Novozélandské kvarteto The Beths mělo impozantní vstup na scénu. Předloni vydalo debut Future Me Hates Me, na který se snesla vlna pozitivních reakcí oceňujících hravý humor v textech, zasazené do chytlavých, lehkou rukou načrtnutých melodií. Slovutný hudební portál Pitchfork dokonce označil album za „nejzajímavější indie rockový debut roku“. Po vydání desky následovalo freneticky přijaté světové turné, během kterého kvarteto v Praze vyprodalo pražskou Sedmičku.
Před druhým nástupem do studia byla kapela s charismatickou zpěvačkou Elizabeth Stokes v naprosto jiné situaci. Měla novými písničkami potvrdit nečekaný úspěch debutu. Možná to byla právě odpovědnost, která čtveřici částečně zpomalila. Zatímco debut je plný sarkasticky hravého, proklatě rychle ubíhajícího powerpopu, na nové desce kapela několikrát ubere. The Beths se o progres snaží jak po hudební, tak i lyrické rovině. Jako by se částečným zpomalením chtěla Elizabeth dostat více pod povrch momentek, které ve skladbách popisuje. Jenže všechno je tak nějak tlačené na sílu, že Novozélanďané tu a tam ztrácí to, kvůli čemu je posluchači nejvíce milují, kvůli jejich odzbrojující bezprostřednosti. Ale abychom jen nesýčkovali, bombastickému (ve smyslu energie) začátku desky nelze nic vyčíst. „Nejsem nadšená / tohle pozvání mě nevzrušuje / poflakuji se do té doby, než na mě přijde řada / obsadit své místo v urně“, hořce glosuje mezilidské vztahy Stokes v úvodní I’m Not Getting Excited a hned na to navazuje v Dying To Believe podobným tónem „pálí mě to, ale já se skrze plameny usmívám / umírám s vírou, že neneseš na mém osudu svou vinu“.
Možná až příliš poraženecké postoje razantního nástupu zjemňují pomalejší pasáže, kde kapela mění elektrické kytary za akustické, a čtveřice si ještě více dává zaležet na sezpívaných vícehlasech. „Jsi paprsek světla / možná proto máš vybitou baterii“, shovívavě konstatují The Beths. Takže všechno špatné je vlastně k něčemu dobré.