The Black Sky

„Teda pane Svítivý, co se to tam u vás v noci zase dělo?!“, přivítal mě již léta secvičený sbor babiček našeho chátrajícího baráku, a to poté, co jsem se na druhý den odpoledne vracel domů. Běžný scénář se odehrával i tentokrát… V oknech na střídačku hlídkující The Grandmothers („Hele Marie, vem to za mne, mám padla“) dávají bedlivý pozor, abych jim náhodou neproklouzl a další si na dvoře rozebírají pěvecko-hysterické party… Anežka: „No, to bylo naposled, příště si už budeme stěžovat jinde!“ Růža: „Až do tří do rána jsme nemohly spát, takovej tam byl rámus, jak stádo koní!“ Boženka: „Kolik vás tam doprkvančic bylo?!?“ „Asi pět“, odpověděl jsem plaše. Sbor: „To není pravda, napočítaly jsme jich třináct, aspoň nelžete !!!“ Uf, to jsem zas skočil na špek. „Ale vždyt ta muzika nebyla tak nahlas“ (Napalm Death, 2×25 W, hlasitost 7-9), snažil jsem se je celkem rozpačitě ukonejšit a přitom se co nejrychleji ztratit. „Ještě jednou!“, ozvalo se burácejícím sborem, když už jsem byl z dosahu. „No nevím, Vláďo Chrenovský“ (agentura AzyD, „budeš to muset těm Spirit Of Soma, co budou příště, nějak rozumně vysvětlit.“
P. S. The Black Sky byla pohodová bigbítově gotická parta z Peterboroughu, která k nám přijela na jedenáct celkem úspěšných koncertů, a to na pozvání agentury Azyl. V Praze hráli v malém klubu Artfóra pro zhruba sto lidí, z nichž desetinu tvořili jejich dreadlockoví příznivci, kteří s kapelou jezdí na šňůry. Především oni vytvořili atmosféru koncertu a celkem nadějně rozhicovali naše publikum, které by jinak bylo tradičně mrtvé. Vlasatí The Black Sky byli za to vděční, a tak na nich nezůstalo nic suché. Došlo i na pověstné stylové „headbangers“, a to jak muzikantů, tak i části publika. Řízný nátěr The Black Sky se místy blížil až k hardcore, častěji se však nalézal někde mezi New Model Army a Fields Of The Nephilim. Dlužno podotknout že rychlejší poloha s chraptivým řevem zpěváka jim seděla více. V těch pomalejších byli totiž až příliš podobní svým výše jmenovaným vzorům.
Celkově to stálo za to, ale žádný zázrak se nekonal, tak třetí – čtvrtá liga. Více za povšimnutí stojí skutečnost, že těmto lidem, kteří se nikam necpou, desky v podstatě nevydávají, v rádiu je příliš často nehrají (pokud vůbec) a Melody Marker o nich nepíše, nic nebrání v tom, žít si svým životem, kočovat s muzikou po Evropě a každý večer si dopřát nějaký ten mejdan. Nežijí sice nějak nóbl, ale také rozhodně ne špatně. Kapely typu The Black Sky u nás chodí přes den do práce, po večerech zkoušejí a občas, převážně někdy o víkendu, si zahrají před lidmi. Když jsem se o tom bavil s Chrenovským, řekl mi na závěr: „No jo no, to už je vo něčem jiným.“

Přidat komentář