio, aniž by využívalo,klasickou‘ roli struktury jazzového tria. Přístup Superimpose je odlišný. Vždycky to zní jako jeden nástroj a posluchač těžko uhaduje, co kdo právě hraje. Asi bych řekl, že TAU mají přímý, spontánní způsob improvizace, zatímco u Superimpose je to víc předem promyšlené.“
tauMatthis Müller (1971) začal hrát na trombón v deseti letech v lokální trombónové kapele, která se věnovala převážně klasické a církevní hudbě. Později hrál i na kytaru a baskytaru v rockových kapelách, ale když mu bylo patnáct, přivedl ho jeho učitel na trombón k zájmu o jazz a improvizaci a přizval ho, aby si zahrál s bigbandem. A to byl počátek všeho dalšího. Na otázku proč si vybral zrovna trombón, vysvětluje: „V mé rodině téměř každý hraje na nějaký dechový nástroj. Takže to byla samozřejmá volba, zejména kvůli tomu, že můj otec hrál na trombón a mí dva starší bratři se předtím rozhodli pro trubku. Co mě fascinuje na trombónu dnes? Těžko říct. Zkrátka se stal mým hlasem. Někdy si přeju být saxofonistou kvůli technickým možnostem, někdy kytaristou kvůli hluku, někdy bubeníkem… Ale stejně, trombón je nástroj s jedinečnou znělostí. A o tom to je, je to MŮJ ZVUK!“ Matthias získával ostruhy v German-French Jazzensemble pod taktovkou legendárního trombonisty Alberta Mangelsdorffa. Na otázku, zda pro něj byl Mangelsdorff něco jako guru, odpovídá: „Jasně že byl – a stále je! Stát vedle jednoho z největších hrdinů trombónu na jednom pódiu byla pro mne veliká čest a inspirace. Co mě asi nejvíc zaujalo, byla jeho aura ve chvíli, kdy hrál, z jeho nástroje vycházel neuvěřitelný zvuk a vůbec nevadilo, že už nebyl tak technicky zdatný jako o deset let dřív.“ Další důležitou zkušeností pro něj je působení ve čtyřiadvacetihlavém tělese Splitter Orchester, o čemž říká: „Pracovat se Splitter Orchester je samozřejmě úplně jiná věc než pracovat v menších skupinách. Každý musí upozadit to, co normálně dělá. Ale odpovědnost jednoho každého v hudebním procesu je stejná, jenom s ní musíte nakládat jinak. Je opravdu zajímavé najít své místo v téhle skupině, ale zároveň je velice těžké v ní najít své místo. Být členem Splitter Orchester mi dalo šanci pracovat s muzikanty, s nimiž bych si jinak nezahrál, protože jsou ze zcela jiné scény a zázemí jako je například elektronika, noise nebo rock. Většina z nás uvažuje o improvizaci a hudbě obecně totálně odlišně. Vždycky jsme měli dlouhé diskuze o koncepčních věcech, což bylo často velice unavující, ale naučil jsem se z toho hodně.“ Jakou roli hraje v jeho hudbě a životě improvizace? „V hudbě je pro mne improvizace pomůcka, kterou jsem si vybral, protože si myslím, že to je nejlepší způsob, jaký chci hrát a jaký jsem schopen hrát. Vždycky mě nudilo opakovat věci znova a znova, jak je tomu v mnoha jiných hudebních stylech. Ale být improvizátorem dovoluje měnit věci dokonce i v detailech. Není to o tom, jestli je to lepší nebo horší. V každodenním životě improvizace pomáhá někdy reagovat na věci tak, aby člověk zůstal klidný i v divných situacích. Ale abych byl upřímný, já jsem celkem disciplinovaný chlapík, zaběhnutý v rutině a normální životní strategii. Takže v mém životě je asi méně improvizace než by lidé mohli předpokládat.“
Osobností, s nimiž měl Matthias možnost spolupracovat, je opravdu dlouhá řada, připomeňme tedy jen, že v loňském roce ho Satoko Fujii přizvala do svého berlínského orchestru (kde hraje i bubeník TOC Peter Orins), v klubu Bludný kámen v Opavě vystoupil před dvěma lety s triem Trigger, které vedle něj tvoří trumpetista Nils Ostendorf a kontrabasklarinetista Chris Heenan, a ještě než zavítá s TAU na Alternativu jede turné s formací Foils Quartet, v němž působí také saxofonista Franz Paul Schubert, basista John Edwards a bubeník Mark Sanders.

Přidat komentář